Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 27)
Všude Karel Havlíček. V Havlíčkově Brodě.
Letošní rok by právem mohl nést jméno Karla Havlíčka Borovského (31. 10. 1821 Borová u Přibyslavi – 29. července 1856 Praha). 200 let od narození velké osobnosti české žurnalistiky a politiky, spisovatele a básníka je přirozeně z letošních vzpomínkových výročí nejvýznamnějším. Letos však možno vzpomenout 165. výročí jeho úmrtí, a o pět let dřív, před 170 lety, v prosinci 1851, byl deportován do vyhnanství v tyrolském Brixenu. Je samozřejmé, že Karlu Havlíčkovi se dostalo pozornosti v centrálních médiích. Objevilo se více vzpomínek, pořadů, článků k jeho životu, dílu a době, kterou žil. Z oblíbené a kvalitní Historie.cs České televize, mnohé jistě zaujal zajímavě pojatý pořad, věnovaný současně dvěma velkým jménům naší historie, rozdílných povah, jiné generační příslušnosti, v mnohém si však blízkých: „staršího“ Karla Havlíčka a později narozeného Jana Nerudy. Z tištěných článků oslovilo např. věcné a objektivní hodnocení autora a překladatele Zdeňka Zacpala v příloze Orientace Lidovek pod titulkem Z deníku disidenta 19. století.
Portréty. Foto: archiv autora
Dvě staletí uplynulá od Havlíčkova narození jsou pro dnes žijící, dobou velmi vzdálenou, bezprostředně do paměti nepředanou, jaksi již mlžnou či zamlženou. Přesto možná právě Havlíček má čím oslovit, co říct našemu dnešku i do něj vstupujícím generacím. Oslavy letošního jubilea nelze srovnávat s těmi před sto lety. Tehdy, jako by Havlíčkem žila celá nedávno vzniklá Československá republika. Jen Havlíčkovu Borovou, jeho rodiště navštívilo tenkrát 40 000 lidí. Ostatně, „otec zakladatel“, první prezident, T. G. Masaryk si nesmírně Havlíčka vážil, názory a postoji si byli velmi blízcí.
Letošní oslavy se koncentrovaly především do Havlíčkova rodného kraje, do míst s ním spjatých. Zde vlastně proběhl a dosud trvá Havlíčkův rok. Více zajímavých akcí, soutěží, přednášek, besed, představení zahájilo již v jarních měsících. Do pečlivě připraveného, pestrého programu se zapojily: Havlíčkova Borová, která stejně jako Havlíčkův Brod získala do názvu jméno významného rodáka v roce 1945. Humpolec, kde roku 1848 byl zvolen poslancem říšského sněmu. To byl právě vězněn, a díky úsilí Humpoleckých propuštěn. Batelov, kam jezdil v mládí za tetou a farářem Slavíkem, a kde se v roce 1851 porouchal kočár, odvážející vyhnance do Brixenu. Maleč, tam již po smrti K. H. B. zakoupil zámek politik a přítel F. L. Rieger. Položil zde základy havlíčkovské tradice. Velká Losenice, odkud pochází rod Havlíčků a Chotěboř – jež díky spolužákům K. H. B. (Fr. Buttula a K. Ninger) udržovala vzpomínky na velkou osobnost.
Zajímavou poznávací, současně turistickou, se stala Cesta epigramů KHB 2021. Kromě Havlíčkova Brodu se účastní řada dalších míst. Na všech zastávkách se poutník setká nejen s břitkými Havlíčkovými epigramy, ale i s mnoha současnými ztvárněními a kreacemi na dané téma. „Roztroušenou minigalerií pod širým nebem“ možno si projít do konce roku. Otevřeno: dvacet čtyři hodin denně.
V sobotu 30. října, v předvečer velkého jubilea žil Havlíčkův Brod ve znamení oslav. Návštěvníci se sjížděli na Geocachingový MEGAevent, „první svého druhu na Vysočině“, turisticko-sportovní akci, kdy hledači se snaží nalézt skryté „kešky“, za pomoci chytrých mobilů. Být u toho Havlíček, nejspíš by se divil, možná i sepsal epigram na slovo event. Keškařem jsem se nestal, mířil jsem na radnici. Konala se tu událost, pravidelně pořádaná v pětiletých intervalech, tentokrát nesena ve zvlášť slavnostním duchu. – Epigram 2021.
Psací stůl Karla Havlíčka Borovského. Foto: archiv autora
Nápad, připomenout Karla Havlíčka otevřenou soutěží tvůrců epigramů a vzdát tak úctu mistru krátkého, ostře vypointovaného verše, náleží novináři Janu Klimentovi (1936). Myšlenku prosadil i dovedl k realizaci. V roce 2006 vyšel první sborník s otištěnými oceněnými epigramy. Následovaly další, při zvyšujícím se počtu přispěvatelů a zaslaných epigramů, v letech 2011, 2016, 2021. – To se již plně zapojil do organizace a přípravy sborníku mladší kolega, současný předseda Syndikátu novinářů Vysočina, Jaroslav Paclík. Ten setkání s autory a hosty zahájil a celý průběh moderoval. Úvodní slovo náleželo Janu Teclovi, starostovi Havlíčkova Brodu, senátoru Parlamentu ČR. Hovořil krátce, výstižně, ocenil Havlíčkův styl, který je přímočarý a srozumitelný, i jeho myšlenky, které se dají snadno aplikovat na dnešní dobu. Osobnost a tvorbu Havlíčka ve svém příspěvku znale přiblížil, člen hodnotící poroty, literární historik a publicista, František Cinger.
Přítomní se seznámili s dosud poslední z řady knížek, kde hlavním obsahem jsou epigramy. Uvozeny jsou úvodními vstupy i zdravicemi k výročí, publikace však nabízí i zajímavé texty na havlíčkovské téma, včetně tipů na výlety autorů J. Paclíka, J. Klimenta, J. Vály a R. Klimenta. Nechybí jmenný seznam autorů epigramů (tentokrát jich bylo sto šest), otištěn je výběr z nejlepších epigramů. Událost provázela výstava karikaturistů. Ti si zvolili menší počet epigramů pro kresebný doprovod, vlastní vyjádření obrazem.
Epigram 2021. Foto: archiv autora
Náměstí souběžně žilo eventem, kolem stánků se tísnili lidé vybírající si z nabídek s tím souvisejících, také suvenýrů, různých připomínek Havlíčka a jubilea. Megaevent byl zahájen v pravé poledne. To se již schylovalo ke zvlášť přitažlivé doprovodné akci. – Pokusu o zápis do České knihy rekordů, vtipně specifikovaným. – Nejvíce Havlíčků na jednom místě. Než jsem stihl sehnat předtím rozdávaný havlíčkovský černý knír a přelepit přes svůj, ne tak výrazný, časem zešedlý, již hlásili nový český rekord osob s knírem: 655 Havlíčků! Pak teprve jsem zjistil, že připojit jsem se mohl i s knírkem vlastním, byť ne uhelně černým. Taková pozdní zjištění mám rád, zvlášť, mohu-li si za ně sám, eventuální nedostatečnou přípravou. Mohl jsem přispět dobré věci, stát se šest set padesátým šestým z Havlíčků. Nestalo se. I tak přes úctyhodný rekordní výkon, zůstalo na krásném a rozlehlém Havlíčkově náměstí dost místa pro tisíce dalších, kteří se nestihli dostavit. Napravit mohou za nejbližších sto let.
Šel jsem do muzea. Nachází se též na náměstí, kde, jak už bývá, nalézá se i děje vše či téměř vše zásadní. Muzeum Vysočiny Havlíčkův Brod, současně Památník Karla Havlíčka, je domem jeho rodičů, kde žil i on s ženou a dcerou. Zde se odehrála jím samým, v Tyrolských elegiích vylíčena scéna nočního policejního vpádu, a nuceného opuštění domova, do vyhnanství. Muzeum ve stálé expozici nabízí k prohlídce tehdejší vybavení bytu, jak mu tu eskorta u postele ke třetí ráno přála „dobrýtro“. Návštěvníkům se nabízí k prohlídce množství exponátů vázaných k životu a tvorbě K.H.B.
Až do 23. ledna 2022 zůstane otevřena výstava, zahájená 15. října 2021 s názvem Karel Havlíček v našich životech. Přibližuje jeho osobnost ve vnímání a reflexi společenského prostředí v různých obdobích našich dějin. Zdá se, že žádná doba nepercipovala Karla Havlíčka celostně, každá spíš jako by vyjímala z jeho díla to, pro sebe vhodné a nosné, interpretovala ho, vedena vlastní potřebou.
Karel Havlíček sám okusil uznání, jehož se mu jako poctivému, současně mimořádně odvážnému novináři dostávalo. Zanedlouho zakusil opak, když osamocen, neodhodil vlastní názor. Pak, v brixenském exilu, doma byl téměř zapomenut. V Praze před smrtí se mu mnozí vyhýbali, z obav, ještě víc snad ze studu. Jeho pohřbu zorganizovaném přáteli z vlasteneckých kruhů, se zúčastnilo velké množství prostých lidí.
Náměstí Karla Havlíčka. Foto: archiv autora
Pak se vytvářel, až bobtnal sentimentální havlíčkovský kult. Havlíček vždy se opírající o realistické myšlení, silně vnímal, cítil a hájil bytostné národní zájmy. Požíval obecnou úctu v době snah o národní emancipaci, nakonec ústící ve vznik první – Masarykovy republiky. Byl pro ni osobností zásadního významu, jedním ze symbolů. Sám Masaryk již dříve věnoval jeho osobnosti a dílu velkou pozornost, jeho význam zdůrazňoval, oba měli dost společného.
Pro nacistické Německo v období tzv. protektorátu se přirozeně nehodil, i tak byly snahy něco z něj „vyštípnout“ a vhodně využít. V komunistické interpretaci byl líčen jako pokrokový novinář, který šel s lidem. Nehodila se jeho špatná zkušenost a kritika ruských poměrů, jak ji poznal z ročního pobytu. Zcela obejít to nešlo, vyložit však bylo možno jako kritiku carského Ruska a tehdejšího režimu. Dnes je naopak časté podtrhnout význam Havlíčka jako kritika ruských poměrů. Havlíček byl českým novinářem, velmi přesně a realisticky vnímajícím postavení malého národa, hájícím vlastní existenci pod tlakem větších a mocnějších. Takto konzistentně i jasnozřivě osobní zkušeností potvrdil reálnou neživotnost mnohými idealizovanou slovanskou vzájemnost a roli Ruska. Jako obránce zájmů svého národa, ze stejných důvodů trval na svém, nezměnil názor a jako nebezpečný, musel být tehdejší mocí deportován z domova co nejdál.
V jednom ze vstupních textů knížky EPIGRAM 2021 píše k Havlíčkovi Fr. Cinger: Během pobytu v Moskvě, kde působil jako vychovatel a psal svou sbírku Epigramy, jistě nemohl tušit, že v roce dvoustého výročí jeho narození, zařadí potomci vládců Ruska jeho zemi mezi státy k sobě nepřátelské. Škoda, že při vší jeho kritičnosti vůči ruské společnosti netušíme, co by si o nás pomyslel. Co ale víme ze všeho, že tradice jeho kritického pohledu na lidi i na svět nikdy z českého národa nezmizela.
Karel Havlíček Borovský. Foto: archiv redakce
V závěrečných textech nalezneme otázku položenou historikovi a publicistovi Karlu Černému. Od narození K. H. Borovského letos 31. října uplyne 200 let. Co bychom si mohli vzít z jeho odkazu nebo jako příklad pro dnešní dobu? A odpověď? – Naše nakladatelství připravilo do tisku zajímavou publikaci o Karlu Havlíčkovi Borovském pro Havlíčkovu Borovou. A já si na vaši otázku dovolím jako odpověď vypůjčit název této knížky – Borovský Havle, jsme slepí nástrojové času (i po 200 letech)?
Často rozdílné percepce a hodnocení Karla Havlíčka za různých dob vypovídají spíš o oněch dobách, také o nás uvnitř nich. Havlíček žije svébytně dál svým životem a dílem, ve všech formách projevu konzistentní a celistvý. Psal zpříma, když šlo, co nejjednodušeji, nejsrozumitelněji, pregnantně, jasně, třeba i jadrně. O čem byl přesvědčen, neopustil ani za nepřízně doby. Za krátký život zanechal za sebou až neuvěřitelné dílo. Byl mimořádně statečný, proto v těžkých časech sám. Takových je vždy málo. Je dobré na Havlíčka nezapomínat. Připomínat si ho. Nejen o výročích.
Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 27)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
