Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí
Podzimní malostranský okraj (No.1)
Místo května to je listopad, nicméně Prague Fringe žije – což je pozitivní zjištění. Žije navzdory pandemii, a dalším nepříznivým okolnostem už dvacátým rokem. Bylo by škoda, kdyby zanikl, protože je vlastně jediným mezinárodním festivalem, na němž lze v Praze slyšet angličtinu (kupodivu, navzdory tomu, že anglicky se u nás patrně učí a dorozumí největší množství potenciálních diváků). Letošní ročník se svým rozsahem vrátil na začátek, a z mého pohledu to bylo rozumné řešení. Na rozdíl od předchozích ročníků, kdy jsem si vybírala z mnohem širší nabídky, a ne vždy se trefila do titulu, který mě uspokojil, měla jsem letos štěstí, z celkového počtu devíti živých inscenací jsem viděla pět, a všechny byly z mého pohledu pozoruhodné (to znamená zvláštní a originální). Možná, že to bylo i tím, že v malém počtu nabídky opravdu zůstalo to nejlepší – a ti nejzapálenější performeři, jejich představení „čekalo“ už od loňska či předloňska.
2. listopadu jsem tedy odstartovala v malinkém sále Muzea alchymistů na Jánském vršku, kde se s diváky podělila o svou hudbu a vyprávění skotská performerka Sophie Rocks. Mladá žena pocházející z ostrovů Shetlandy (Sophie: Schválně, zvedněte ruku ti, kdo vědí, kde to je. A pokud nevíte, tak vězte, že v severním Atlantiku, a nejbližším přístavem je norský Bergen). Sophie se nejprve věnovala hraní na keltskou harfu na hudbení škole v Aberdeenu a poté studovala hru na pedálovou harfu na Royal Northern College v Manchesteru, kde ukončila magisterské studium v roce 2018. Už během studia ovšem byla činné v rozmanitých hudebních uskupeních, vystupovala také v televizním hudebním cyklu Jehudi Menuhina a zároveň vytvořila vlastní one-woman show Notes from Shetland to Shanghai. První verzi uvedla už v roce 2019 a poté měla možnost na ní pracovat ještě v průběhu roku 2020 v kanadském Banff Centre for Arts and Creativity, kde získala stipendium.
Sophie je se svou krásně malovanou harfou doslova srostlá. Dokáže na ní vykouzlit nevídanou škálu tónů, inspirovaných jak skotskou lidovou hudbou, tak rozmanitými hudebními směry vážné i populární hudby (mj. též D. Bowiem). Performerka si při produkci vystačila s minimálním prostorem jevišťátka v sále Muzea alchymistů, a harfa se pro diváka s trochou představivosti zhmotnila jako loď (jejíž nadzvednutá příď rozráží vlny a pluje až do Šanghaje a zpět) za zvuků hravé i velebné melodie strun, ale také bušení na dřevo harfy. Hudba podkresluje celé hodinové vyprávění, jakési autorské úvahy, eseje či poezii, reprodukovanou „shůry“ rozmanitými hlasy. Vyprávějí o nejistotě, touze, dobrodružství, o lidském údělu, i o tom, co se dnes stává jedním z charakteristických rysů doby – totiž putování či migrování z místa na místo, hledání dobrého prostoru k žití, i hledání sebe sama.
Komentáře k článku: Podzimní malostranský okraj (No.1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)