Astrid Saalbachová: Ptám se, ale odpovědi nedávám
Dánská dramatička Astrid Saalbachová hovořila na Kodaňské univerzitě s kritikem Perem Theilem o své poslední hře Červená a zelená (Rødt og grønt, 2010). V Čechách je známá její hra Taneční hodina (Danse timen, 1986), která měla tento měsíc premiéru v novém nastudování režiséra Alexandra Minajeva v Divadle v Celetné a od roku 2008 ji pod pozměněným názvem Baletky v radikální úpravě uvádí brněnské divadlo Husa na provázku. Zatím nejnovější přeložená hra Astrid Saalbachové – Konec světa (Verdens ende, 2003) se do nedávna hrála pod názvem Transit ve zkušebně Divadla na Vinohradech.
Astrid Saalbachová během
diskuse s kritikem Perem Theilem
FOTO LADA HALOUNOVÁ
Pro poslední dvacetiletí dramatické tvorby Astrid Saalbachové je typický snový až fantaskní přístup. Ve své poslední hře Červená a zelená se ale snaží od této formy odklonit k realističtějšímu pojetí.
Setkání v Humanitní knihovně Kodaňské univerzity se konalo po scénickém čtení dvou ústředních scén z nejnovější Saalbachové hry Červená a zelená, nastudovaných místním amatérským souborem. Samotné motto diskuse znělo: Druhá osoba v dramatu. Hra je o skupině Evropanů, kteří jsou vysláni do Nepálu, země zmítané občanskou válkou, jako pracovníci organizace pro pomoc rozvojovým zemím. Idealistické ambice o vlastní pomoci se záhy bortí pod náporem strachu, bezmoci, cynismu a rezignace. Téma je kontroverzní a po předpremiéře ve Stockholmu a kodaňském uvedení rozpoutalo nemalé diskuse. Dánsko je totiž jedním z největších poskytovatelů pomoci rozvojovým zemím na světě, na čemž si zakládá.
Per Theil: Právě jsme zhlédli dvě scény z vaší nejnovější hry Rødt og grønt. Začněme tedy přímo tématem – proč jste si zvolila něco tak nudného, jako je dánská pomoc rozvojovým zemím?
Astrid Saalbach: Původně jsem nezamýšlela psát o pomoci rozvojovým zemím. Chtěla jsem zkusit popsat, co to znamená být někde cizí, žít na nějakém cizím místě, podobně jako být například uprchlíkem v Dánsku nebo kdekoli jinde. Klidně v nějakých luxusních podmínkách. Se svými nápady a představami pracuji vždy velice dlouho, někdy čtyři až pět let, než začnu hru psát. Stejně tak to bylo s tímto textem. Původní idea se pomalu přetvořila v téma smyslu a podob pomoci rozvojovým zemím, protože už samo od sebe nabízí poutavý a současně aktuální obraz o samotného smyslu pomoci někomu vzdálenému. Snažila jsem se zachytit jak ty, kteří tuto pomoc poskytují, tak i ty, kteří ji přijímají. Pomoc rozvojovým zemím se realizuje zpravidla na místech, kde jsou lidé a jejich realita velice odlišná od naší. Čím více jsem se zabývala tím, co ta „pomoc rozvojovým zemím“ vlastně je a proč ji poskytujeme, přestože nic nedokazuje, že by skutečně pomáhala, tím víc ve mně klíčila otázka, proč ji vlastně poskytujeme? Tak vznikla tato hra. Samozřejmě je tedy jejím ústředním motivem téma pomoci rozvojovým zemím, ale ve skutečnosti je do jisté míry také o „druhé osobě“, o tom, že nechceme dovolit, aby byl někdo odlišný než my sami.
Ve hře jsou Dánové vykresleni jako „ti špatní“. Jedna postava je naivně idealistická, další citově labilní, jiná zase hodně cynická. Domníval jsem se, že ve světě se nacházejí lidé – nemluvím teď pouze o Dánech – kteří by rádi někam vyjeli a pomáhali. Že jsou jiní, než jak vypadají ve vašem dramatu.
Ale ano, i já doufám, že takoví lidé existují. Pokusila jsem se ale text napsat co nejrealističteji, nebylo mým úmyslem vytvořit nějaký idealistický, malebný obrázek. Tři postavy, o kterých teď mluvíme, vznikly na základě mnoha rozhovorů a schůzek s lidmi, kteří byli vysláni pomáhat do zemí třetího světa. Ve svých hrách se snažím ukázat postavy a témata co nejkomplexněji. V této hře ukazuji, kým se člověk může stát, když je vyslán do neznámé země, aby řešil pro něj nesrozumitelné a velmi těžké, v podstatě neřešitelné úkoly. Rád by zachránil svět, to ale není možné.
Podle vaší hry se zdá, že pomoc rozvojovým zemím vůbec ničemu a nikomu nepomáhá.
Ale to není můj názor. Stejný pocit získá každý člověk, který o tomto tématu čte jiné než pouze oficiální zprávy. Ale v novinách se stále tváří, že jen trochu problematizovat toto téma je tabu.
Ve hře zazní myšlenka, že učit děti v rozvojových zemích číst a psát k ničemu nevede. Trochu to ničí moji představu z dětství. Domníval jsem se, že když se snažíme někde zachránit svět, není třeba tam posílat peníze, ale podstatné je nabízet vzdělání. Opíráte svou tezi o nějakou konkrétní zkušenost?
Potkala jsem jednoho vysoce levicově orientovaného člověka, který byl do rozvojových zemí vyslán už mnohokrát. Jednou pozdě večer na mou otázku Co děláme nesmyslně? prohlásil: Proč se má člověk, který to po tisíciletí nepotřeboval, učit číst, psát?! Udělá ho to šťastnějším?
Světovou premiéru Červené
a zelené uvedlo Aarhus Teater v září 2010 v režii Anderse Lundorpha
FOTO RASMUS BAANER
Odkud tedy máme začít, Astrid?
Nevím. Ale to je také moje právo spisovatele. Ptát se, ale nedávat odpovědi. Kdybych měla přijít s čistě osobní, amatérskou odpovědí, odstranila bych pomyslné hranice mezi námi a lidmi z třetího světa a jednala s nimi jako se sobě rovnými. Jistě že to je naivní představa, ale jinou, smysluplnější nevidím.
Například nedokážu úplně neutrálně přejít nápisy na nákupních taškách v supermarketech, na kterých je napsáno Podporuji nového Afričana. Zní to přehlíživě a namyšleně. Co se stalo s tím původním „starým“ Afričanem, který žádnou pomoc ode mne nepotřeboval? A jaká je spojitost mezi mnou a tím „novým“ Afričanem? Je to jistě myšleno dobře a zároveň je to šíleně arogantní.
Po uvedení vaší hry se rozpoutala široká diskuse, ve které jste byla obviňována, že svou hrou podporujete myšlenky dánské Folkeparti (krajně pravicová, silně euroskeptická strana, s výraznými rysy nacionalismu, radikálně se stavící proti přistěhovalcům, její hlavní prioritou je zpřísňování imigrační politiky – pozn. aut.).
Ano, to je pravda. Ale člověk by se měl snažit udržet na úzké stezce cti a nenechat se tím vykolejit. Má hra se setkala s celkem velkou odezvou jak mezi divadelníky, tak i v novinách. V tomto smyslu lze říci, že dnešní divadlo má hodně pevnou představu, jak by měla vypadat „druhá osoba“. Divadlo se tak vlastně projevuje jako velice konzervativní místo. Když někdo nabídne složitější postavu, například někoho, kdo má rád sex, tak bude obviněn, že je úchyl. Když pochybuje o nějakém politickém řešení, je obviněn, že smýšlí stejně jako Folkeparti. V divadle by mělo být daleko víc místa pro rozdílné chápaní a pojetí člověka, než jak tomu – aspoň v Dánsku – je. Myslím si, že je hrozně důležité, aby se divadlo odvážilo zajít dál a kladlo kontroverznější otázky. Já si takových témat nevšímat a nepsat o nich prostě nedokážu.
A jaké byly reakce od lidí z DANIDY (dánská organizace poskytující humanitární pomoc a podporu v rozvojových zemích – pozn. aut.), od které jste dostala peníze na svou autorskou cestu do Nepálu?
Lidé z vedení DANIDY nadšení nebyli. Když jsem ale zpovídala jejich obyčejné pracovníky, setkala jsem se často se stejnými názory a zkušenostmi, které jsem pak použila ve hře a ze kterých některým humanitárním organizacím vstávají vlasy hrůzou. Ty reakce byly velice rozdílné a je jasné, že někteří byli hodně naštvaní. Ale například v panelové diskusi po premiéře v Královském kodaňském divadle vyšly na světlo příběhy, které byly naprosto totožné s těmi, které jsem zaznamenala, a často i daleko horší. A mluvili lidé vysoce humánní, žádní extrémisté z Folkeparti.
Prý jste měla problém už při vyplňování žádosti o peníze na svou cestu do Nepálu. O co šlo?
Když se žádá o peníze u DANIDY, musí se vyplnit určitý dotazník a poslední otázka zní: Myslíte si, že to, co se chystáte napsat nebo udělat za tyto peníze, něco změní? Má se zatrhnout buď Ano, nebo Ne. Vůbec si neumím představit, kdo by se odvážil si myslet Ano. Aspoň já nikoho takového neznám. Ale na druhou stranu jsem věděla, že když zaškrtnu Ne, tak žádné peníze nedostanu. Tak jsem třesoucí se rukou zaškrtla Ano.
Když jsem viděl inscenaci vaší hry v Kodaňském královském divadle, tak sice do jisté míry pojednávala o pomoci v rozvojových zemích, ale v daleko větší míře byla o nás, bílé střední třídě, která se ocitne na cizím místě. Jediní zástupci domorodých obyvatel ve vaší hře jsou dvě služky a malá nepálská dívka. Ovšem ani jedna z nich nedostane prostor ke slovu. Jako by neměly co říci. To se mi velice líbilo. Ale podívejme se blíže na strukturu vašeho textu, který má velmi komplikovanou linii vyprávění.
Ve hře je dvanáct scén, které přicházejí ve zcela nahodilém pořadí. Když jsem připravovala první verze textu, ztratila jsem po určité době orientaci v návaznosti scén. Nebyla jsem si jistá, kde každý příběh začíná a kde končí. Tento pocit jsem chtěla zprostředkovat i divákovi. Stále se snažíme udělat něco dobře, ale nakonec to uděláme špatně. Jenže nelze než pokračovat a snažit se dál dělat něco dobře. To je opravdové téma mé hry. Proházela jsem scény tak, že hra začíná původně osmou scénou a končí druhou nebo první. Vyprávění není lineární, protože si myslím, že ani naše chápání světa dnes neprobíhá lineárně. Měníme své vědomí o skutečnosti stejně rychle, jako přepínáme kanály na televizi.
Z inscenace jsem měl pocit, že nabízí možnost pro politickou debatu. Myslíte si, že jste napsala politické drama?
Plně doufám, že ano.
Po prvním uvedení hry ve Stockholmu jsem četl jednu švédskou kritiku, která text dávala do souvislosti se Strindbergovou Strašidelnou sonátou. Když přihlédneme k vaší dřívější tvorbě, dá se říci, že jde o „hru snů“?
Možná tam trochu strašidel je, ale neřekla bych, že jde o hru snů. Tou byl Konec světa. Toto jsou daleko skutečnější, realističtější příběhy. Ale možná jsem to jen já, kdo to tak vidí.
Podle mne hra skutečně má nádech noční můry, tedy je to snová hra. Například místo děje nelze vnímat jako zcela reálné.
V tomto smyslu jistě ano. Obyčejný běloch nemůže jen tak přitáhnout do Nepálu a kamarádit se s Nepálci. Je nucen najít si tenisový kurt a hrát tenis, nebo prostě dělat svoji práci. Musí si vytvořit svoji vlastní realitu.
Kdybyste se měla podívat na „druhou osobu“ ve spojitosti s divadelními projekty věnovanými přistěhovalectví a tématy kulturního začlenění, myslíte si, že dánské divadlo – nebo i německé a anglické – dostatečně odráží skutečnost, ve které se nacházíme?
Ne, to si nemyslím. Divadlo je příšerně zastaralé a konzervativní. Dnešní hry jsou téměř výhradně o mužích, dokonce především o mužích bílé pleti mezi třicítkou a čtyřicítkou. Někdy se do něj vpašuje možná i jedna žena – samozřejmě ta nejlepší z nás – nebo pár velice dobře začleněných přistěhovalců, ale nic víc. Z tohoto mužského pojetí divadla se mi dělá špatně. Když jen vidím, kolik je okolo mladých hereček, tak mě velice vadí, že je divadlo stále tolik konzervativní, což platí pro celou Evropu. V Německu a v Anglii je to skoro stejně žalostné.
Není třeba v Londýně etnického divadla dost?
Ale ano, jenže jsou to pořád muži.
A co Sarah Kane? Nebyla tou, kterou byste respektovala?
Ano, ta možná nabízela cestu.
Vaše hra měla předpremiéru ve Stockholmu a pak byla uvedena v Kodani a v Århusu. Kdybyste měla porovnat tyto inscenace, která byla nejzdařilejší?
Asi stockholmská, a to z několika důvodů. Šlo o nejucelenější pojetí. Byla temná a útočná. A velice se mi líbila i po herecké stránce. Ale v Kodani bylo také mnoho dobrých momentů stejně jako v Århusu. Nedá se to takto srovnávat, protože všechny tři inscenace byly zcela odlišné. Je vždy hodně zvláštní vidět své postavy v různých nastudováních. Pokaždé bývám trochu vyděšená.
Lada Halounová / Per Theil
Komentáře k článku: Astrid Saalbachová: Ptám se, ale odpovědi nedávám
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
