Mami, kdy jsem se stal monstrem?
Román-horor Mary Shelley Frankenstein měl podtitul Moderní Prométheus. Po více než dvou stech letech od jeho vydání (1818) už je umělý člověk neboli – jak jej autorka charakterizuje – monstrum ohyzdné podoby s nadlidskou silou, které v románu stvořil vědec Viktor Frankenstein, skutečně mytologickou postavou moderního světa. Mnohokrát zfilmovaný, zachycený ve výtvarném umění, hudbě i na divadle.
Viktor Frankenstein (Vít Hofmann) coby moderní vědec – youtuber FOTO PAVEL NESVADBA
Inscenace Divadla Šumperk, již připravili dramaturg Michael Sodomka a režisér Zetel, je ovšem jiná. Autoři spoléhají na všeobecnou znalost frankensteinovského mýtu a na jeho základě utvářejí vlastní příběh s odlišným ústředním tématem. Tím je – na rozdíl od autorčina zamýšlení se nad možnými důsledky překračování etických hranic moderní vědy – hledání identity dospívajícího člověka v prostředí rozpadajících se rodinných vztahů. A také ve světě podléhajícím moderním technologiím, které vedou k nezřízenému egoismu a požitkářství. Jména postav a některé motivy jsou sice vypůjčené z románu, ale v inscenaci plní úplně jinou funkci a jsou zasazeny do jiných souvislostí.
Hlavní postavou je mladý vědec, zprvu zřejmě teenager, Viktor (Vít Hofmann), jehož matka Caroline (Hana Vonzino) je nositelka Nobelovy ceny, která si vždy racionálně a bez jakýchkoli etických či environmentálních zábran šla za svými vědeckými objevy. Naopak otec Alfons (Jan Hönig) je idealista věřící v rousseauovskou filozofii, že lidé se rodí dobří a zlo se učí až od svého okolí. Nabádá ženu – a později syna –, aby respektovali přírodní zákony. Ambiciózní syn se však ve své laboratoři tajně snaží vytvořit umělého člověka. Činí tak spíše z jakéhosi vzdoru a osamělosti, nikoli vědecké zanícenosti. Snad ve snaze vyrovnat se matce, která sice umírá při autonehodě, ale nadále se mu v jeho laboratoři zjevuje a on s ní o smyslu svého experimentování diskutuje.
Po nespočtu neúspěšných pokusů se mu daří experiment dokončit, spíše než monstrum však vytváří atraktivního a velice schopného mladého muže, který dokáže absorbovat všechno vědění světa. Později Viktora vydírá, aby mu vytvořil partnerku (neb se cítí ve světě lidí opuštěný). Viktor tak učiní, ale jen proto, aby ji hned před monstrem zabil a tím jej „naučil“ emocím. Tím ale Viktor definitivně překračuje hranice, které utvářejí člověka člověkem, a sám se stává svého druhu monstrem…
Hra je tak víceméně moralitou. Obrací se na mladé publikum, jež je dnes prostřednictvím moderních technologií konfrontováno s obdobnými tématy. Scéna je plná odkazů k destrukci kulturní minulosti (antické sloupy porostlé břečťanem a propojené elektrickými kabely) či jejímu zbanálnění reklamou (motiv dotyku z Michelangelova Stvoření Adama zpodobený neonovou zářivkou jako reklamní logo). Jeviště je otevřené až k holým zdem provaziště, čímž vzniká dojem syrovosti a rozkladu. Jako bychom se ocitli v dystopické budoucnosti, kdy již neplatí žádná estetická ani humanistická pravidla a ten, kdo se jimi řídí, působí jako z jiného – starého – světa.
Herci situace záměrně nedohrávají, vidíme, jak je připravují (přivážení laboratoře na scénu) či jak po odehrání svého výstupu věcně odcházejí, jako by nebyli diváky viděni, což zprvu působí rušivě, až amatérsky, ale později se ukáže, že jde o režisérem zvolený znak chladného, věcného zcizování situací a postav. Jako by i lidé byli oživlými stroji, umělými bytostmi. Jako by se chytili do tenat požitkářství (diskotéky) a stali se z nich entity bez emocí ovládané moderními technologiemi, což zdůrazňuje i zvukový design citující i řadu popkulturních hudebních motivů. Jsou však mezi nimi stále i lidé přirozeně charakterní, plní skutečných citů (otec, přítelkyně Elizabeth), kteří Viktorovi nabízejí jiné postoje a myšlenky, jiné přístupy a modely chování. Monstrum pak působí jako katalyzátor, extrémní případ hledání a tápaní v životních postojích. Nabízí – dalo by se říct – bezvýchodný pohled z „druhé strany“.
Některé postavy – především Viktor – se v textu navíc výrazně vyvíjejí a jejich přístupy k jedné a téže věci (vztah k rodičům, partnerce, monstru) proměňují, což vyžaduje vysoce uvědomělé, vrstevnaté herectví. Herci však vesměs udržují stále stejný charakter svých postav (snad vyjma Elišky Navrátilové v roli Elizabeth), k čemuž používají odosobněné, věcné, chladné herectví. To vyhovuje postavě matky, ostatní to ale – obávám se – ochuzuje o bohatší, strukturovanější charakter. Nejvíce je to patrné ve Viktorových rozmluvách s rodiči a později i s monstrem. Závěrečné Viktorovo zoufalé nasazení si netvorových pout a zvolání Mami, kdy jsem se stal monstrem? tak nevychází až tolik z dané situace a Viktorova prozření, ale je spíše proklamativním ukončením autory předem připravené teze.
Přesto je inscenace – nejen v rámci šumperského divadla, ale i jiných tradičněji směrovaných repertoárových činoherních scén u nás – sympatickým vykročením z bludného kruhu klasických dramatizací směrem ke srozumitelné, přitom nebanální reinterpretaci, zdůrazňující aktuální témata blízká lidem pod třicet. Navíc režisér používá soudobé divadelní postupy s řadou odkazů, znaků a citací, což zdaleka není samozřejmé.
Divadlo Šumperk – Michael Sodomka, Zetel: Frankenstein. Volně podle románu Mary W. Shelley. Režie Zetel, dramaturgie Michael Sodomka, výprava Magdaléna Teleky, hudba Mario Buzzi. Premiéra 30. října 2021 (psáno z první reprízy 10. listopadu).
Komentáře k článku: Mami, kdy jsem se stal monstrem?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
