Na černém igelitu živí mrtví

Odpověď na otázku, proč se vedení činohry Národního divadla v Praze rozhodlo po lednové premiéře Beckettova Čekání na Godota uvést jako další hru Spaseni od anglického dramatika Edwarda Bonda, nalezneme částečně už v programové brožurce, kterou pro její inscenaci připravilo. Zařadilo do ní totiž i stať Jindřicha Černého Spasení zatracených, která vyšla před jedenačtyřiceti lety v časopisu Host do domu, vymezovala Bondovo místo ve světové literatuře a poukazovala na blízkost světa Spasených ke světu Beckettově, zbavenému ovšem metafyzické dimenze.

Režisér Michal Dočekal na tuto dimenzi rezignoval již ve svém Godotovi, když z Estragona a Vladimíra učinil současné bezdomovce, kteří ve světě beze smyslu vlastně už ani na nic nečekají, jen si hrají a baví se jak svým ponížením, tak ponižováním jiných. A chtěl-li dále postoupit v mapování světa zbaveného smyslu a plného deprivovaných lidí bez citu a schopnosti vzájemně se sblížit, je docela logické, že si vybral právě Bondovy Spasené, hru, která při svém uvedení v roce 1965 způsobila v Británii skandál, nepřímo přispěla k odstranění cenzury a předznamenala takzvanou cool dramatiku.

Scéna Jana Duška je strohá. Ze svislých širších šedých žaluzií vykrývajících horizont jeviště vyjíždí na tyčích upevněný sedací nábytek pokrytý černým igelitem. Na něm se po letmém seznámení spolu milují třiadvacetiletá Pam a o dva roky mladší Len – za voyeurské účasti Pamina otce Harryho, který při tom okouní v předsíni. Len se k Paminým rodičům, kteří se sebou takřka nekomunikují, nastěhuje, Pam ale nestojí ani o něho, ani o dítě, které se jí narodí. Přitahuje ji grázlík Fred, o němž tvrdí, že je otcem jejího dítěte. Když v šesté scéně, jež učinila Bondovu hru slavnou, partička mladých pobudů v čele s Fredem jen tak z plezíru Pamino nemluvně v kočárku nejprve pokálí a poté ukamenuje, ona lituje především toho, že Fred jde za tuto vraždu do vězení…

Jednotlivé scény se před námi odvíjejí ve svižném tempu, bez jakékoli metaforické stylizace, s realismem snažícím se s různou mírou zdaru proniknout k psychologii postav. Lucie Žáčková charakterizuje Pam jako nudící se hysterku posedlou sexem, Jana Boušková podává Paminu matku Mary coby tuctovou hospodyňku, jejímž největším zájmem je, aby to, co navaří, se také snědlo, a Jan Dolanský činí z Freda věčně něčím rozvibrovaného skejťáka, kterého k hrůznému činu přivede vlastně strach z jeho parťáků. Ještě hlouběji se do nitra postavy podařilo dostat Janu Hájkovi: jeho Len je – ostatně i díky autorovi – obdařen přece jen zbytky jisté citovosti. Leč ani jeho příchylnost k Pam a jejímu dítěti ho nepřiměje zasáhnout, když v parku zdáli přihlíží vražednému řádění Fredovy party. A tak se apatií a voyeurstvím nakonec přiblíží Pamině otci Harrymu, kterého Ladislav Mrkvička svým propracovaným výkonem, postaveném na minimalistickém výrazu, povýšil takřka na symbol všeho, co se na jevišti odehrává. V nejdůvěrnějším rozhovoru, který se v této hře mezi postavami odvine, Harry, vzpomínaje na válku, Lenovi říká: Tys nikdy nikoho nezabil. A to ti chybí. Člověk pak vidí věci s nadhledem. Já měl to štěstí.

Tato hra vypovídá o zmrtvení a znecitlivění lidí. Dnes v důsledku stále více se rozevírajících sociálních nůžek pociťujeme vyprázdněné vegetování beze smyslu, které zobrazuje a jež dovádí až k nekrofilní orientaci postav, jako závažnější problém než před čtyřiceti lety, kdy byla u nás poprvé uvedena. K jejímu aktuálnímu vyznění přispěl i nový překlad Jana Hančila. Přesto si nejsem jist, jestli chladný hněv, který do ní její autor vetknul a jejž zamířil proti společnosti způsobující takové odosobnění člověka, dokázali interpreti plně zprostředkovat. Divácké řady při premiéře po přestávce lehce prořídly. A neřekl bych, že to byla jen reakce na scénu s kamenováním. Autorově planému koketování s křesťanskými motivy, které se projevuje jak v této scéně, tak i v názvu hry, se Michal Dočekal naštěstí dokázal vyhnout. Rezignací na tyto falešné „vertikální konotace“ ovšem ještě zřetelněji obnažil slabou stránku Bondova dramatu. Tu přesně pojmenoval Zdeněk Hořínek, když v roce 1969, v březnovém čísle časopisu Divadlo reagoval na českou premiéru Spasených v Činoherním klubu: Pravý důvod proslulého šestého obrazu je vnější. Snad se nemýlím, když jej spatřuji v dramatikově ctižádosti diváka šokovat. Tento typ šokujícího divadla zakládá svou účinnost na drastické látce, na mimořádných událostech a faktech, jež jsou šokující sama o sobě, nezávisle na dramatickém zpracování. Že jsou Spaseni dramatem postaveném především na šokujících výjevech, a nikoli na postupném rozkrývání smyslu, je zřejmé jak z nízkého dramatického napětí inscenace, tak z absence jakékoli katarze. Poslední scéna, kdy Harry, Mary a Pam, jež se své matce naráz velmi podobá, po celou dobu beze slova sedí v místnosti a Len, který opravuje židli, pronese jedinou větu – Podej mi kladivo – je jen dotvrzením jejich definitivního zmrtvení. Spaseni? Ne. Spaseni mohou být jen ti, kteří se od světa těchto živých mrtvol radikálně odvrátí.

Nová scéna Národního divadla v Praze – Edward Bond: Spaseni. Překlad Jan Hančil. Režie Michal Dočekal, scéna Jan Dušek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, dramaturgie Lenka Kolihová Havlíková, hudba Ondřej Anděra. Premiéra 12. března 2010.