Jak si představuji pražskou kulturní politiku
Jan Burian
ředitel – Divadlo J. K. Tyla v Plzni, předseda Asociace profesionálních divadel
Z anketní otázky mi není jasné, zda si mám představit současnou, nebo budoucí pražskou kulturní politiku.
Současnou vidím jako snahu rozdělit peníze, které vystačí pro 10 divadel, mezi 90 divadel. K tomu chce Praha snížit počet „městských“ divadel a zvýšit počet „soukromých a nezávislých“ divadel. Až to udělá, ocitne se před stejným úkolem – jak rozdělit peníze, které stačí pro 10 divadel, mezi 90 divadel.
Tu budoucí si představuji jako odvahu říct, na co máme, a „poslat“ tím některé divadelníky do městských divadel na „venkov“, kde stále ještě žije většina občanů.
A bez žertování. Každou kulturní politiku si představuji jako vymezení hranice mezi veřejnou službou a soukromým podnikáním. Veřejná služba si zaslouží přímou finanční podporu a podnikání nepřímou ekonomickou podporu. To ostatně neplatí jen pro divadlo, ale pro veškeré veřejné služby.
Jan Dvořák
pedagog, publicista, vydavatel – Pražská scéna
Jako odvozenou z vizionářství, ze znalectví kultury a umění, ze zkušenosti a nadhledu, ideálně v intenci optimálního konceptu naší metropole současnosti i budoucnosti: Prahy jako umělecké metropole Evropy (bez vročení, nikoli jen na jeden rok). Bezkonkurenční přitažlivost památkového a architektonického dědictví i malebnost celku, jakož i umělecké tradice a současný potenciál členité umělecké obce jsou toho předpoklady, jimž jakékoliv jiné směřování města marnotratně ubírá na hodnotě a průraznosti – ke škodě nás všech.
A čas běží. Namísto důvtipné práce s veřejnými statky, oceňování obohacující invence odvážných a podnikavých nebo vyhledávání nových možností v dialogu s korporátní sférou a osvícenými podnikatelskými kruhy, jsme již 20 let smutnými svědky přízemního flikování a prohlubování agónie…
(Pokračování na straně VI)
Milan Hein
ředitel – Divadlo Ungelt
Magistrát by se měl rozhodnout, která divadla hodlá financovat, a která ne. Dotovaných scén je v Praze příliš. Peníze, které tato městem zřizovaná divadla stojí, by se měly dle mého rozdělit mezi soukromé scény a soubory, které magistrát žádají o grant. Bylo by to fér.
Jan Horák
dramaturg – MeetFactory
Pražskou kulturní politiku by měli vytvářet především nestranní fundovaní odborníci napříč generacemi a uměleckými obory ve spolupráci s ekonomy. Měly by být jasně definovány cíle kulturní politiky a podpora na základě uměleckých kritérií. Komerční subjekty by neměly přirozeně dostávat žádnou grantovou podporu, naopak neziskové objevné a především umělecky hodnotné projekty by měly být adekvátně podporovány. Větší důraz v rámci finančního přerozdělování by měl být kladen na živou kulturu a mezinárodní mezioborovou spolupráci. Hlavní město Praha by mělo aktivně motivovat ziskový sektor k donátorství neziskového sektoru, a to nejen kulturního.
Jan Hrušínský
herec, ředitel –
Divadlo Na Jezerce
Kulturní politika hl. města Prahy připomíná rodiče, kteří se starají o své děti, v tomto případě pražská divadla, odstrašujícím způsobem. Rodiče, kterým by zodpovědný sociální pracovník děti okamžitě odebral. Rozmazlené a zpovykané děti ovšem vědí, co na rodiče platí! Lásku si vynucují křikem a když pořádně zaječí, tatínek a maminka okamžitě vytahují peněženku a hned zacpávají děťátku pusinku tu dvaceti, čtyřiceti, padesáti či devadesáti miliony se slovy: „Tu máš, miláčku. Hlavně, prosím tě, nekřič! Víš, jak s maminkou nemáme rádi, když rušíš náš klid. Utrať ty penízky klidně všechny najednou, roztoč je hezky, broučku, my se na tebe nebudeme zlobit, vždyť to vlastně ani nejsou naše penízky. To nám dávají lidi, abychom vás s maminkou měli, víš? Nasekej třeba dluhy, vždyť my je za tebe zase zaplatíme. Buď rozmařilý, broučku, klidně si za ty penízky kup něco hezkého na sebe nebo si zaplať někoho, kdo za tebe udělá tvoje povinnosti a tyhle penízky mu klidně dej. Stačí, když napíšeš na papírek, že jsi to myslel dobře. A neboj se, my ti to tvoje hospodaření budeme kontrolovat jen na oko a se zavázanýma očima. My víme, že už je ti dvacet jedna let a že už bys mohl dávno stát na vlastních nohách, ale vždyť ty bys, miláčku, upadl! Ty jsi takové naše nesvéprávné miminko pitomé, víš? Jen se nech hezky od nás vodit za ručičku, jak jsi na to zvyklý, a nesnaž se stavět na ty svoje vypasené, pokřivené nožičky. Takové spratky, co stojí na vlastních nohách, hospodaří rozumně, myslí na budoucnost a lidi se na ně ještě ke všemu chodí dívat, takové my nemáme rádi. Tak jim, dětičky naše, klidně házejte klacky pod nohy a nedovolte, aby vám něco ukously z toho vašeho koláčku, který tak rádi papáte, drahouškové naši, a nacpěte se hezky sami. Třeba až k prasknutí. Však my se o vás postaráme!“
Vlastimil Ježek a studenti 1. ročníku produkce DAMU
producent, pedagog – DAMU
Grant jako investice. Znáte ten vtip, jak se sejdou dva transformeři (v našem případě transformovaná divadla) a složí se na představení?
O kulturní politice Prahy si lze přečíst i napsat desítky rozmanitých frází, přitom jde především o jedno jediné: kolik, komu a proč Praha přispívá z veřejných peněz na jím provozované umění. Kdybychom to byli my, kteří rozhodují o dotacích do kultury, hledali bychom projekty reprezentativní, konkurenceschopné pro domácí i cizojazyčné publikum, nenápadně výchovné. Podporované projekty jako celek musí splňovat podmínku rozmanitosti kulturní nabídky. Na rozdíl od současné praxe bychom se nebáli riskovat podporu začínajícím, zároveň však umělecky nesporně zajímavým projektům, jejichž potenciál je často větší než umění produkované uměleckými zombie, přežívajícími právě pouze díky štědrým rukám pražských zastupitelů. Do takového rizika je ovšem možné vstupovat pouze tehdy, pokud o podporách rozhodují fundované, profesně zdatné a morálně nezpochybněné osobnosti, jejichž doporučení by pro politiky bylo závazné.
Politici by pak nesměli obcházet verdikt grantové komise neprůhlednými partnerstvími, nesoucími ovoce veřejných peněz bez veřejné soutěže. Naopak by měli velmi citlivě posuzovat zpětnou vazbu, poskytovanou v nejrůznějších formách rozmanitými aktivitami občanské společnosti. Právě ona je totiž skutečným příjemcem umění a kultury, tedy i jejich grantové podpory.
Tak znovu: znáte ten vtip?
Vraťme se k nepochopitelně zastavené transformaci pražských divadel, pak už se mu nikdo nezasměje.
Michal Kocourek
producent, ředitel –
Divadlo Kalich
Asi se všichni shodneme, že by se pražská kulturní politika měla změnit. Ale poté, co jsem absolvoval pár setkání v Poradním sboru primátora, jsem pochopil, že vůle k potřebným změnám je téměř nulová. Soukromá divadla byla na magistrátu v podezření, že si prostřednictvím grantů jen chtějí pomáhat větších zisků, přestože se jejich repertoár v mnoha případech neliší od repertoáru podporovaných scén. Absolutně postrádám snahu nastavit tu rovné podmínky. Zásady, o které by se měla podle mého názoru kulturní politika hlavního města opírat, můžu shrnout do dvou vět: Nekrást. A zamezit „soukromému“ byznysu bez rizik a zodpovědnosti za státní peníze.
Ewan McLaren
intendant – Divadlo MOTUS / Divadlo Alfred ve dvoře
Představuji si pražskou kulturní politiku, která umí myslet na umění, jež má přesah. Ne jen přesah mezi disciplínami, ale i významový přesah do každodenního života Pražanů. Kulturní politiku, která chce, aby kulturní život Pražanů byl nejenom o tradicích, ale i o současnějších možnostech umění. K řešení je například fakt, že centrum Prahy je místo, kde se Pražané i cizinci nemají příležitost potkávat. Představuji si pražskou kulturní politiku, která dává umělcům prostor a možnost, jak tento problém kreativními způsoby řešit. Příkladem je nový, současný směr Židovského muzea: vyvíjí programy zábavné, edukativní a provokativní pro všechny, a tím vítá i místní obyvatele zpátky do židovské oblasti města a historických budov, dlouho považovaných za drahý skanzen pro turisty. Město Barcelona se dávno rozhodlo zpestřit život města pouličními performery. V tomto směru má Praha spoustu možností a potenciálu vlastním způsobem zpřístupnit centrum města všem. Jde o kulturu jako nástroj k obnovení vztahů, k zprostředkování vztahů, k vytvoření vztahů.
Petr Macháček
ředitel – Divadlo Kámen
Bylo by krásné, kdyby Praha byla otevřeným a svobodným městem pro všechny druhy umění a kultury. Myslím, že k tomu není nutná složitě formulovaná kulturní politika, protože tu si stejně každý interpretuje jinak. Myslím, že stačí zásada rovnosti příležitostí. Tvůrci i účastníci či diváci se nejlépe postarají o zbytek. Myslím, že rovnost a svobodu tvorby dnes nejvíce narušují městem a městskými částmi provozované příspěvkové organizace, které mají naprosto neodůvodnitelné výhody oproti všem ostatním. Netvoří lepší umění než ostatní ani nejsou součástí „neocenitelného kulturního dědictví“, jak se někdy tvrdí. Myslím, že město by si dvacet let po konci socialismu nemělo hrát na organizátora kultury, mělo by jen podporovat zdravé a spravedlivé kulturní prostředí. Co je císařovo, císaři.
Eva MěřičkováKejkrtová
ředitelka – Dejvické divadlo
Jedním z poslání Poradního sboru primátora vymezeném v aktuální schválené kulturní politice bylo posuzovat, doporučovat a vyjadřovat se k zásadním zakázkám hl. m. Prahy v oblasti kultury. Poradní sbor primátora však již delší dobu nevykonává svou činnost a vypadá to, že se v Praze žádná zásadní rozhodnutí, kde by bylo třeba odborného hlasu, nedějí. To je však velmi nepravděpodobné, neboť mnoho koncepčních otázek v oblasti pražské kultury není definitivně dořešeno.
Zdá se tedy, že pražská kulturní politika je v některých svých bodech jen proklamativním prohlášením bez jakékoliv závaznosti. Představovala bych si proto pražskou kulturní politiku jako závazný politický dokument, jehož veškerý obsah by měl být dodržován minimálně do doby, než bude vytvořen dokument nový, a to i za předpokladu, že jej vytvořila politická reprezentace předchozí. Nechce se mi věřit, že dodržování daného je nutno vždy vymáhat pouze pouličními protesty.
Václav Postránecký
herec, odstupující prezident Herecké asociace
V režimu zastupitelské demokracie volí občané své zástupce do všech úrovní řízení. Zvolení zástupci ovšem získávají jenom voličské hlasy jako objednávku na služby spojené se zajištěním podílu na veřejných statcích. V žádném případě nezískávají nejvyšší odbornost ani maximální způsobilost rozhodovat odborné otázky nejrůznějších oblastí. Jejich základní povinností je vytvořit poradní orgány, prokazatelně respektované dotyčnou obcí, profesionálně zorientované v příslušné problematice a v rámci existujících limitů pro ně zajišťovat realizační prostředky. Současná praxe nabízí volené zástupce oscilující mezi neomylnými monarchy, slizkými hady a nešťastnými brouky Pytlíky. Tímto způsobem se, bez ohledu na adjektiva, nekoná demokracie, natož kulturní politika.
Eva Salzmannová
herečka – Národní divadlo
Po dlouhé době se v pražských divadlech něco děje. Jsou vyhlášeny konkurzy nebo výběrová řízení na několik divadel. To je každopádně dobré. Bylo by ale skvělé, kdyby si zřizovatelé přesně definovali, co od toho kterého divadla čekají a koho tam nechají po další období pracovat. Je určitě rozdíl v tom, jestli provozujete střední proud, anebo vyhraněné experimentální divadlo. To bude mít určitě ze začátku potíže s návštěvností a je potřeba ho podpořit a vydržet to chvíli s ním. Historie Divadla Komedie pod vedením D. Pařízka ukazuje, že se to vyplatí. A myslím, že by se měl dát prostor nastupující generaci třicátníků. Je v ní spoustu zajímavých talentů. A nejen v Praze.
Jan Schmid
režisér, autor, výtvarník, ředitel – Studio Ypsilon
Spíš by mě zajímalo, jakou představu o významu a rozvíjení kultury, tedy o kulturní politice, má magistrát. Rozhodně bychom se neměli chovat ke kultuře jako k něčemu okrajovému, zvlášť, když nejsme žádná velká země a naše čeština je malý jazyk. Zvlášť, když ani příliš neumíme reflektovat proměny vlastní mentality a skutečný stav naší současnosti, navíc pokud připočteme stupňující se tendence zneužívání a rozkládání demokracie, tudíž všeobecný mravní úpadek, projevující se většinou tam, kde se na nejrůznějších úrovních o něčem rozhoduje, tak si neumíme představit náš život bez kulturnosti. Kultura a umění, které je vždy určitým zrcadlem doby (a především ve své podstatě nikdy zbožím, ale hodnotou), je téměř nutností, aby se jím vyvažovalo, doplňovalo to, co dnes absentuje, aby citově obohacovalo a nabízelo zážitek a s ním se vytvářelo klima k řešení nejrůznějších vlastních, ale i společných otázek. Opravdové kultury je dnes zapotřebí víc než kdy jindy, protože dnešním krédem je dravost a honba, rozvíjení povrchností – tedy opak kulturnosti. Navíc dávno si nejsou všichni rovni ani se nepodílí společně na rozhodování, přestože vlastně máme každý (až příliš) právo na všechno. Kultura pak může být i určitým katalyzátorem. Je třeba ji promyšleně a programově podporovat.
Tomáš Svoboda
režisér – Městské divadlo Kladno
Představuji si ji vlastně dost odlišně od stávajícího stavu:
1. Nesouhlasím s dotováním provozu většiny stávajících divadel. Naopak považuji za nutné dotovat (a to mnohem intenzivněji) živou tvorbu, tak jako je to např. ve Francii – je velmi štědře dotován zkušební proces inscenace, ale její provoz je ponechán trhu. Tento princip může fungovat adekvátně v poměru malého (Rubín, Řeznická) stejně jako velkého divadla (ABC, Fidlovačka).
2. Protože se dramaturgicky už dávno smyl rozdíl mezi soukromými a městskými divadly (jen ta městská to nejsou ochotná uznat) a je to jen hra o to, kdo je kterého divadla zřizovatelem, navrhuji ucházet se o několikaleté granty právě konkrétními projekty, které bude posuzovat skupina volených nezaujatých praktikujících divadelníků. Dávat tuto moc divadelním kritikům považuji za nehorázný nesmysl.
3. Myslím si, že je neudržitelná nostalgie divadelníků po souborovém divadle sedmdesátých let. Divadelní síť si zaslouží moderní uvažování stejně jako například film. Projekty elastických skupin, jako byla skupina kolem Divadla Komedie, nebo skupina okolo Divadla Na Fidlovačce (abych ukázal, že je tak možné uvažovat na obou březích komerčního i nekomerčního toku), ukázaly svou životaschopnost oproti ekonomicky mnohem náročnějšímu držení souborového divadla.
4. Dále se domnívám, že by se Praha měla zbavit divadel, které jsou v budovách, jež jí nepatří! Aby peníze, které jsou určeny na kulturu, opravdu dostávali umělci, a nikoli několik majitelů realit, jako je to dosud. Za peníze, které se platí od roku 1990, se mohly tyto nemovitosti už dávnou odkoupit a nebo postavit nové.
Jan Vedral
pedagog DAMU,
dramaturg
Pražskou kulturní politiku si už dvaadvacet let nejen představuji, ale jako občan a snad i odborník v oboru se ji snažím spoluvytvořit. Výsledek – kromě spousty dat v počítačích? Řadu podnětů otcové města přijali a tak či onak uskutečnili. Např. grantový systém, který vůbec umožňuje existenci a rozvoj nezávislé a neiinstitucionální kultury. Např. vybudování divadla Alfred ve dvoře. Např. první a, zdá se, poslední kolo transformace divadel. Zejména pak to, že město Praha na kulturu vydává výrazně větší prostředky (pokud jde o podíl z rozpočtu) než stát. Ale kulturní politiku, i když zastupitelstvo takové dokumenty nakonec přijme, město stále nemá, nepraktikuje, usnesení nebere vážně, neboť byla formulována za jiné politické sestavy a nová garnitura má tendenci začínat vždy znovu. Kulturní politika je nahrazená praktickým momentalismem, z tohoto stavu se různé zájmové skupiny umělců naučily šikovně těžit, ba jej i vyvolávat. Před rokem složitě – po několikaleté práci – formulovaná koncepce kultury v Praze, zahrnující i transformaci divadel – příspěvkových organizací, a grantový systém, je přijata zastupitelstvem, aby pak byly základní scény navázané na město nesmyslně voluntaristiky rozšířeny o dva divadelní podniky, neodpovídající žádným z definovaných kritérií na tzv. „rodinné stříbro“, a aby pak byla celá transformace zastavena… Nepřeju si vlastně nic jiného, než co už bylo stokrát řečeno a napsáno – otevřený, organický systém městské kultury, který veřejné zdroje využívá ve veřejný prospěch a k podpoře těch duchovních a estetických hodnot, k nimž se Praha jako významná evropská metropole hlásí.
Komentáře k článku: Jak si představuji pražskou kulturní politiku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
