Přesgenerační přelet loutkářského hnízda (No. 2)
První den přehlídky Přelet nad loutkářským hnízdem, která začala včera úderem čtvrté odpolední ve foyer Divadla Minor, potvrdil, že staré pohádkové předlohy zdaleka nepatří jen do malovaných kulis domácích divadýlek z minulého století, kterými byla opatřena každá osvícenější a materiálně saturovaná domácnost s dětmi. Všechna tři představení – každé svou vlastní specifickou cestou – dokázala díky modernímu divadelnímu jazyku sílu a platnost původních námětů.
Než zcela zhasla světla v sále, respektive v průchozím foyeru, protože právě zde začínalo první představení Červená Karkulka 3, vystoupila před přítomné předsedkyně českého střediska UNIMA, letitá šéfredaktorka časopisu Loutkář a především organizačně nejvyšší múza přehlídky Nina Malíková, aby všechny tak trochu oficiálně i neoficiálně přivítala a také nám hned sdělila dvě zprávy. Nepříjemnou: na poslední chvíli byla zrušena účast polského Teatru Niemożliwy, který měl večer vystoupit se svoji cenami ověnčenou inscenací Životní volby, a příjemnou: rychlý záskok za Poláky, Přeletu důvěrně známých Čmukařů. Ti nabídli odehrát svůj takřka legendární pohádkový polyptych Lárk Íčičok. O večerní dávku imaginace jsme se nemuseli strachovat a Divadlo jednoho Edy mohlo začít.
Karkulka + Vlk = VSL
Karkulka si čte v Manon Lescaut, veršuje z Máchy i Gellnera… Snímek archiv Přelet nad loutkářským hnízdem
Titul jeho představení Červená Karkulka 3 – volání krve už předem signalizoval, že idylického červeného čepečku a chlupatého vlka s brýlemi ležícího v babiččiných duchnách se nenadějeme. Hlavní protagonistka Mirka Bělohlávková, která ztvárňovala většinu rolí, ostatně jako i zbytek týmu – režisér Jakub Vašíček a dramaturg Tomáš Jarkovský – nejsou žádní přeletoví nováčci. V loňském roce zde uvedli také Červenou Karkulku, ale s podtitulem Rodové prokletí. Nejen ke Karkulce, a abychom byli přesní, v jejich případě potřetí, se v nové verzi vrátili i k freudovskému motivu. V pohádce s prvky hororu se to hemží rodovým zatížením i osudovostí. Karkulka například nachází zalíbení v myslivci, z něhož se později vyklube vlk, jenž pozře do svých útrob nejen celou vesnici včetně hlasatelky místního rozhlasu a dvou slepičích drben, ale nakonec i samotnou Karkulku. Akt její konzumace je jedním z nejsilnějších a zároveň nejerotičtějších momentů inscenace. Nic netušící Karkulka totiž očekává od svého miláčka něco docela jiného, nechává si jím svléknout šaty a v tu chvíli… chramst! Přímou inspirací nebyl jen otec psychoanalýzy, ale zřejmě i jedná známá seriálová produkce. Na několika vypjatých místech totiž zazní znělka z normalizačního opusu Major Zeman, která dokonale shodí v tu chvíli gradující situaci. Stejně jako hudební motiv z latinskoamerické telenovely. Kruh se uzavírá, když zjišťujeme, že těhotná paní, vyprávějící o tatínkovi ještě nenarozenému dítěti, není nikdo jiný než Karkulka. Červená Karkulka 3 aneb Jak to také mohlo být pracuje s jednoduchým, ale zároveň efektním náznakem. Například nasadí-li si herečka na hlavu zelenou čepici s miniaturami stromů, stává se z ní myslivec, přítomnost vlka zamění původní těhotenské břicho za útroby poživačné šelmy a podobně. A na své si přišli i milovníci klasické literatury pro dospělé. Karkulka si čte v Manon Lescaut, veršuje z Máchy i Gellnera. Snad že je její vlk byl taky buřičem?! Každopádně nová verze staré Karkulky poodhalila, kam až můžou zajít ti, kteří mají dost odvahy, fantazie a talentu.
Jiříku, pojďme si hrát…
Nejednalo se ani tak o loutkové divadlo jako spíš o činoherní pohádku se zpěvy využívající a pracující s loutkami jako zástupnými prvky světa zvířat a kouzelných proměn. Snímek archiv Divadla Minor
Domácí soubor Divadla Minor se představil na velké scéně originální verzí kánonické Zlatovlásky. Tandem Petra Zámečníková (dramaturgie) a Kamil Žiška (režie a hudba) zvolil s lehkou nadsázkou podtitul Vlastní Erbenova adaptace klasika od klasika. A co zůstalo ve výsledku klasickým? Především samozřejmě příběh Jiříka a zlatovlasé princezny, ale i žánr komedie dell´ arte či folklorní motivy upomínající na lidové divadlo. Nejednalo se ani tak o loutkové divadlo jako spíš o činoherní pohádku se zpěvy využívající a pracující s loutkami jako zástupnými prvky světa zvířat a kouzelných proměn. Obě roviny, jak činoherní tak loutková, byly vzájemně velmi dobře propojeny a tvořily celistvý hravý a invenčně bohatý obraz. S přestávkou téměř dvouhodinová inscenace odsýpá v obdivuhodném tempu. Je plna výtvarných nápadů, které herci invenčně rozehrávají. A to jak díky jednoduché, ale vysoce variabilní scéně – čtverhranné vyvýšené pódium z dřevěných desek, během sekundy rozložitelné na můstky, skluzavku a podobně – tak díky mnoha náznakovým převlekům, jež nepostrádají vtip. Divácky nejvděčnější byly úbory mravenců, které byly vytvořené z černé teplákové bundy s kapucou a dvou štětek připevněných na hlavě. I přesto, že sledujeme hereckou „bandu“, která se nám snaží vyprávět příběh o Zlatovlásce a rozhněvaném králi rozumějícímu řeči zvířat a postavy jednotlivých herců nám tak trochu splývají, je nejvýraznějším ze všech představitel Jiříka. Díky mrštnosti a herecké přirozenosti Ondřeje Bauera je postava Jiříka zaručeným „tahounem“ pohádky. Jeho kreace s hadicí coby zmítajícím se hadem, který má brzy skončit na královském talíři, je číslem, které by obstálo samo o sobě. Tahle Zlatovláska zkrátka nenechá člověka vydechnout.
Díky herecké přirozenosti Ondřeje Bauera je postava Jiříka zaručeným „tahounem“ pohádky. Snímek archiv Divadla Minor
MAXIrozkošná PIDIbanalita
První den zakončili na Malé scéně divadla Minor avizovaní náhradníci, turnovští Čmukaři. Narychlo oprášili letitý hit Loutkářské Chrudimi počátku devadesátých let, přesněji roku 1991, inscenaci Lárk Íčičok, autorské zpracování čtyř pohádek ze sbírky Pavla Šruta Kočičí král. Vesměs jde o jím převyprávěné/přeložené pohádky z oblasti Anglie, Skotska a Irska, tedy vcelku morbidní záležitosti. Protože anglické děti se hrozně rády bojí, jak nám na úvod vysvětlila jedna z hereček (Daniela Weissová).
Lárk Íčičok alias Jaroslav Ipser a Daniela Weissová v roce 1991. Snímek archiv Čmukaři
Každý si strach představí asi jinak, ale to, co následovalo, nebylo bohužel ani hororem, ani dobře vystavenou parodií, ale ani nápaditou anekdotou. Paravánová konstrukce potažená cáry hadrů sice nabízela možnosti bleskurychlého objevení a zmizení loutky včetně různých schovávaček. Namísto toho divák často hleděl do prázdné zástěny a čekal, až si herci vzadu najdou jiného maňáska. Třetí příběh o vdově a jejích třech synech, jejichž osudy se chronicky opakují, stejné intonace, stejné pohyby bílých mutantních postaviček, mi vnukl obavu, že každé „minulé hvězdy“ jednou zapadnou.
Zdálo se, že je konec, a najednou jako sladká třešnička přistála před námi drobnička PIDIpohádka. Jednoduchá, vlastně banální rakvičkárna. Mikropostavičky, z jiné než první řady sotva viditelné, barevné válečky PIDIženy a PIDImuže v jejich PIDIsvětě. Trefa! Ohromné maličkosti existují! Třicet minut usilovné snahy rozesmát toporným představením se rozplynulo. Přebilo je několik vteřin této roztomilé PIDIvnosti.
Kdo nestačil včera přiletět, vězte. Dnes v Minoru a na skok i v Ypsilonce loutkáři pokračují v hnízdění.
Komentáře k článku: Přesgenerační přelet loutkářského hnízda (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
V rámci „přesgeneračního“ dialogu posílám touto formou své postřehy a jiné pohledy:
– Vlk z úvodní Karkulky není žádný „buřič“, je to prostě „úchylák“!
– Komedie dell´arte není prostý žánr (to jsou komedie, tragedie, pohádka, detektivka atp.). Je to „historický druh, žánr a modálně genetická oblast italského profesionálního divadla“ (je dána především místem a dobou vzniku, srov. heslo J. Kazdy v teatrologickém slovníku Základní pojmy divadla, Praha 2004, s.150) a ovšem též dosud živá forma evropského divadla. Po jejích prvcích však nebylo ve Zlatovlásce Minoru ani stopy!
– Chválu animace hadice – hada chápu, ovšem jako ikonický znak, jímž měla být, to byla loutka velice špatná, příliš dlouhá (přes 3 m ) a příliš tenká – jako palec. V pohádce jde výslovně o hada – rybu, tedy o úhoře. Nemaťte děti!
06.11.2011 (14.35), , Trvalý odkaz komentáře,