Mystika dávných osudů ukrytá v symbolech
Nad Žítkovou, stejně tak jako nad osudy jejích bohyní, se stahuje nebe. Krajina na hranici Uher a Moravy se halí do mlhy. A v oné mlze jsou skryty i osudy těch, které do rodných Kopanic přichází Dora Idesová rozkrývat. Přichází, aby se dozvěděla o osudech a dávné minulosti žítkovských bohyní, se kterými je pokrevně spřízněná.
Východočeské divadlo Pardubice uvádí jednu z dalších dramatizací románové předlohy, tentokrát Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové, a to v dramatizaci Jiřího Janků a Kateřiny Duškové, která je i režisérkou inscenace.
Hlavní postavou příběhu je Dora (Petra Špinerová Janečková), která přijíždí za svou příbuznou Irmou (Romana Chvalová) kvůli své vědecké práci zabývající se právě žítkovskými bohyněmi. Celou inscenací však diváky provázejí sestry Surmena (Jindra Janoušková), Mahdalka (Antonie Talacková) a Irena (Veronika Malá), která je Dořinou matkou. Všechny tři sestry se objevují již na začátku a během inscenace se navracejí, aby skrze veršované promluvy k divákům uváděly děj a následně se retrospektivně nořily do svých osudů, které jsou na jevišti předváděny. Chvíle, při nichž se na jevišti objevují všechny tři sestry, působí výraznou deklamací hereček emočně silným dojmem, který vtahuje do příběhu inscenace.
Ačkoliv se mohou vztahy žítkovských bohyní zdát složitě zamotané, v postavách pardubické inscenace se dá dobře vyznat. Jsou totiž chytře propojeny, mimo jiné skrze kostýmové řešení, které je odlišuje od ostatních. Základním prvkem symbolizujícím pokrevní propojení bohyní je červená barva, která se v různých variacích objevuje například jako provaz uvázaný kolem pasu, šátek, rukavice či náramek na ruce, který má Doru a jejího bratra chránit před rodovým prokletím. Podobně symbolickým způsobem se s kostýmem pracuje například i při časových posunech v příběhu, kdy se z dětské představitelky Dory stává aktem předání červené školní aktovky dospělá Dora Petry Špinerové Janečkové. Kostýmy tak mají nejen výtvarně-estetickou funkci, ale zároveň za pomoci metafor příběh rozvíjejí a jsou nositelem tématu bohyní a jejich zvláštní moci.
Jednotné a minimalistické řešení scény pracuje s točnou, nad níž dominuje vodorovně sestavený kříž zkonstruovaný z dřevěných trámů upevněných na podstavcích. Po celou dobu inscenace tak nad všemi postavami bdí křesťanský symbol zbožnosti. Žítkovské bohyně, jak samy zmiňují, přece bohovaly v dobrém, s Boží vůlí a dopomocí. Ve volných prostorách jeviště jsou předváděny sborové choreografie, které symbolicky zprostředkovávají lidové slavnosti či domácí násilí páchané na Dořině matce. Jejich vyznění ale oslabuje fakt, že v určitých chvílích působí taneční choreografie svou technickou nepropracovaností poněkud nedotaženě.
Pardubické Žítkovské bohyně pojednávají o hledání lidských kořenů a jejich působení na osudy v současnosti. Minulost zde skrytě ovlivňuje přítomnost a Dořin postoj naznačuje rozpor mezi dávnou mystikou bohyní a moderností nové generace, ze které se původní mystika pomalu, ale jistě vytrácí. Dora je vůči praktikám bohyní skeptická, i přes to ji však jejich neblahý osud zakořeněný v rodinném prokletí bohyní potká.
Inscenace hojně pracuje s jevištními i kostýmními symboly a metaforami, skrze něž nechává diváky proniknout do atmosféry románu. Zpracování jeho příběhu je v inscenaci svižné a přehledné. Problém však nastává v posledních patnácti minutách, kdy dochází až k přílišnému urychlení a uspěchanosti jak narativu, tak i celé inscenace.
///
Východočeské divadlo Pardubice – Kateřina Tučková, Jiří Janků, Kateřina Dušková: Žítkovské bohyně. Režie Kateřina Dušková, dramaturgie Jana Uherová, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Agnieszka Pátá Oldak, hudba Darek Král. Premiéra 4. prosince 2021 (psáno z reprízy 15. prosince)
Komentáře k článku: Mystika dávných osudů ukrytá v symbolech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)