Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 35)

    Muzikálový soubor Městského divadla Brno uvedl „komorní muzikál“ NE/NORMÁLNÍ, dosti odlišný od běžné či převažující produkce hudebních divadel. Premiéra se konala na menší – činoherní scéně 12. února 2022.

    Foto: archiv divadla

    Autoři Brian Yorkey a Tom Kitt při společné tvorbě postupují neobvyklým způsobem. K vlastním písním teprve později hledají nosný příběh. Ten je zde současně psychologickou sondou do nitra ústřední postavy Diany trpící bipolární poruchou. Odhaluje přitom složité pletivo vztahů v rodině, dopad nemoci jedince na všechny členy. Forma „komorního muzikálu“, opírajícího se o rockovou hudbu a souznící pěvecký přednes, může překvapit. Hra sama by nepochybně zaujala a obstála v činoherním provedení. Rocková hudba, s až překvapivým množstvím hutných zpívaných textů, však dodává na síle sdělení, emoční působivosti, diváka do děje doslova vtahuje. Autorům se podařilo prostředky moderního hudebního dramatu přiblížit vážnou psychickou poruchu, jejím průběhem i sociálním dopadem.

    V Městském divadle Brno nejsou neznámými jmény. V roce 2017 zde byl uveden jejich muzikál Děsnej pátek (Freaky Friday), a o dva roky poté Stingova Poslední loď (The last Ship). – B. Yorkey se podílel na scénáři. Téměř deset let trvalo, než od původního námětu po pracném „pilování“ mohli roku 2019 uvést v konečné verzi komorní muzikál Next to Normal na Brodwayi. Úspěch a odezva diváků na hudební drama s neobvyklou tématikou, až překvapily. Uváděno bylo prakticky na celém světě, z více ocenění uveďme Pulitzerovu cenu.

    Česká premiéra proběhla v pražském Divadle Na Prádle (2019), v režii Martina Vokouna (2019), dramaturgem byl Ondřej Doubrava, hlavní roli ztvárnila Daniela Šinkorová. Překlad je dílem Zuzany Čtveráčkové, opírá se o něj i současná inscenace MdB. Stejné jméno dramaturga nalezneme v brněnském realizačním týmu – společně s Miroslavem Ondrou.

    Foto: archiv divadla

    Přijetí diváky muzikálu na téma „ne/normální“ závisí, snad ještě víc, jak jindy, na hereckých a pěveckých výkonech. Režisér Petr Gazdík měl přesné oko, šest aktérů volil pečlivě, a správně, jak sám vyložil, nepřipustil alternace, které mohou vést až k jistému posunu pojetí inscenace. Všichni ze šestice herců podali excelentní výkony. Zvlášť bych podtrhl pěvecké. Zpěv s hudbou je v dramatu téměř nepřetržitým tokem, na interprety myslím, náročný i fyzicky. Pochvala náleží výkonu orchestru, jenž strhující, dynamickou, emočně silně působící hudbou, nesporně přispěl k úspěchu brněnské inscenace.

    Muzikál NE/NORMÁLNÍ je pozoruhodný již námětem. Ústřední postava Diana, trpí bipolární afektivní poruchou. (U pacienta se v různých intervalech a rozsahu střídají fáze manické s depresivními.) Příčiny BAP jsou zřejmě genetické, vznik poruchy může iniciovat vnější traumatická událost. Tou u Diany bylo úmrtí syna v útlém věku. K bipolární poruše se však přidružily další. Nejnápadnější jsou halucinace, kdy se setkává a komunikuje s již dospělým synem. Stále víc se tak ponořuje do světa vlastního chorobného vnímání. Hlavní roli Diany ve všech proměnách, citlivým pochopením, přesvědčivě a plasticky ztvárnila Ivana Vaňková. Zemřelý syn Gabe – Marco Salvadori, je až vemlouvavým našeptávačem, evokovat může postavu Mefistofela. Stále těsněji stahuje pouto s matkou, do patologické sítě vtahuje ostatní z rodiny.

    Lukáš Janota v roli manžela, jak jen může, má snahu, podává pomocnou ruku, přeje si být oporou. Není to snadné, často je bezradný, musí rozhodovat i za ni, posléze psychicky vyčerpán, dostává se sám na slepou kolej, i on potřebuje pomoc. – Další náročná a členitá role, výborně ztělesněná. Za klíčový možno považovat výstup, kdy Diana v silném afektu pokouší se partnerovi marně popsat, přiblížit vlastní, nevýslovné ničivé stavy, jak je sama vnitřně prožívá. Je to nesdělitelné. – Laik mívá sklon vnímat bipolární poruchu analogií jako výraznější, jinak běžný rozptyl nálad na ose veselí–smutek, aktivita–pasivita, a dle toho k problému přistupuje. Zde však jde o stav hlubší, kvalitativně odlišný, patologický.

    Foto: archiv divadla

    Dceru Natalii zastihujeme v obtížném období hledání sebe sama. Trpí nedostatkem citu a zájmu ze strany matky, žárlí na zemřelého bratra. Upozorňuje na vlastní existenci, přeje si vzbudit pozornost, zájem, získat uznání. Nejprve školními úspěchy, pak disharmonickými projevy a únikovou reakcí. Eliška Skálová výborně uchopila citovou rozkolísanost, labilitu nálad i ventilaci napětí agresí do „zástupného terče“. Tím je Henry – v podání Jonáše Floriána. Zamiloval se, je vytrvalý, psychicky odolný a stabilní, jediný zvenčí do zaběhlého mechanismu uvnitř rodiny vstupující. Vnáší klid, nadhled, naději – především pro Natalii.

    Problémy Diany kulminují, nezbývá než vyhledat odbornou pomoc. První psychiatr je nadšeným zastáncem farmakoterapie. Scéna, kdy instruuje pacientku, kdy a jak medikamenty brát, a pomáhá si výkladem dle tvarů a barev nesčetných pilulek, náleží k těm, které vážný děj osvěží občasným zábleskem vtipu a humoru, byť černého. Druhý z psychiatrů vidí problém komplexněji, je flexibilnější, víc spoléhá na psychoterapii. Když ambulantní léčba nevede k úspěchu, považuje za nezbytné, přejít k elektrokonvulzivní, v současné době nejúčinnější. Dušan Vitázek oba terapeuty podal skvěle i osobitě.

    Vše se odehrává na neměnné, kovově chladné scéně, konstrukci se schodištěm do vyššího podlaží, zde umístěno piano. Řešení scény umožňuje paralelně probíhající děje. Kostýmy herců odpovídají dnešku, voleny i s ohledem na situaci. Režisér Petr Gazdík se tématu zmocnil citlivě, s velkou mírou porozumění a pochopení. Na režisérské konto si připisuje velmi zajímavou a sdělnou inscenaci na ne snadné téma, přitom živé, reálné.

    Foto: archiv divadla

    A dál? Hra nabízí závěr do jisté míry otevřený. Dává možnost návratu té, která se od rodiny, (možná jen na čas?) odlučuje. K přehodnocení, k pochopení, ke změně postojů a přístupu k nemoci. Čas je nabídkou všem z rodiny. Je tedy důvod k jistému optimismu. I to možno považovat za pozitivum hry.

    Osob s bipolární poruchou se v populaci vyskytuje přibližně jedno procento, tedy jeden ze sta. Je to málo, nebo hodně? O tom NE/NORMÁLNÍ nepojednává. Zato osloví, navodí otázky, podněcuje k zamyšlení. Třeba, že nemusí jít výhradně o závažnou poruchu, aby problém jednoho infikoval celou rodinu. Nebo pracoviště či jinou sociální skupinu.


    Komentáře k článku: Občasník Jaroslava Štěpaníka (No. 35)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,