Divadelní noviny > Festivaly

Viděno sedmnácti (No. 1)

V pátek 18. února byl třicetihodinovou akcí – přesněji „eventem“ – Y: We Are Not Alone [Slow TV kino] v Divadle X10 a večerním předáním cen České divadelní DNA v LaFabrice zahájen jubilejní dvacátý ročník Festivalu nového divadla Malá inventura. Odehrává se letos na sedmnácti pražských scénách či netradičních prostorech (odtud název našeho seriálu denních reportáží) a koná se do soboty 26. února.

O cenách a jejich držitelech se na i-DN dočtete v článku Ceny Česká divadelní DNA uděleny, já se vydal do podzemí paláce ÚLUV na Národní třídě, kde sídlí Divadlo X10, a vrhl se do třicetihodinového hlubinného dění nazvaného Y: We Are Not Alone / Slow TV kino, jehož podtitul či charakteristika zní 30 hodin, 30 umělkyň, umělců a kolektivů, společná pozornost.

Jednalo se vlastně o nepřetržitý pás třiceti hodinových filmů různě zpracovaných či připravených třiceti rozličnými tvůrci z různých oblastí umění, a to formou tzv. „slow TV“, tedy dlouhých záběrů vesměs na jednu kameru s minimem střihů, bez finančně náročné postprodukce, bez dramatických situací, často točených jedinou osobou či dokonce na mobilní telefon. Ovšem pravidla nejsou nijak rigorózní a mezi snímky se objevily i animované či střihově náročné a multiobrazové, skládající obraz a dění z více zdrojů a kamer. Důležitou, ba podstatnou roli u všech však hraje zpomalení času a jeho vnímání, kdy se divák noří skrze obraz a zvuky do jakéhosi hypnotického stavu, přestává vnímat kontury zobrazovaného a vydává se na vlastní flow motion cestu svým vědomím a podvědomím. Může relaxovat, může se vciťovat do dialogu s tvůrcem, který často sám sebe kamerou snímá, či sledovat jeho očima město či krajinu, jimiž se pohybuje, situace, do nichž se dostává. Některé snímky jsou zenově meditační, věčně ubíhající, bez point, jiné naopak pracují s různě stupňovaným napětím a různě zadržovaným děním, s tajemstvími, s nadhledem či ironií a v různých stupních se dopracovávají rozličných interpretací a point. Některé vás vtáhnou, jiné vás nechají netečnými. A některé třeba i rozčílí.

Nechci se zde pouštět do teoretizování, co je a co není slow TV (Slow TV je televize pro ty, kteří nechtějí spěchat – viz zde, existuje i Slow Radio – zde / zde) a jaký je její smysl. Každý jistě už cosi podobného zažil či zná. V podstatě i spořič obrazovky je animované slow TV. Zajímavé bylo a je na tomto dlouhodobém projektu (ve virtuálním prostoru se odehrál již dvakrát – 27. 11. 2020 / 21. 1. 2021) teoretičky vizuální kultury, badatelky a pedagožky Andrey Hrůzové a kurátorů Anny Chrtkové a Petra Dlouhého, koho oslovili, kdo se účastnil a jak si se zadáním a formou poradil. A v tomto „eventu“ i jak proběhl. Jak vypadala scéna, kdo přišel a jak dlouho jednotliví diváci vydrželi, jak se chovali.

Ve velkém dolním sále Divadla X10 nainstalovali tvůrci kompozici fotelů, sedaček, lehátek a postelí s dekami, polštáři či dokonce s několika spacáky pro zhruba třicítku navštěvníků. Všude byly lampičky, občas stolek, některé části byly vyvýšené, v mírné elevaci. Odevšak bylo vidět. Mohli jste sedět, lěžet, postávat i procházet se. Přicházet i odcházet, dívat se seshora, občerstvit se, vracet se. Vznikla tak jakási chill-outová zóna, v níž lidé šeptali, polehávali, jedli, pili, pospávali. Promítané snímky tak byly jen jednou – byť hlavní – z částí celkového dění a sloužily tak trochu jako hudba ve výtahu či obrazy v galerii, v níž je nám – divákům – dáno po třicet hodin (či po námi vybraný čas) existovat.

Hodnotit jednotlivé snímky asi nemá příliš cenu, byť sledovat různé přístupy a formy zajímavé bylo. Nebydlím daleko, a tak jsem přicházel i odcházel častěji. Navíc jsem v sobotu navštívil i jiné festivalové i nefestivalové divadelní produkce. Byl jsem v úvodu celé akce, poté několik hodin kolem půlnoci, v brzkých ranních hodinách (ještě za tmy), v brzké sobotní odpoledne a pak jsem přišel na závěr. Zažil jsem diváky při síle a zvědavosti i spící a pasivní. Někdy jich bylo pět šest, jindy kolem dvaceti pětadvaceti. I město se různě proměňovalo a sledovat pozdně noční a brzceranní lidi různě se motající po ulicích byl také pro mne neobvyklý slow-zážitek. Ale ten už s danou produkcí souvisel jen vzdáleně.

V seriálu hodinových slow-TV filmů mě zajímaly především snímky divadelních tvůrců či skupin. Bylo jich minimálně osm (jelikož všechny tvůrce neznám, možná jsem někoho opominul) – Jakub Gottwald, Ewa Zembok, Anita Krausová, Miřenka Čechová, Ondřej Štefaňák, Matyáš Dlab, D´EPOG a iniciátoři všeho, skupina Y. O akci chci psát do Divadelních novin a ještě víc prostoru jí věnovat v Taneční zóně, a tak jen pro informaci. Většina zvolila jeden dlouhý záběr a v zásadě minimalistický přístup (vliv tohoto uměleckého směru a jeho průkopníků Andy Warhola, Terry Rileyho, Philipa Glasse či Briana Ena je zřejmý v celém „hnutí“ slow TV). Zembok a Krausová se spolehly na reálný zvuk a sledování zimní krajiny z okna (Zembok) nebo předního skla jedoucího auta (Krausová) evokujících tajemnost, chlad a samotu. Odkazovaly na dnes populární severské filmy a svou monotónností až provokovaly. To režisér (a běžec) Štefaňák se s tím nemazal vůbec. Hodinu jsme sledovali nohy očima osamělého běžce, který měl na čele připevněnou a před sebe na zem nasměrovanou kameru s lampičkou. A běžel a běžel… Tedy od všech tří jen důsledně provedený nápad. Ostatní už byli kreativnější.

Jakub Gottwald nabídl také osamělost. Nicméně ji dokázal zasadit do až existenciálního rozměru. Vidíme člověka přicházejícího nehostinnou zimní cestou k malému nádraží, poté hodinu cestujícího vlakem a nakonec… ne, nebudu prozrazovat pointu. Ač na mou povahu příliš monotónní jízda s ubíhajícími výhledy z okna (přivítal bych v určitou chvíli nějakého spolucestujícího, miniakce či monolog), opuštěnost člověka, možná tuláka, možná bezdomovce – anebo zkrátka Jakuba Gottwalda -, byly hmatatelně intenzivní. Spolu se silnou pointou byl tento snímek pro mne velkým vkladem do úvah, jak by takové slow TV v dramatické rovině mohlo vypadat.

Jiný, v rámci celého dění výjimečně hravý, byl Matyáš Dlab, umělecký ředitel brněnského Terénu, který nás nechal sledovat šicí stroj vyšívající na červené dětské mikině barevný obrázek jakési dětské figurky. Používal filmové střihy, střídal záběry, důležitou roli hrál i rytmus stroje. Svým způsobem magická, v každém okamžiku oko i ucho přitahující podívaná. Přitom jste mohli klidně na mnoho minut „vypnout“ a relaxovat. Jedna z – myslím – velmi možných faset slow-TV.

Ovšem skutečně plnohodnotné a zcela samonosné bylo až dílo Superfight brněnské skupiny D´EPOG. Hodinový polibek dvou boxerů byl syrový, drsný, živočišný. V každé vteřině. Od obrazu, od dění se po celou hodinu oči nedaly odtrhnout. Ani na jeden záběr. Leda je zakrýt, neb někdy ten pohled až bolel. Skvěle zahrané, divé. Každým gestem, každým posunem ústních chráničů či pohledů očí, pohybu úst a rukou. Přesné, přitom uvolněné, choreograficky nesešněrované. Zápas a láska, nenávist a milování. Boj o život, zápas o vlastní tvář. I ostatní roviny této produkce – zvuky, detaily rukavic, obličejů, provazů a pásů, průběžný pohled v pravém dolním rohu obrazovky dění bezemočně sledující dívky napojené jako by online – byly precizně zvládnuté. Obdivuhodné dílo, které obstojí i samo o sobě jako hodinový film. Taková produkce – pokud by ji aktéři zvládli – by mohla být i divadelní slow-performancí.

Stejně jako tanec Miřenky Čechové na zoraném poli (Awry time). Na jeho okraj položila na zem kameru a pak se pomalu pohybovala, tančila, komunikovala s prostorem, zemí, s nebem, s horizontem. Navázala tak trochu na svůj projekt z let 2017 a 2018 Momentum (více zde). Přenesla jej do přírody a prázdného prostoru. Její pohyb a existence ve vymezeném prostoru jsou soustředěné, vědomé, precizní, vždy – možná podvědomě – doprovázené silným výtvarným akcentem (už jen pohledem kamery), citem. Je to zkrátka tanečnice a pohybovala se na „svém“ poli.

Obdobně „na svém poli“ zachytila skupina Y ve snímku unhuman feast hodinovou hostinu hmyzu, mravenců, slimáků a podobných potvor pochutnávajících si na vyhozeném, rozkládajícím se ovoci a zelenině. Přírodní dramata – skupin, duet i sólová – v každé vteřině, v každém záběru. Nicméně jen dobře nasvícený a nasnímaný, až příliš statický (s několika detaily) přírodní snímek, otočení kýčoidních přírodních slow-TV (např. rybiček v moři v nočních vysíláních komerčních TV či přestávkových koťátek s klubíčky v dávné ČsT) v syrovost (a krásu) rozkladu.

Tolik tedy ke vkladům divadelníků do třicetihodinové události. Více o této akci snad v tištěných Dn či Taneční zóně. A o dalších festivalových produkcích příště.

P. S. Pokud byste chtěli hodinové snímky zhlédnout v klidu svých domovů, tu je link na ně: https://www.youtube.com/playlist?list=PLXJW2PerqHuLnDF01OTcTC2q4LVzdPhMw. Případně je možné si je v Divadle X10 zakoupit na šesti samostatných DVD.

///

Více na i-DN:

Ceny Česká divadelní DNA uděleny

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 20. února 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Viděno sedmnácti (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ