Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Viděno sedmnácti (No. 6)

    Přehlídku Malá inventura obohatila také původní premiéra v paláci Akropolis. Spitfire Company, tedy spíše performerka Miřenka Čechová se svými spolupracovníky (či většinou spolupracovnicemi) se zde vrací ke svému obsedantnímu tématu školního drilu přípravy budoucích baletních primadon. Že je toto téma pro Miřenku Čechovou zásadním životním zážitkem, který do značné míry ovlivnil nejen její dospívání, ale i její další umělecké směřování, je jasné.

    Miřenka Čechová, Beletky. Foto: archiv

    Patrně proto zpracovává téma opakovaně. Právě tento fakt, tedy realizace scénického projektu BALETKY inspirovaného stejnojmennou knihou, vzbudil díky lakonickému konstatování M. Švejdy na blogu nadivadlo, diskusi, zda jevištní verze může ještě přinést něco nového, nebo je jen opakováním faktů, které všichni znají. A diskutující se rozdělili na dva tábory, názor si však musí každý udělat sám. Já osobně jsem byla hodně zvědavá, nakolik bude scénická verze replikou hybridních metaBaletek. Ráda konstatuju, že podobnost obou projektů je jen tematická, z metaBaletek zbyla jen krátká filmová sekvence „drilu“ na baletním sále. Jinak se sice Čechová drží tématu, zaznamenává základní body problematického výchovného procesu, které čtenáři Baletek již znají, ale přidává k nim bezprostřednost zážitku „tady a teď“, a to v různých rovinách a formách. Je až obdivuhodné, s jakou energií a mladistvým elánem tato performerka (ale zároveň také matka spíše už středního věku), dokáže evokovat pocity a fyzickou přítomnost lehce naivní debutantky, s téměř klackovitým komentářem teenagera, a propojit je s lehce skeptickým komentářem o pár desítek let starší ženy, která si zpětně evokuje pocity ze svérázné umělecké mučírny.

    Čechová dovedně kombinuje velmi rozmanité výrazové prostředky: od herectví, baletu, tance a různých dalších prvků fyzického divadla (včetně výrazného alternativního prvku, využívaného v performancích, totiž nahoty), ale i úryvky filmu, snímání live akce kamerou a její promítání na plátno, zkreslené projekce a další technologická kouzla, včetně funkčního light designu. Nechybí ani brechtovský zcizující komentář a interakce s diváky.

    Úvodem do temného sálu zaznívají neučesané (a tedy autentické) výpovědi dětských tanečníků a tanečnic, a jejich naivní motivace k tomu, proč jsou ochotni podrobit se mnohdy krutým školním metodám. Poté vstupuje z hlediště protagonistka s obrovskou zářící mašli na hlavě a postupně nás zatáhne do světa fyzického teroru a drilu, duševní trýzně, různých druhů ponižování, ale i vlastní iniciativy v tomto směru (například svérázný recept, jak neztloustnout: k snídani rajče, k obědu rajče, k večeři rajče…), vedoucí jen zdánlivě k tomu, aby člověk vyhověl nesplnitelným požadavkům.

    Zásadní moment ovšem přichází, když se načinčaná holčička snící o krásných smrtích na jevišti, kyticích a frenetickému potlesku publika – svléká a zůstává před diváky nahá, a tedy velmi zranitelná. Proměňuje se v divokou kočku, která se (ne)dobrovolně nechá krotit, a možná více než fyzické tělo trpí její duše. I když téma duševního utrpení – následky traumatu zůstávají v člověku dlouhá léta, ne-li celý život – je důležité, do popředí vystupuje, a to nejen prostřednictvím explicitní nahoty, téma těla jako nástroje. Nástroje, který každý člověk vlastní, je mu k dispozici, zachází s ním, ale zároveň jej nějakým způsobem neustále znásilňuje a využívá či zneužívá. I z tohoto důvodu k velmi působivým scénám patří pasáž, kdy protagonistka sedící před velkým zrcadlem odříkává rytmizovaný text o tom, co tělo je a může být, a přitom to její živé vnímáme v konfrontaci s různě deformovanou formou tohoto těla v zrcadlovém odrazu. Ten se stává až jakousi surrealistickou vizí světa „za realitou“ a člověka/umělce v něm.

    Jen pro diváky nezkušené v alternativním divadle mohou být scény nahoty šokující, ale jak upozorňuje – už oblečená – protagonistka na konci, svlečená se cítí teprve teď. Poté, co zveřejnila své niterné pochybnosti, bolesti, naděje i naivitu, poté, co se takto bolestně, nicméně dobrovolně otevřela divákům.

    ///

    Viděno sedmnácti (No. 1)

    Viděno sedmnácti (No. 2)

    Viděno sedmnácti (No. 3)

    Viděno sedmnácti (No. 4)

    Viděno sedmnácti (No. 5)


    Komentáře k článku: Viděno sedmnácti (No. 6)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,