Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 722)
Večer je nepříjemný. Fouká vítr. Od řeky vane chlad. Belhám se stezkou. Nikde živáčka. Múza tiše notuje: Jdeme tmou, jdeme tmou… Asfalt je navlhlý. Svitava šumí. Někde přede mnou je splav a nad ním most.
Múza je rozverná. Tady by se krásně hrálo na schovávanou. Za Rudišem, před Rudišem, nikdo nesmí stát!
Být mladší, vraždil bych, múzo!
Tma, jen šerá tma. Království za svit měsíce, mistře, že.
Klouzám. Schody k mostu jsou omšelé.
Ten se nepoužívá, ten je zaslepený, říká múza.
Šourám se dál.
Konečně světlo, sice skrovné, ale povzbudivé. Husovický most, poté jakási sportoviště a blátivá neosvětlená stezka svažující se k tovární hale. Packám, kleji, boty mi kloužou. Mab říká: Hlavně že máme nad hlavou mírové nebe…
Jsem znavený a zchvácený. Železnými dvířkami vstupuji do plechových vrat. Hala je plná hliníkových trub polehávajících na betonové podlaze. Několik stolečků a různě tvarovaných křesel i křesílek navozuje zdání, že jsou kavárnou.
Za Rudišem, před Rudišem, nikdo nesmí stát!… Jaroslav Rudiš (vlevo) a Jiří Honzírek. Repro Divadlo Feste
Múza mluví: Inscenace Winterbergova poslední cesta navazuje na dvě dřívější spolupráce Divadla Feste se spisovatelem Jaroslavem Rudišem. Winterberg je téměř stoletý, tajemný kmet. Cestuje z Berlína do Sarajeva. Je nešťastný. Marně hledá svou lásku, ženu, jež dávno již není. Platí si společníka, ošetřovatele. Putuje napříč střední Evropou.
Sunu se studenou dvoranou, pátrám po divadelním kolbišti. Za černým závěsem je pět stupňů hlediště, pod ním „jeviště“. Jedna hnědá kuchyňská židle, jiná červená. Omšelá křesla. Lampa se stínítkem, zrcadlo a nerez stojan na kolečkách. Jevištní stěnu tvoří karmínový závěs. Nad ním je řada žlutých žárovek a černá tyč s reflektory.
Mab říká: Věru, chudé divadlo.
Je chladno, cítit studený průvan. Na sedadlech jsou vlněné pokrývky. Trousí se diváci. Šplhají po stupních elevace. Přichází starý muž. Opírá se o hůl. Ochrnutá ruka se mu chvěje. Myslím si – Winterberg! Sedím v bundě, na hlavě mám čepici.
Na jeviště vstoupují dva herci a herečka. Kdosi řekne. Prosím, minutou ticha uctíme ruskými agresory ubité obhájce Ukrajiny…
Písty vydechnou mlhu, výpravčí zapíská, stojan se změní ve vagon, křeslo v hrkotavý vlak… Herci hrají příběhy Rudišových hrdinů vášnivě. Winterberg s černým kloboukem na hlavě křičí, omdlévá, probouzí se a opět křičí. Klapot kolejí nahrazuje popelník, volant traktoru – porcelánový talíř. Vlaky zastavují. Liberec, Brno, Vídeň, Hradec Králové. Pro každé zastavení má stařec v zásobě příběh, vždyť každé město má svou válečnou historii. Bitva u Sadové je pro umírajícího obzvláště významná. Líčí ji zálibně. Jako mistrovský obraz.
Představení má prudké tempo.
Múza poznamenává: Tak prudké, až to jde na vrub srozumitelnosti. Zanikají koncovky i některá slova.
V tom chladu tady se není čemu divit. Mab, herci mluví docela dobře.
Rudišovy postavy jsou plné záhad. Každá z nich někomu nějak někdy ublížila. Sledovat jejich osudy je napínavé.
Vztah starce s opatrovatelem je komplikovaný. Foto archiv Divadla Feste
Vztah starce s opatrovatelem je komplikovaný, ba kontroverzní. Muži se neustále přou. Smíří se až v Peenemünde, nejsevernější německé vísce proslulé výzkumem a tajnou továrnou na výrobu raket Třetí říše.
Winterberg rozpřáhne ruce, zvolá jméno hledané ženy a pláče.
Múza říká: Skvělé představení!
Tleskám.
Tleská i starý muž, co celou dobu stál pod reflektorem opřený o hůl, o kterém jsem si myslel, že bude hrát Wintenberga…
Pajdám oraniskem. Boty mi kloužou. Chlap jdoucí přede mnou pálí cigaretu. Čmoud mi proniká rouškou. Tiše kleji. Múza říká: Vydržet, je třeba vydržet!
Je tu most a pak osvětlená ulice. Ve 23.00 odjíždím tramvají. Na zastávce Hlavní nádraží mrznu. Čekám na noční rozjezd. Mab mluví do větru: Herci v nelidských podmínkách hráli znamenitě. Jakub Zelinka byl věrohodným představitelem umírajícího Winterberga, Tibor Kotlár k smrti kráčejícím kriminálníkem a Lucie Hrochová jejich neúnavnou partnerkou výtečně zvládající několik menších rolí. Chválím mluvný autorův jazyk, divadelně cítěnou dramatizaci i nápaditou režii. Za zmínku stojí citlivé hudební vstupy.
Nasedám do autobusu, klepu se zimou.
Mab dodává: Když se sejdou schopní lidé, i chudé divadlo umí vytvořit pozoruhodné dílo.
Je půlnoc. Sedím u televizoru, drkotám zuby, cpu do sebe léky. Poslouchám noční zpravodajství. Ruská vojska dostala příkaz uvést do nejvyšší pohotovosti nukleární zbraně.
Pomalu rozmrzám.
Brno – Komín, 28. 2. 2022
Divadlo Feste, Brno – Jaroslav Rudiš: Winterbergova poslední cesta. Překlad Michaela Škultéty, adaptace a dramaturgie Katarína Koišová Kašpárková. Režie Jiří Honzírek, výprava Sylva Marková, hudba Hana Foss, zvuk Jindřich Kovanda, technika Bohdana Sýkorová, Štěpán Šona. Produkce Alica Priehradníková, Magdaléna Čevelová, grafika Matěj Málek. Záznam představení BIATEK s.r.o.. Hrají Jakub Zelinka, Tibor Kotlár, Lucie Hrochová. Premiéra 22. 1. 2022. Psáno z reprízy 26. 2. 2022 v areálu Industra, Brno.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 722)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
