Všichni jsme slátanina
Člověk je klubko nervů, ale hlavně neuróz. Ve vypjatých situacích reaguje zkratkovitě a převážně selhává. Nad řídicím principem, který lidstvo soustavně žene do dokonalé záhuby, se zamýšlejí nejen psychologové, ale také tým dramaturgyně Dory Viceníkové, režiséra Jana Mikuláška a herců Divadla Na zábradlí. Nejen v přírodních vědách, ale i v psychologii vedou hypotézy ke studiím a experimentům, které je mají ověřit v praxi. Z ní již víme, že buď přinášejí šokující poznaní, případně upozorní na fenomén, s nímž se původně nepočítalo, nebo… nevyjdou.
Batman, nebo Badman? Zleva Vojtěch Vondráček, Miloslav König a Kateřina Císařová FOTO KIVA
Divadelníci Zábradlí jsou tentokrát fascinováni limity stádního konání stejně jako morálním rozporem mezi svědomím a činem jednotlivce, který popírá sebe i vlastní zásady. Pitvání ve zvrácenostech psychiky ovšem není pro Jana Mikuláška novinkou, stejně jako poukazování na důsledky pozitivistického bádání v oblasti lidského chování. V souvislosti s inscenací Obscura je třeba připomenout Mikuláškův dřívější projekt Hodní chlapci, který připravil s posluchači Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU (v současnosti se dále hraje pod hlavičkou souboru 11:55). Obscura má totiž s Hodnými chlapci společné jmenovatele a totožné výchozí pozice. Obě inscenace nahlížejí na lidské jednání v mezní situaci pohledem nejen psychologických experimentů a studií.
Ve fragmentární skládance se tak teorie převádí rovnou ve skutečnost a herci přecházejí z jedné situace do druhé, porůznu vnějškově komentují své mnohdy pudové, bezohledné způsoby. Zatímco zpráva o člověku byla v Hodných chlapcích až frustrující, v případě inscenace Obscura jsou otázky spodních proudů lidské identity spíše irelevantní. Neustálá potřeba groteskně suspendovat lidi na anonymní postavičky pak diskredituje oběti manipulace a v důsledku i jejich manipulátory, byť je interpretují vynikající herci a v mnohém mají zřejmě až prázdnou anonymitu evokovat. Na figury občas odcizeně zírají zlověstně vyhlížející vědci, kteří se zájmem sledují jejich interakci v jakési vitríně. Jako by emoce, všechno, co by mělo pomyslným sklem procházet ven, zůstávalo uvězněné. Ať už jde o pocity ustrašených osob, které útrpně snášejí ponižování ze strany svých trýznitelů, či psychopatů, kterých by se měl člověk asi bát, cítit nechuť a znepokojení z jejich přítomnosti. Jejich existence nepřináší žádnou výzvu, jen vnějškový obraz, přitom je to právě Jan Mikulášek, kdo ve svých inscenacích dokáže zprostředkovat tak hlubokou beznaděj a tíseň, zdrcující osamělost, vědomí pomíjivosti existence, smíření se se zbytečností života, který ztratil hodnotu.
Nelze úplně konstatovat, že by Obscura byla pouhým derivátem Hodných chlapců, protože se kromě lidského jednání a závěrů samotných studií zabývá i vlastními pohnutkami a úvahami psychologa Stanleyho Milgrama (autora jednoho z citovaných experimentů), který celý překvapený a se zděšením sleduje, čeho jsou lidé schopni, jak snadno sahají k brutalitě a zároveň jak bezbranní dokážou být. Miloslav König pronáší hned několik nosných a velmi silných myšlenek o skladbě psychiky, přičemž konstatuje něco ve smyslu, že lidé jsou slátaninou – spojením příliš mnoha nesourodých prvků. Obscura je dalším z řady titulů rozvíjejících své téma volnou asociativní řadou, spoléhajících na tvárný, pohotový a velmi disponovaný soubor. Po inscenacích Požitkáři (téma smrti), Hamleti (divadlo jako médium) či Posedlost (láska), kde se černohumorné vtipkování střídalo s mimoděk nastíněnou tragikou, je ale tematické ukotvení Obscury možná až příliš abstraktní a nekonkrétní.
Divadlo Na zábradlí, Praha – Jan Mikulášek, Dora Viceníková: Obscura. Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, scéna a kostýmy Marek Cpin. Premiéra 12. března 2022.
Komentáře k článku: Všichni jsme slátanina
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
