Divadelní noviny > Kritika

ABC – divadlo jako prostřený stůl?

Fabrika na umění jménem Městská divadla pražská se pod ředitelskou knutou Daniela Přibyla a za uměleckého vedení Michala Dočekala sebevědomě prezentuje coby moderní umělecká instituce, široce otevřená nejen všem věkovým vrstvám publika, ale i řadě tvůrčích stylů a společenských témat. Lehko je zjevně v PR proklamacích, jaká je situace přímo na scéně? Čas je dnes posvítit si na inscenační trio vzniknuvší pro největší ze tří sálů MDP, divadlo ABC.

Apartní alžbětinec

Komplexní, byť v jádru v podstatě konzervativní dramaturgické zaměření metropolitní divadelní scény přirozeně nemůže pominout ani tvorbu nejproslulejšího ze světových dramatiků, s jehož díly se mezi zdejšími portály opakovaně nakládá coby s popovými hity. Po Romeovi s Julií, kteří bez problémů fungují coby vzorová vějička na mladé publikum (i díky obsazeným idolům), to s podobným přístupem zkouší i legendární dánský kralevic. Propagační materiály sice akcentují Hamletův generační apel, sama inscenace s ním ale nikterak výrazně nenakládá. Jak by také mohla, když je dílem šestapadesátiletého režiséra (Michal Dočekal) a dramaturgického tandemu značně obroušených čtyřicátníků (Jana Slouková a Daniel Přibyl).

Oproti mladistvě rozdivočelé, skandinávskou krimi zdravě odkojené verzi Daniela Špinara, jež momentálně končí svůj nadprůměrně dlouhý životní cyklus ve Švandově divadle, je nejnovější přírůstek do bohaté inscenační tradice o poznání umírněnější. Režijně solidní, přehledně vystavěná inscenace nese znaky poněkud rutinního scénického převodu. Jako by projekt vycházel nikoli z nutkavé potřeby dotknout se palčivých problémů dneška, ale z racionálního přesvědčení, že divadlo této velikosti a významu prostě musí mít ve své výkladní skříni výhonek klasické tragédie.

Snad i proto na jevišti nijak nezuří „doba vymknutá z kloubů“, ale spíš poklidná normalizační selanka, pod níž za vlezlými melodiemi Ivana Achera spořádaně hnije odporný zločin. Parádnímu zemitému překladu Jiřího Joska, jenž je průběžně doplňován fragmenty ze spřízněných děl Heinera Müllera i Vladimíra Holana, tentokrát chybí temná energie rozkladu – nahradila ji explicitní konvence. Nezřídka se tu klouže po povrchu, zato ladně, jako v lední revue důvěrně známých scén. Dojem odtažitosti posiluje i scénografické řešení Martina Chocholouška, jež evokuje fotografický ateliér, předurčený k masové produkci zaměnitelných žánrových obrázků, od rodinných portrétů až po akty. S kombinací prvků soudobé urban módy a haute couture naopak velmi kreativně nakládá Zuzana Krejzková, jejíž kostýmy vtipně definují jednotlivé charaktery, volnočasovou neformální atmosféru u královského dvora i postupně rostoucí šílenství dvojice klíčových postav.

Vzpoura, vedená zde především proti vládnoucí konformnosti a televizní sterilitě, je zde totiž veskrze individualistická a přináší ji skvostný výkon Tomáše Havlínka v titulní roli. Jeho dánský princ se z původního reprezentanta zlaté mládeže bryskně mění v zárodek budoucí zkázy, jež nemilosrdně smete zavedené pořádky. Herec, totálně sžitý s autorovým textem výborně pracuje s jevištní intimitou i expresí a při tvorbě komplexního charakteru zúročuje vlastní fysis, dosavadní umělecké zkušenosti i hru na housle. Hamletovo zděšení ze skutečného stavu věcí je podobně emocionálně devastující jako mediální výstupy Grety Thunberg. Ideálním jevištním protipólem je mu Ofélie Beáty Kaňokové, která ostrými tahy vyklene uvěřitelný oblouk od šťastně romanticky zamilovaného naivního blázna k sebedestruktivní hromádce neštěstí. Domácí hravá (sebe)ironie, precizně infikovaná „německou“ expresí. Zážitek z jevištní existence. Třetím pozoruhodným výkonem Dočekalova salonního ohledávání elsinorské zabijačky je pak kreace Tomáše Milostného v dvojroli (nejspíše dvojčat) Claudia a Ducha Hamletova otce. Herec dodal bratrovražednému králi tragikomickou fazonu zlenivělého kolotočářského monstra, maně vyvolávajícího jonákovské konotace. Člověk, jenž vraždí nikoli v zájmu lásky či politických ambicí, ale jen a pouze pro vlastní pohodlí, je zábavnou a veskrze dnešní prospěchářskou amébou, mlsně přisátou na šlechtický erb. Na opačném konci spektra tvůrčího přínosu pak hranice jevištní prudy dobývají z otěží režijního vedení zcela vymknutá Eva Salzmannová v úloze Prvního herce a zejména Ivana Uhlířová, jejíž Gertruda je pouze nahodilou snůškou obvyklých hereččiných projevů. Nefunkční vládkyně, matka a tentokrát i herečka.

Prince dánského od Václaváku lze zcela jistě doporučit coby slabikář Shakespeara pro diváky začínající i decentně pokročilé, ovšem nekompromisní autorskou vizi klasické tragédie hledejte jinde.

Tango, peklo, andělé

Důkazem místního dramaturgického rozletu i setrvalé tendence bourat žánrové hranice a splácet letité inscenační dluhy budiž první české uvedení světově proslulé „tango operity“ María de Buenos Aires. Specifický žánr, který svým filmem Moulin Rouge mimo jiné pomohl globálně zpopularizovat australský režisér Baz Luhrmann (konkrétně v segmentu Roxanne), je organickou fúzí činohry, opery a tanečního divadla. Tematicky tento vzdálený příbuzný evropského singspielu povětšinou vychází z latinsko-amerického městského folkloru.

Při sledování mezinárodního stylového pastiše, jejž na scénu přivedla režírující choreografka Lenka Vagnerová, mne neopouštěla myšlenka na staropražskou Jedovou chýši, respektive baladickou Máňu Gézy Včeličky. I zde se totiž vzývá genius loci města coby jeden z hlavních hrdinů večera a ženy jsou stejně andělské jako padlé. Magický realismus líbá se s kýčem, nebeské bytosti sní o kopulaci s čerty a vzduchem se nese lahodná kombinace češtiny se španělštinou. I Bouše s Vacátkem by jistě labužnicky pomlaskli.

Vizuálně vtahující inscenaci velmi dobře definují kostýmy a scénografie z dílny Terezy a Jakuba Kopeckých, respektující žánr, i choreografie tanga Patricie Porákové a Javiera Antara. Titulní role je další z obřích příležitostí pro komplexní tvůrčí talent Kateřiny Marie Fialové (alternuje neméně disponovaná Nina Horáková) a ve svých nejednoduchých partech se rozhodně neztrácejí ani Aleš Bílík, Kryštof Krhovják, Sára Affašová a Renáta Matějíčková. Prim pochopitelně hrají tanec, hudba a nejrůznější scénické kejkle, jimž by mnohem víc než sterilní iluzivnost divadelního prostoru slušelo dusné příšeří pořádného šantánu i blízkost otevřeného baru. Příběh je záminkou pro orgie vzruchů, jež se na ploše devadesáti minut mohou rychle stát úmornými. Člověku se chce okamžitě povstat a také si zatančit. To provoz ABC bohužel neumožňuje.

Otázkou zůstává, komu je těžkotonážní hudebně-dramatický opus určen. Premiéře nadšeně přihlížela a v závěru extaticky aplaudovala podstatná část středočeské tango komunity, jež ale jistě nemá nevyčerpatelné personální zdroje. Za nespornou odvahu vydat se mimo obvyklá inspirační zřídla uznale mručím, jinak se těším na další z veskrze autorských projektů Lenky Vagnerové, jež nebudou svázány zbytnělými žánrovými konvencemi. Však milovnice a milovníci rytmů Argentiny, vy klidně bez obav vstupte!

Modlitba k věčnému dětství

Divadlo ABC neopomíjí ani publikum rodinné, a tak není divu, že se rozhodlo resuscitovat v domácím kontextu dlouhodobě přehlíženého, světově ale jednoho z nejslavnějších dětských hrdinů všech dob, létajícího chlapce Petra Pana. Vlastní životadárnou tekutinu mu do žil vstříkl muž vskutku podobné krve, dramatik a režisér David Drábek, následován přitom věrnými spolupracovníky: dramaturgyní Janou Sloukovou, hudebníkem Darkem Králem a autorem instrumentace Martinem Sedláčkem.

Žánrově se cílí na výpravný muzikál takřka západního střihu, jemuž se přibližují jak okouzlující, s komiksovou nadsázkou žonglující kostýmy Sylvy Zimula Hanákové, jež zvládají odlišit rovinu reálnou i fantaskní, tak i členitá a dynamicky proměnlivá scéna Marka Zákosteleckého. Decentní brzdu představují jen konvenčně vatovité písňové texty z rutinní dílny Xindla X.

Aktualizace rámcově ctí klasický Barrieho předobraz, David Drábek jako zkušený otec pubertální dcery Justýny, jež ostatně zcela jistě nejednou z připomínek k výslednému dílu přispěla, velmi dobře chápe preference svého diváka. Neváhá atakovat a po svém rozvíjet dětskou zálibu v morbiditě či extrémně dryáčnickém humoru, neuhýbá ani před motivem smrti, jenž zde po vzoru J. K. Rowling není děsivou hrozbou, ale přirozeným vyústěním života, a nezřídka má podobu brány k dalším výletům. Nezapomíná ani na rodiče, a tak se tatínci dočkají jednoho z autorových oblíbených fetišů v podobě sexy mořské panny (Jessica Bechyňová), maminky se pak mohou doslova nechat unést buď rošťáckým charizmatem Ztracených chlapců, nebo zralou mužností pirátů, případně postaršího Tatínka (Hanuš Bor).

V jádru se oslavuje krystalicky čisté dětské dobrodružství, jež není motivováno touhou po slávě ani hmotných statcích, ale po zážitku a jen zdánlivě obyčejné mezilidské sounáležitosti. I proto autoři nestraší jednostrunnými záporáky, ale vyvolávají soucit ozřejměním okolností, které je zrodily. Na stranu druhou si sveřepý dramatik rozmarně pohrává s charakterovými stereotypy, kdy posouvá latentně negativní rysy titulního hrdiny až na samou hranici manipulátorství. Ideál věčného chlapectví je tak problematizován sobectvím, jež ho provází a logicky vede k osamělosti. Dojetí z nevratné ztráty je naštěstí vyvoláno přirozeně, bez nevábných příměsí semolinového kýče.

Režie tradičně motivuje k vynikajícím, příjemně bezprostředním hereckým výkonům. Petr Kryštofa Krhovjáka je svůdným grázlem, v jehož něžně drsných rysech se snoubí Merkucio a Zilvar z chudobince s Huckleberrym Finnem, Kateřina Marie Fialová je Wendy stejně správně naivní jako ochranitelskou i rebelující a Denis Šafařík coby Wendin bratr Míša s přehledem ustojí i nelehkou úlohu nositele nejhrubší komiky. V rolích Maminky a Lilie Tygrovité výborně čaruje Nina Horáková a neokázalým vrcholem našlapaného ansámblu je Martin Donutil, jenž coby psí chůva Nana i náčelník indiánů Strohý Monzun příkladně komunikuje s dětskými diváky. Nemohu lhát, i slza skápla. Rodiče, dítka, vzhůru za sny!

Městská divadla pražská (ABC) – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Jiří Josek, úprava Jana Slouková a Michal Dočekal, režie Michal Dočekal, dramaturgie Jana Slouková a Daniel Přibyl, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Zuzana Krejzková, hudba Ivan Acher a citace. Premiéra 30. října 2021 (psáno z reprízy 28. prosince 2021).

Městská divadla pražská (ABC) – Astor Piazzolla a Horacio Ferrer: María de Buenos Aires. Libreto Horacio Ferrer, překlad Vít Kazmar a Patricie Poráková, režie Lenka Vagnerová, dramaturgie Patricie Poráková a Kristina Žantovská, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Tereza Kopecká, choreografie Lenka Vagnerová, Patricie Poráková a Javier Antar. Premiéra 29. prosince 2021.

Městská divadla pražská (ABC) – James Matthew Barrie a David Drábek: Petr Pan. Režie David Drábek, dramaturgie Jana Slouková, scéna Marek Zákostelecký, kostýmy Sylva Zimula Hanáková, hudba Darek Král, texty písní Xindl X (Ondřej Ládek). Premiéra 18. září 2021 (psáno z reprízy 5. února 2022).

• Autor: Petr KlariN Klár
• Publikováno: 21. března 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: ABC – divadlo jako prostřený stůl?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ