Válka se psy
Román Jacka Londona Volání divočiny patří do rodiny těch děl, v nichž se vinou lidského konání něco nebo někdo vymkne svým tvůrcům z kontroly a začne ohrožovat lidstvo. Vzpomenout můžeme například Čapkovu Válku s mloky. V Londonově románu lidé v honbě za zlatem vytvoří z domestikovaného psa Bucka divokou šelmu, která dokáže jedním skusem roztrhnout člověku hrdlo. Štěpán Gajdoš a Ondřej Novotný ovšem při psaní adaptace, která právě vstoupila na jeviště divadla Komedie, sledovali jiné interpretační cíle. Její titul vedle názvu románu nese ještě mnohovýznamový apendix „London Calling“. Kdo by ale čekal, že tvůrci přesadili aljašské dobrodružství do válečného prostředí, což by navíc v dnešní době rezonovalo daleko naléhavěji, zmýlil by se. Zřejmě jen nalezli zalíbení ve slovní hříčce s příjmením autora. Promarněných šancí je tu ale víc.
Hned úvodní scéna, v podstatě forbína, je ovšem slibná. Šestice lidí (Eva Leinweberová, Cyril Dobrý, Milan Vedral, Petr Uhlík, Tomáš Milostný a Vojtěch Dvořák) ze svého středu vybere losováním jednoho, který má za úkol divákům vyprávět příběh indiánského chlapce, jenž se vydá zabít obrovského irského losa, aby se stal mužem. Příběh koketuje s mýtem i pohádkou a je to onen druh vyprávění, v němž si libují vědci zkoumající přírodní národy skrze jejich orální kulturu. S dalším průběhem představení zdánlivě nesouvisí, až do okamžiku, kdy se obě linie propojí a divákovi znalému předlohy navíc dojde, že tu autoři docela vtipně a funkčně domysleli samotného Jacka Londona.
Vyprávění je stěžejní metodou inscenace. K přímému předvedení děje a dialogickým výměnám dochází jen velice sporadicky, postavy líčí své příběhy a jejich představitelé vyprávění v náznacích ilustrují jevištními akcemi. To není zrovna divácky vděčná poloha, ale herci se s ní vyrovnali kurážně, jak se na svět drsného severu sluší. Některým se daří více, některým méně (patrná byla především nejistota Petra Uhlíka, který vypravěčské poloze nedostál ani mluveným, ani herním projevem). Do opravdové nudy a neúnosnosti představení naštěstí zabřednout nenechali, přestože na pár místech vznikal falešný dojem, že už je konec.
Nejasnými konci nejasnosti ovšem nekončily. Proč například byly postavy oděny v punkerském stylu? Nejen pankáči vědí, že punk odmítá autority, mamon, fyzickou námahu (pokud nejde o celonoční pogování) a jakékoli ujařmování kohokoli. A London zatím napsal román o lidech, kteří si podmaňují zvířata a k neuvěřitelným fyzickým výkonům je vede jen vidina zlatých valounů. Proč se tvůrci uchýlili k zesměšnění vlčího vytí, když právě to je stěžejním momentem v přerodu Bucka z poslušného psího kamaráda v divokou šelmu? V Londonovi žádná legrace není a ani adaptaci neposloužila příliš dobře, protože chápání Buckovy probouzející se živočišnosti a pravěkosti nikam neposunula. Pouze otravně přerušila docela dramaticky se odvíjející děj, stejně jako lacině působící scéna s kupením frází, v nichž vystupuje pes. V takových momentech vypadalo představení spíše jako revuální estráda než koncentrovaný divadelní tvar. Na druhou stranu nelze inscenaci upřít vrcholně estetické kvality, o něž se postarali především autoři výpravy Mikoláš Zika a Jan Brejcha, ať už jde o žárovky znázorňující oheň, žárovku, která se rozsvítí, aniž by k ní vedl jediný kabel, zmrzlou bundu znázorňující kůži či les visící ze stropu.
Autorský vklad Ondřeje Novotného posunul Londonův psí Bildungsroman do polohy hektické dystopie, jak to známe zejména z jeho domovské pražské X10. I přes veškerou naléhavost však výsledek působí rozpačitě. Jako by do poslední chvíle tvůrci vlastně neměli zdání, co chtějí sdělit. Tak nějak asi všechno, čímž ale ve výsledku neřeknou nic.
Městská divadla pražská (Komedie) – Štěpán Gajdoš a Ondřej Novotný podle Jacka Londona: Volání divočiny / London Calling. Režie Štěpán Gajdoš, dramaturgie Simona Petrů, výprava Mikoláš Zika a Jan Brejcha, hudba Ian Mikyska. Premiéra 16. března 2022.
Komentáře k článku: Válka se psy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)