Višňový sad dneška je oříšek
Činoherní studio v Ústí se rozhodlo jako čtvrtou premiéru kulaté padesáté sezóny uvést klasický titul, Višňový sad v režii Davida Šiktance. Kvality všech Čechovových her jsou nesporné a jejich inscenátoři se mohou na oporu v textu spolehnout. Višňový sad je nicméně hra stará sto let, a pokud nemá zůstat jen u potěšení z kvalitního textu, je nasnadě obligátní otázka, proč to dnes hrát?
Představení hereckého ansámblu. Zleva: Jan Hušek, Petr Uhlík, Josefína Voverková, Jan Bidlas, Marta Vítů, Klára Suchá, Matúš Bukovčan, Jan Plouhar, Lukáš Černoch, Andrea Berecková, Annette Nesvadbová. Foto Martin Špelda
Velmi zřetelnou snahou Šiktancovy inscenace vnést na panství Raněvských nádech současnosti je zvolená estetika kostýmů. Raněvská s dcerou Aňou, guvernantka Charlotta a sluha Jaša přijíždějí na ruský venkov z daleké Paříže. Jaša jednoznačně vyčnívá karikujícím módním výstřelkem, světle fialovou teplákovou soupravou. Pas má obmotaný stříbrnou ledvinkou a pravidelně se zahaluje do dýmu z elektronické cigarety. Mladičká Aňa s růžovým panenkovským mikádem, dívka na rozhraní nevinného dětství a svůdné dospělosti, obléká rolákové šatečky, jejichž délka rozverně dovoluje vykouknout spodnímu prádlu. Majitelka panství Raněvská v elegantních černých šatech, zahalena do kabátu v nestárnoucí růžové barvě. Oplývá zbytky dávného šarmu. Výpravu vítá i bratr Raněvské Gajev v županu s motivem hadí kůže – odkaz na vyšší společenský rodinný původ s odleskem starého mládenectví, které je pro samotného Gajeva příznačný. Kostýmní výtvarnice Zuzana Bambušek Krejzková přiblížila aktuálním přístupem vzdálený časoprostor předlohy a poskytuje i nápovědu k povahám postav.
Odstřižení inscenace od ruského venkova přelomu devatenáctého a dvacátého století napomáhá také prázdné jeviště s abstraktní projekcí na zadním prospektu. V prostoru hrací plochy se nachází pouze stolek, židle a malá skříňka. Dominantním a důvtipným prvkem scénografie se stávají jednobarevně sladěné moderní kufry, které se po jevišti přeskupují a mohou vytvořit například pohovku.
Petr Uhlík jako Jaša. V pozadí zleva: Jan Hušek, Anette Nesvadbová, Josefína Voverková. Foto Martin Špelda
Zásadní pro vyznění celého příběhu se stává interpretace postavy Lopachina. Jan Bidlas hraje tohoto podnikatele jako přívětivého muže, kterému bude i přes všechnu snahu čouhat sláma z bot – jeho jednání je chvílemi neotesané a i on sám vehementně opakovaně zdůrazňuje svůj jednoduchý původ. Jeho vidění světa je oproti rodině Raněvských velmi racionální. Lopachinova snaha otevřít Raněvské oči a nabídnout možnost jak višnový sad zachránit, je však zahrána se značnou dávkou upřímnosti a jakési latentní něhy, která z něj nedělá vypočítavého všiváka, ale konstruktivně přemýšlejícího podnikatele využívajícího své zaopatření. Vedle Lopachina působí všichni členové rodiny Raněvských jako naivní bytosti z jiného světa. Sledovat vyvážený spletenec emočních poloh Marty Vítů jako Raněvské, která se pohybovala na tenké hraně mezi afektovaným gestem, civilním herectvím a záblesky niterných citů byla činoherní radost. I přes to nám její zastaralý pohled na svět plný melancholie zůstává vzdálený. Což se vztahuje k úvodní otázce, o čem dnes ten „Višňák“ hrát? Co může být hlavním tématem? Rozdílné pohledy na svět odlišných společenských vrstev? Rozkol generačních názorů – od Firse přes Raněvskou k Aně? Věčně fascinující zacyklenost všech postav a nemožnost se vymanit? To vše je v textu obsaženo a inscenace to ukazuje. Inscenátoři se nicméně navzdory modernímu výtvarnému pojetí rozhodli zůstat u konvenčního přístupu k interpretaci, který se přes nahlížení dnešní optikou může jevit bez přesahu do aktuální doby. Pro vztah původního dramatu s dneškem je s nadsázkou výmluvná citace ze samotného textu: Jedinečný je na něm akorát to, že je tak velkej.
Inscenace je však možností, jak herecky představit celý herecký ansámbl a předpokládám, že i oslovit (relativně) většinového ústeckého diváka. Činoherní studio v letošní sezóně uvedlo dramaturgicky podstatně odvážnější tituly, například inscenaci Den člověka inspirovanou sci – fi románem nebo nastudování nejnovější divadelní hry Jaroslava Rudiše. Višňový sad je jakožto „klasika“ volbou pochopitelnou a věřím, že také velkou částí publika vítanou.
///
Činoherní studio, Ústí nad Labem – Anton Pavlovič Čechov:Višňový sad. Režie David Šiktanc, překlad Leoš Suchařípa, dramaturgie Tereza Marečková, scénografie Jan Štěpánek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, hudba Vladimír Franz. Premiéra 27. února 2022 (psáno z premiéry).
///
Projekt je realizován s podporou grantu KU-ACC1-010 z Fondů EHP 2014-2021 ve spolupráci s Katedrou teorie a kritiky DAMU, Činoherním studiem v Ústí nad Labem, Východočeským divadlem Pardubice a Horáckým divadlem v Jihlavě.
Komentáře k článku: Višňový sad dneška je oříšek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Inscenaci
jsem viděl při jejím pražském hostování v úterý (12. 4.) v Divadle Komedie a mám k ní řadu výhrad či otazníků.
Předně jde o herecký výkon – či možná nevhodné obsazení – Marty Vítů jako Raněvské. Možná to bylo její indispozicí, ale hlasově byla neustále v jedné, zastřeně afektované – tak trochu plechové – poloze bez jakýchkoli „emočních poloh“. Citově ani fyzicky se téměř neprojevovala, jen přecházela jeviště, či stála nebo seděla, čímž se z tého postavy vytratila osobnost, jíž se každý obává a současně ji obdivuje. Pražské uvedení se tak vychýlilo na – občas až příliš výstřední (Jan Plouhar jako Simeonov-Piščík), někdy autentičtější (Lukáš Černoch jako Trofimov), chvílemi lehce provokativní (Andrea Berecková jako Aňa) – exhibice jednotlivých herců bez podstatného spojovacího tmelu. Každý si hrál tak trochu po svém, jako by byla inscenace bez jasného interpretačního klíče.
Snažil jsem se ji číst jako „komedii vztahů“, neb ty režisér Šiktanc – myslím si – zdůrazňuje nejvíc. Afektovanost, necitlivost, sebeuzavřenost, samota a opuštěnost jedinců různých věků, zkušeností a snů ve víru chaotické doby. O višňový sad či ztrátu čehokoli jakoby vůbec nešlo. Monumentálnost abstraktních, ale někdy i dost konkrétních obrazů v zadní projekci jednání postav přebíjela, prázdné velké jeviště je „požíralo“ a komplikovaná hra velkých kufrů (včetně konfrontace s malou skříní/skříňkou, zřejmě /vý/směšným symbolem mizející minulosti) je brzdila, aniž by dodávala inscenaci dostatečnou symboličnost věčného života na cestě, o niž asi také režisér stál.
Zkrátka inscenaci chybělo výrazně formulované téma. Nebo jsem je aspoň neobjevil.
17.04.2022 (2.10), , Trvalý odkaz komentáře,