Příběh loutkohry
Loutkohra Jihočeského divadla vznikla 1. července 2004 jako nástupce do té doby samostatného Malého divadla, jehož repertoár byl zaměřen na tvorbu pro děti. Prvním uměleckým šéfem Loutkohry se stal dramaturg, režisér a dramatik Zdeněk Jecelín, který se snažil vytýčit nově vzniklému souboru jeho budoucí směřování a vtisknout mu specifickou podobu. Soubor prodělal fázi více či méně úspěšných pokusů, personálních změn i změn dramaturgických plánů.
V posledních letech se začala Loutkohra výrazněji profilovat a ustálila se v několika liniích, jež spojuje princip autorského divadla. Scénáře vznikají přímo pro Loutkohru, popř. se na nich podílí herci během procesu zkoušek. Loutkohra i nadále uvádí tituly určené především pro děti (všech věkových kategorií) a v poslední době se zde začínají inscenovat i tituly pro dospělé.
První linií, kterou na sebe Loutkohra upozornila, je linie kabaretní, jež je spojena především s dvoudílným dětským bejbypunkovým kabaretem Kašpárek v rohlíku scenáristy a režiséra Davida Dvořáka. Dadaisticky hravé a nápadité kabarety s výrazným hudebním potenciálem se těší mimořádnému diváckému zájmu i mediálnímu ohlasu: Kašpárek se objevil na řadě festivalů (např. slovenská Pohoda), byl uveden na Nové scéně Národního divadla či v pražské Lucerně. V červenci tohoto roku byl přímo pro prostředí bývalého cisterciáckého kláštera ve Zlaté Koruně nastudován další originální kabaret, tentokrát v historickém duchu. Jednalo se o Vyhnance a vyděděnce autorské dvojice Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský.
Další inscenační linii tvoří syntetické divadelní tvary, které kladou důraz na pohybovou složku (Bílý tesák, režie: Konrád Popel), živou hudbu (Tom Sawyer, režie: Jakub Vašíček), působivé výtvarné řešení (Ronja, dcera loupežníka, režie: Zdeněk Jecelín).
Třetí linii tvoří ryze loutkové divadlo, které vzkřísil Jevgenij Ibragimov, trojnásobný držitel nejvyššího ruského divadelního ocenění Zlatá maska. Až do jeho nástupu na pozici kmenového režiséra Loutkohry zde nevznikla čistě loutkářská inscenace. Inscenátoři používali loutkové principy a loutky zapojovali sice organicky, ale spíše doplňkově. Celkově se však přikláněli k činohernímu pojetí, což do značné míry vystihuje současný český trend loutkového divadla. Ibragimovy inscenace, zabývající se filosofickými tématy historie i dnešního světa, se vyznačují sugestivní atmosférou a díky precizní práci s loutkou připomínají animovanou filmovou tvorbu. Ibragimov vrátil na jeviště Loutkohry klasické loutky a především výsostné loutkářské řemeslo. Jeho inscenace Jidáš Iškariotský, zrádce (premiéra 31. 10. 2010 v Tallinnu na festivalu Trialogos) i scénická koláž No comment! (premiéra 26. 3. 2011) získaly zahraniční ocenění (Jidáš Iškariotský za týmovou práci s loutkou na festivalu Visiting Arlekin v Omsku, No comment! za týmovou práci s loutkou na prestižním Mezinárodním festivalu pro děti v srbské Subotici, kde byla oceněna za nejlepší výtvarné řešení loutek i autorka výpravy Kateřina Štolcpartová). V listopadu bude Jidáš uveden na festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem.
Důležitým počinem Loutkohry bylo i pořádání mezinárodního festivalu Na prahu v letech 2006–2010. Festival prezentoval inscenace, pohybující se na pomezí loutkového a pohybového divadla, pantomimy a nového cirkusu.
V současnosti charakterizuje Loutkohru ambice otevřenosti: k rozmanitým inscenačním přístupům i k hostování a účasti na festivalech. Přesto je pro Zdeňka Jecelína nejdůležitější, aby divadelní tvorba byla stále spjata s Českými Budějovicemi a dokázala oslovit místní publikum, aby poetika inscenací vycházela ze souboru a uchovávala si originalitu a v neposlední řadě aby se vytvořil i stálý okruh spolupracovníků, k nimž dnes patří např. hudebník Martin Horáček či choreografka Lenka Vágnerová. Do budoucna by se Loutkohra chtěla věnovat i pouličnímu divadlu a plenérovému hraní (připravovat inscenace přímo pro konkrétní lokality).
Komentáře k článku: Příběh loutkohry
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)