Den ústeckého člověka
Premiéra inscenace Den člověka, která se v Činoherním studiu odehrála v prosinci minulého roku, přinesla hned dva tvůrčí debuty. Jedná se o první režii nejmladšího člena zdejšího hereckého souboru Petra Uhlíka a první titul nové kmenové dramaturgyně Kateřiny Součkové. Jako námět si vybrali sci-fi román uznávaného amerického autora vědecko-fantaskní literatury Clifforda Donalda Simaka Město. Do jeho dystopie jsme uvedeni ve studiové scéně Činoheráku Obejvák. Fabule sleduje zánik lidstva na planetě Zemi na rodině Websterů, kterou si ústečtí inscenátoři sice ponechali, ale ve své inscenaci se rozhodli zobrazit pouze tři ženské postavy tří různých generací. Všechny tři ženy – babičku, dceru i vnučku – sice ztvárňuje tatáž herečka, každá ze tří žen ale přistupuje k postupující globální krizi úplně jinak. Idealisticky, alibisticky, či naprosto pasivně.
Poslední exempláře zemské flóry. Foto: Lucie Urban
Průvodkyní celé inscenace je robotka Sofie (Annette Nesvadbová), oddaná společnice všech generací Madam Webesterových (Andrea Berecková). Pozoruje z okna luxusně zařízeného obýváku zpustlé město. Nejedná se ale o jakékoliv nekonkrétní město globálně zasaženého světa, jak tomu je i v předloze, ale přímo Ústí nad Labem. Opuštěná společnice bez společnosti medituje nad vybydleným městem, které jeho obyvatelé po většinou dobrovolně opustili. Situace popisovaná mechanickým hlasem evokující emoční sterilitu umělého života nemá příliš daleko od ústecké reality – celkový počet obyvatel Ústí nad Labem nedosahuje ani 92 000, z čehož mají nejmenší podíl obyvatelé s vysokoškolským vzděláním.
Reálné Ústí nad Labem tedy jeho obyvatelé opouštějí spíše kvůli lepším vyhlídkám, to inscenační s vidinou vyhlídek vůbec nějakých. Reprodukovaný hlas přibližuje dystopii – bytová situace je neudržitelná, inflace dosáhla extrému, klimatická krize znemožnila přirozený růst jakékoliv flóry. Zde by se dalo uvažovat dokonce i o tom, zda inscenátoři nepoužili reálné apelativní projevy předpovídající budoucnost civilizace. Do zdánlivě neřešitelného stavu lidské společnosti vstupuje první žena z rodiny Websterů – první Madam, která přijde s nápadem vrátit lidem zasaženým bytovou krizí jejich domovy prostřednictvím založení jakési autonomní rezervace.
Ač se její myšlenka zdá ze začátku jako spásná, má na lidstvo také značně negativní dopad. O dvě generace později konflikt způsobený zásahem do přirozeného vývoje eskaluje. Další z řady Madam navštíví jedna z obyvatelek místního lesa žijící primitivním životem (Klára Suchá). Viní rodinu Websterů ze zničení živobytí své rodiny. Kvůli vybudování rezervace s přístupem lidstva k vlastnímu bydlení museli oni to své paradoxně opustit. Žena v kožešině pečlivě až sterilně upravenou Madam očichává, výhružně obchází a po parketové podlaze sype z rukou hlínu. Nejen kostýmově, ale i herecky je podtrhnut diametrální rozdíl mezi tou, která rozhoduje, a tou, na kterou to má reálný dopad. Berecková hraje Madam jako bezmocnou porcelánovou panenku, která se i obléci bojí sama, a když dojde na konfrontaci tohoto typu, zůstává naprosto bezradná. Pasivně stojí s rozpřaženými pažemi a vykulenými očima a její věrná robotka Sofie jí obaluje zeleným kimonem. Nakonec naslouchá spíše pokynům než radám od robotky, zbavena jakékoliv zodpovědnosti. Představitelka obyvatelky lesa Joe (Klára Suchá) ztvárňuje více postav, které se snaží co nejčitelněji rozlišovat: ukřivděná Joe je nedůvěřivá, pasivně agresivní a rezignovaná, když později hraje Lindu, která navštívila Jupiter, srší z ní energie a odhodlání.
Madam (Andrea Berecková) a její věrná robotka (Annette Nesvadbová). Foto: Lucie Urban
Tak se hroutí idealistický obraz všeobecně adorované první Madam. Její dcera ani vnučka nedopadnou o moc lépe. Kvůli své agorafobií odmítají opustit svůj domov i kdyby na tom měla záviset záchrana lidstva. Stávají se tak naprosto závislé na Sofii, které přenechávají rozhodování nad sebou a de facto celým lidstvem. U nejmladší představitelky rodiny nicméně pasivní přístup k situaci zajde tak daleko, že při konferenci s posledními obyvateli města naprosto ignoruje zprávy o nalezení lepších podmínek k životu na planetě Jupiter. V těchto momentech ale vidím největší rezervy inscenace – jelikož nejsou ženy rodiny Websterů nijak vizuálně ani herecky odlišeny, je těžké se při orientovat v tom, která je zrovna na scéně. Morální apel je nicméně celkově jasně čitelný – a pro všechny generace stejný: pasivně už k neudržitelné situaci přistupovat nelze, idealisticky to nestačí.
I přes chaotické momenty a v některých replikách kýčovitě působící zmínky Ústí nad Labem vsadilo Činoherní studio na pár šťastných karet. Především to platí pro dramaturgický výběr předlohy – takto specificky žánrově vymezený titul se v českých divadlech objeví málokdy, tím spíš že se nejedná “pouze” o futuristickou dystopii, ale inscenaci dotýkající se problémů, se kterými se civilizace 21. století potýká. Čistě ženské obsazení je navíc příjemným osvěžením oproti předchozím ryze „mužským“ premiérám sezóny, stejně jako zasazení globální dystopie do komorní studiové scény Obejvák, která opravdu připomíná útulně zařízený obývací pokoj, v jehož pohodlí nesčetně generací pasivně přežívá, místo toho aby zvolilo aktivní přístup k nastalým krizím.
Činoherní studio Ústí nad Labem – Clifford D. Simak: Den člověka. Režie Petr Uhlík, dramaturgie Kateřina Součková, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Simona Pekařová, hudba Michal Vejskal. Premiéra 16. prosince 2021 (psáno z reprízy 22. března 2022).
Komentáře k článku: Den ústeckého člověka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
