Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Flora novosvětská (No. 1)

Festival Divadelní Flora Olomouc se po pandemické proluce na jaře 2020 a 2021 a speciálním podzimním vydání, jehož program byl kvůli koronavirové prevenci rozprostřen do období od 10. října do 12. prosince 2021, konečně navrací v plné síle do tradičního květnového termínu. Letošní 25. ročník nese motto New World 2.022, které navazuje na podzimní leitmotiv Krásný nový svět. Krátké období nadějeplných vyhlídek, kdy bylo možné doufat, že v kontemplativním pandemickém bezčasí dozrál v mnoha ohledech čas na změnu k lepšímu, ukončily válečné události. Ve společnosti převládly pocity rozčarování a skepse. O krásném novém světě vskutku momentálně nemůže být řeč, ačkoliv bezpochyby žijeme v době převratné.

O pondělní prolog festivalu se postarala premiéra koprodukční inscenace olomouckého Divadla na cucky, pražského A studia Rubín a zapsaného spolku Kolonie s názvem Pravidla úklidu. Reprízovala se i v úterý 10. května, před slavnostním zahájením festivalu v Moravském divadle, které se samozřejmě neobešlo bez úvodních projevů pořadatelů a donátorů. Role moderátorky se zhostila herečka a věrná divačka festivalu Ivana Plíhalová, která do série tradičních pochvalných proslovů a blahopřání vkusně a spíše mezi řádky vnesla aktuálně hojně diskutované téma podměrečné podpory podobných akcí z veřejných zdrojů. Snad popíchnutí padlo na úrodnou půdu, tím spíš, že mezi gratulanty byli též primátor statutárního města Olomouc Miroslav Žbánek a hejtman Olomouckého kraje Josef Suchánek.

Superhrdinky s hadrem v ruce

Ale zpět k Pravidlům úklidu. Režisérka Lucie Ferenzová se chopila tématu ženské transnacionální pracovní migrace, což je odborný pojem, pod nímž se skrývá například mnoha Čechům známý obraz ukrajinské uklízečky, chůvy či pečovatelky. (Mimochodem, zrovna když jsem psala tyto řádky, zaklepala na dveře mého hotelového pokoje paní uklízečka a s patrným přízvukem se ptala, zda potřebuji uklidit.) Inscenace zpracovává dokumentární materiál, který tvůrkyně (dramaturgie Dagmar Fričová, výprava, dramaturgická spolupráce a video Andrijana Trpković) nasbíraly v rozhovorech se ženami, které mají s tímto fenoménem vlastní zkušenost. Konzultantkou projektu byla Petra Ezzeddine, odbornice na toto téma z Fakulty humanitních studií UK.

Inscenace skrze monologické, dialogické i pěvecké výstupy trojice aktérek (Anita Krausová, Martina Jindrová a Táňa Malíková) nasvěcuje problematiku z různých úhlů pohledu a v mnoha nuancích. Scénář (Lucie Ferenzová a kolektiv) je postaven na střetu tří navzájem se doplňujících ústředních diskursů, jeden zosobňují ženy-uklízečky („z východu“), druhý ženy-zaměstnavatelky („ze západu“) a třetí představuje minimalistická „úklidová filozofie“, kterou propaguje proslulá japonská expertka na úklid Marie Kondo. Příznačné je, že Kondo se ve svých pracích vůbec nezabývá uklízením v pravém smyslu slova, tedy odstraňováním špíny, ale zbavováním se nadbytečných věcí; jde o jakousi úklidovou nadstavbu pro bohaté, odpočaté hlavičky.

Ze střetu těchto tří úhlů pohledu nenásilně vyvstává autentická zpráva o nezáviděníhodném postavení „pracovních migrantek“, jejichž sociální situace je formovaná mnoha paradoxy: Tyto ženy-cizinky jsou v zahraničí nuceny pracovat na pozicích absolutně neodpovídajících jejich vzdělání; pobytový status na dobu dočasnou jim přitom neumožňuje vstup do systému veřejného zdravotního pojištění; pečují o druhé, ale o ně pečováno není; starají se o cizí domácnosti a děti, zatímco své vlastní byty a potomky nechávají opuštěné (v péči prarodičů); kompenzaci mají představovat peníze (tzv. remitence), které posílají domů, aby rodině zajistily slušné živobytí a dětem vzdělání; nikdy si ale nevydělají tolik, aby byly v důchodu soběstačné, jejich děti tedy zase musí pracovat na ně. Je to zvrácený koloběh. Tím spíš, když si uvědomíme, že ženy-cizinky svou (prekarizovanou) prací vlastně zajišťují místním ženám čas na (neprekarizovanou) práci, když se za ně starají o domácnost a děti.

Herečky jsou schopny převzaté autentické výpovědi i odbornější fakta sdělovat velmi živě a s nadhledem, v čemž jim pomáhají některé zdařilé režijně-výtvarné metafory (např. stylizace uklízeček do superhrdinek včetně pláštíku uvázaného z pytle na odpadky a vyrýsovaných svalů, které si herečky vyrobí pomocí houbiček strategicky zastrčených pod tričko). V některých výstupech se však rovina slovní a scénická jakoby rozpojí a jevištní akce působí coby pouhý vnějškový, výtvarně motivovaný doplněk. Například když jedna z hereček sprejuje na velký arch papíru zavěšený od stropu, vymezující hrací prostor.

Jelikož do inscenačních příprav vpadla válka na Ukrajině, rozhodly se tvůrkyně zapojit i toto téma. Scény z „charitativního bazaru“ pro uprchlice jsou sice trefně ironické, ale možná zbytečně odvádějí pozornost od původní problematiky.

Všechny tři koprodukční subjekty pěstují linii společensky angažovaného divadla, snaží se otevírat některá dosud málo reflektovaná socio-politická témata a Pravidla úklidu v tomto ohledu nepředstavují výjimku. Jde o inscenaci myšlenkově nasycenou, poctivě reflektující zvolenou problematiku, jen je škoda, že divadelnost místy přijde zkrátka. Ale to je koneckonců nešvarem mnoha tuzemských angažovaných inscenací „na téma“.

Průvodcovská exhibice

Slavnostní zahájení patřilo německojazyčné tvorbě, jíž Flora v programu tradičně dopřává velký prostor. Divadlo Schauspiel Köln přivezlo inscenaci Stefko Hanushevsky představuje Diktátora v režii Rafaela Sancheze. Jde o divadlo jednoho herce založené na jednoduchém principu vyprávění historek, vlastně o takový méně bezprostřední (protože pečlivě nazkoušený) stand-up. Herec kolínského divadla Stefko Hanushevsky – pozor, čtěte S jako Star Wars, nikoliv Š jako Štefan – nastoupí před staženou oponu a v krátkosti představí zásadní mezníky svého životopisu. Pochází z Rakouska, vyrůstal na vesnici, než se přihlásil na studia herectví, živil se jako průvodce, velký úspěch sklízely především zájezdy po místech spjatých s nacismem. Jednou ale turistickému autobusu praskla pneumatika a Stefko musel celé hodiny bavit vyhladovělé americké důchodce (vyšperkovanými) historkami o regionu i ze svého vlastního života. A opona zmizí a odhalí maketu turistického autobusu (ten pravý, s nímž hrají v Kolíně, nebylo možné na jeviště Moravského divadla dopravit). Autobus představuje centrální scénografický prvek, herec hraje před ním, uvnitř i na střeše. Právě situace s prasklou pneumatikou tvoří rámec rozehrávaného řetězce vzpomínek, které nabývají čím dál tím bizarnějších rysů.

Realita se v Hanushevského vyprávění potkává s bezmeznou fabulací, až člověk nedokáže rozeznat, co by ještě mohla být pravda a co už je holý nesmysl. Skutečně má každá rakouská vesnice svého „vysloužilého“ nacistu, co schovává ve skříni arzenál relikvií z Třetí říše? Opravdu se Stefko v New Yorku setkal s hercem Jamesem Gandolfinim? Spoluautor scénáře Eberhard Petschinka, u nás známý hlavně z rozhlasové tvorby, každopádně do koláže z Hanushevského vzpomínek zručně zakomponoval odkazy na Chaplinův film Diktátor (včetně některých čísel, které herec bezchybně odimituje), v inscenaci se rovněž objevuje několik tanečně-pěveckých čísel vpravdě muzikálového střihu (např. na písně New York State of Mind Billyho Joela, Lose Yourself rapera Eminema či Rock Me Amadeus Rakušana Falca). Autor scénáře Petschinka, scénograf Sebastian Bolz, dramaturgyně Dominika Široká (zároveň dramaturgyně německojazyčného programu Flory!) i režisér Sanchez vybudovali dokonale funkční lešení pro Hanushevského hereckou exhibici, a protagonista tuto nabídku bezezbytku zúročil. Jde přesně o ten typ herectví, kdy se mluví o precizně vystavěném a všestranném „výkonu“, nad nímž se zákonitě bude rozplývat každá porota hereckých cen.

Co mě zaráželo, byla apolitičnost inscenace, a nejen to, vlastně šířeji absence jakéhokoliv tematického přesahu, který by byl schopen vtisknout poutavému vyprávění historek ze života hlubší rozměr. Přitom Flora je známá právě svým kladným vztahem k politickému či společensky angažovanému divadlu. Nemohla jsem si nevzpomenout na rok 2019, kdy na festivalu hostoval Berliner Ensemble s Plechovým bubínkem v režii Olivera Reeseho. Rovněž šlo o brilantně zahrané monodrama (herec Nico Holonics), ovšem nadto s neobyčejně silným sdělením, dotýkajícím se samé podstaty občanské odpovědnosti.

Více angažovanosti, méně exhibicionismu do příštích festivalových dní!

• Autor: Petra Zachatá
• Publikováno: 11. května 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Flora novosvětská (No. 1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ