Divadelní noviny > Festivaly

Flora novosvětská (No. 2)

Více angažovanosti, méně exhibicionismu do příštích festivalových dní!, přeje festivalu kolegyně Zachatá na konci prvního dílu našich denních zpravodajství z letošní Divadelní Flory (zde). Druhý festivalový den její přání nenaplnil. Přesto jediné středeční představení festivalu (opomineme-li odpolední reprízu již zde reflektovaných Pravidel úklidu) bylo divadelním zážitkem. S důrazem na slovo „divadelní“. V Moravském divadle hostovalo Slovenské komorné divadlo Martin s Čechovovými Třemi sestrami v režii Mariána Amslera.

Čechovovo drama zpracoval Amsler již v roce 2006 v Činoherním studiu Ústí nad Labem. Děj tehdy přesunul na panelové sídliště normalizačních socialistických let. Neutěšenému životu na šedivé panelákové periférii kontrastovala touha po Moskvě jako po něčem univerzálně lepším, šťastnějším, krásnějším a svobodnějším, napsala tehdy o inscenaci do A2 Jana Bohutínská (zde). Tentokrát však Amsler zvolil jinou koncepci. Doba, ve které se sestry se svým bratrem v malém městě škvíří, ničí a trápí, je časově neurčitelná, Moskva jen falešný sen, rodinou tradovaný mýtus, o jehož naplnění postavy ani reálně neuvažují. Text odpovídá Čechovovi a jeho době, některé atributy jsou ale mnohem pozdější, dokonce současné (mobilní telefon, elektrický kávovar, kočárek, hračky, kufry…). Kostýmy jsou elegantní, ale dobově nazařaditelné. Amslerovi evidentně nejde o vyvolání konkrétní doby a její nálady, o vyvolání politické, společenské či jiné situace. Zachycuje běsnění a vnitřní třas lidí chycených do svých vlastních frustrací, trablů, více či méně skrytých, skrývaných a v důsledku ničivých a ničících bolestí, tužeb, snů a… – prázdnoty. Prázdnoty prostředí, ve kterém žijí, prázdnoty životů, které žijí, a dokonce i prázdnoty charakterů, kterými jsou. Všichni… Zoufalá prázdnota a zoufalství z prázdnoty jsou ústředními tématy této inscenace.

Jako ústřední postavu volí režisér bratra tří sester Andreje (Matej Babej). Ten v úplném začátku vchází na předscénu před oponu a hraje – špatně – na housle. Opona se otevírá a my vidíme bílý průhledný (jakoby prosklený) dům na bílém pozadí. Později prochází Andrej jako jakýsi Ahasver či blouznivec celou inscenací. Objevuje se průběžně v mnoha obrazech a situacích nezasahuje do nich. V domě jsou „lapeny“ další postavy hry. Hrají uvnitř (slyšíme je pomocí mikroportů) i vně. Symbolika obou prostorů/prostředí je nejasná, ale pro postavy a jejich chování určující. Uvnitř to jsou groteskní kreatury společenských konvencí a chování, mimo dům osamělé, vnitřně obnažené, tápající, přehnaně reagující uzlíčky nervů a nervního chování. Drama začíná.

Amsler vede herce k výrazným stylizacím. Důležitá je pohybová stránka, stejně podstatnými jsou ale i výtvarná, zvuková, rytmická. Sestry – především Irina (Barbora Palčíková) a Máša (Alena Pajtinková) – jsou frustrované ze svých zoufale nenaplněných životů. Touží po lásce, po doteku, po porozumění a – možná především – po sexu. Právě potlačovaná – či naopak otevřeně vyjevovaná – erotika je jedním z ústředních motivů jednání většiny postav. V tomto kontextu do dění logicky zapadá i ordinérní Nataša (Nadežda Vladařová), jež si je svého těla a svých ženských předností plně vědoma a sourozenecké rodině vlastně vládne. Naopak muži jsou v této inscenaci pouze užitečnými (či spíše neužitečnými) idioty, zkrachovanci, blouznivci a tupci. Takto připravené ingredience vmíchává režisér spolu s choreografkou Stanislavou Vlčekovou, scénografem Jurajem Kuchárkem, kostymérkou Marijou Havran a hudebníkem Ivanem Acherem (kolik ten toho stihne…) do divadelně magického koktejlu, ve kterém hlavní roli hraje tělesnost jevištních obrazů a emoce situací. Nejde však o žádný planý režisérský či herecký exhibicionismus. Vše je protkáno spoustou vědomých narážek, odkazů a interpretací – Andrej například po celý čas čte a cituje z úvah sociologa Zygmunta Baumana o postmoderní době (zde) – a je na divákovi, na které přistoupí, kterých se bude držet či které ho zajímají. Nechybí totiž ani humor, nadsázka, hravost, groteskní škleby. Jako bychom my všichni a naše jednání byli jen pouhými otroky vnějšího i našeho vnitřního – mentálního a především fyzického – světa, výplody vlastních podvědomí, postmortálními zrůdami, šašky. Maškarami, na které postavy čekají. Herci to mnohokrát v průběhu představení zdůrazňují opakovaným motivem křečovitých štronz v záblescích zeleného světla. V závěru se navíc Andrej obrátí přímo do diváků a mluví k nim o beznaději našich/jejich životů, o stále opakovaném, marném a bezútěšném životním koloběhu.

Byl to večer naplněný přesným, promyšleným, dotaženým, přitom navenek jakoby lehce interpretovaným divadlem se skvělými hereckými výkony. Obdivoval jsem Alenu Pajtinkovou v roli Máši. Ostrými střihy, prací s kostýmem a velkým fyzickým nasazením dokázala naplňovat náročné choreografie potřebnou živostí, živočišností a provokativností, a přitom stále zůstávala v rámci své postavy věrohodnou, srozumitelnou, dokonce emotivně křehkou, zranitelnou či spíše zraněnou, nešťastnou, o aspoň trochu štěstí bojující ženou. Vydatně jí napomáhali oba její herečtí partneři – Ján Dobrík jako tělesně přitažlivý, mohutný Veršinin a Tomáš Mischura coby jeho přesný opak – neduživý, malinký Kulygin. Ale parádní kreace předváděli i ostatní. Snad jen Olga (Lucia Jašková) byla oproti předloze trochu upozaděná.

V průběhu představení jsem si několikrát vzpomněl na úchvatnou, kontroverzně přijatou inscenaci 3Sestry na loňském festivalu Divadlo Plzeň, kterou tam v režii Luka Percevala přivezlo polské TR Warszawa. I Amsler počítá se znalostí předlohy a hraje témata, jež jej zajímají a jež z ní jak chirurg přesně vytahuje. Ovšem Perceval byl ještě radikálnější. Tam už dění vévodila jen hrůza, děs a podvědomí. To Amsler přece jen ještě zachovává útržky příběhů. A příběh vždy přináší i očištění, naději, život…

Na setkání další den – dopolední setkání a veřejné diskuse jsou tradiční (a skvělou) součástí festivalového dění stejně jako denní Zpravodaj, který má na starsoti desetičlenná (!) redakce – se pak martinští tvůrci svěřili s tím, jak inscenace vznikala, co pro ně znamená. Dramaturg Róbert Mankovecký mluvil o symbolice jevištních protředků, o práci s hudbou a zvukem, o nadčasovosti témat, herci Pajtinková (Máša), Vladařová (Nataša) a Babej (Andrej) pak o tom, že domácí jeviště (hraje se na klubové scéně, jež bývala televizním studiem) má mnohem větší parametry s vysokou elevací blízkého hlediště, čímž se některé obrazy a jejich působení proměnily, či o tom, jak na představení reagují slovenští diváci (premiéru měla 12. 11. 2021 ještě v dobách povinných diváckých roušek). Anebo jak byla pro ně zajímavá a přínosná pohybová a fyzická příprava s povinnými hodinovými rozcvičkami, jež je vždy herecky stmelily, propojily. A to mohu potvrdit. Týmový herecký výkon byl dalším významným (pozitivním) prvkem olomouckého představení.

Zkrátka divadelní radost. A tu divákům i tvůrcům festivalu přeju i do dalších dnů.

///

Více na i-DN:

Divadelní Floru zahájí Stefko Hanushevsky

Startuje 25. ročník Divadelní Flory

Flora novosvětská (No. 1)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 12. května 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Flora novosvětská (No. 2)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ