Došlo do redakce
Jiřina Bohdalová – Jiří Janoušek: Můj život mezi slzami a smíchem
Práh; CD/mp3, 4 hodiny 20 minut
Výhodou memoárové audioknihy je, když si ji může autor načíst sám. Jednak se mu podaří vychytat případné textové chyby a nejasnosti v původním vydání, jednak má možnost vlastní intonací zdůraznit podstatné, důležité motivy. Jiřina Bohdalová k loňskému životnímu jubileu audioverzí doslova zachránila reputaci rok staré knižní podoby své autobiografie. Spoluautor pamětí Jiří Janoušek spolu s redakcí nakladatelství Práh avšak ani tak neuhlídal fatální chyby. Například v chybném datu narození herečky v Cibulkových seznamech, ale i drobnější a zbytečné překlepy. Místy toporný text knihy herečka pro audioverzi mírně krátila a upravila tak, aby „nešustil papírem“. Jejímu naturelu doslova sedl. Jak potvrdila autorovi těchto řádek, knižní podoba trpí i tak mnoha neduhy. Autorce nebylo umožněno vlastní memoáry ke své spokojenosti a ve „vlastní“ – původní – verzi načíst. Doplnila proto v nahrávce aspoň řadu podrobností – o tatínkově rodné vísce a značce jeho auta, zpřesnila situaci na chodbě soudu, kde probíhal otcův proces, či obměnila vzpomínku na přelomový telefonát s Janem Werichem. Ovšem ani ona neuhlídala mnohou nepřesnost předlohy. Ve výsledku je ale čtení – vlastně spíše vyprávění – zásluhou autentického podání herečky posluchačsky přitažlivé. Oproti knize však musí posluchač oželet četné archivní fotografie a doplňující soupisy.
Milan Černý
///
Gustave Flaubert: Bouvard a PÉCUCHET – Dva písaři
Supraphon, 9 hod. 26 min.
Nedokončený Flaubertův román u nás zpopularizoval televizní seriál Byli jednou dva písaři (premiérovaný v roce 1973), prózu pro obrazovky upravil Jaroslav Dietl a režisér Ján Roháč obsadil do hlavních rolí populární protagonisty Jiřího Sováka (Bouvard) a Miroslava Horníčka (Pécuchet). Desetidílná roztomilost těžila především z osobnostního herectví obou interpretů, takže dialogy působily jako přehlídka bonmotů vycházejících z osvědčených hlasových kadencí, podpořených ovšem také mimikou a gestikou obou jednajících. Nahrávka s Miroslavem Táborským (Bouvard) a Václavem Koptou (Pécuchet) je Flaubertovu vypravěčskému stylu věrnější, usnadňuje to ovšem také typ média bez vizuální složky.
Ironii i jemně porcovanou lyriku předestírají oba interpreti důvěryhodně. V první kapitole, kdy se oba písaři seznamují, je střídání hereckých vstupů velmi rychlé, v dalších – již „usazených“ – situacích (život na venkově) čtou Táborský i Kopta střídavě jednotlivé kapitoly vcelku, jen když druhý má možnost přímé řeči, tak zasahuje.
V podání obou interpretů nalezne posluchač nadhled i pohodu, ať už se líčení týká úspěchů, či neúspěchů v pěstování ovoce a zeleniny, amatérského studia různých nauk (chemie) nebo třeba zájmu o krásnou literaturu. Zde formou jakoby naivních postřehů obou hrdinů vyslovuje nejspíš Flaubert samotný své názory na Waltera Scotta, Alexandra Dumase či Honoré de Balzaca (Proč nafukovat, co je malicherné).
Pod režií projektu je podepsaný Alan Piskač, četbou občas prostupují úryvky ze skladby Jiřího Fábery Květy jasmínu (pro akordeon, kterýžto nástroj bývá často používán coby „charakteristika“ Francie). Nahrávka evokuje atmosféru pomalu plynoucího, přesto však naplněného času a vyvolává tesknou představu doby, kdy bývalo – alespoň v líbezně ohraničené lokalitě – lépe.
Jan Kerbr
Komentáře k článku: Došlo do redakce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
