Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor
Snář z továrny (No. 2)
O Tomáši Dianiškovi se obecně ví, že svými dramaty (a konečně i jejich inscenacemi) velmi rád provokuje, zvláště pokud v nich řeší historická témata. Kritikou a skrze parodii nešetří nikoho – ani své postavy, ani publikum. Stejně tak tomu je i v případě na festivalu uvedené inscenace 294 statečných pojednávající o operaci Anthropoid, která bortí mýty o velkých hrdinech a věnuje pozornost příběhům neznámých a zdánlivě obyčejných lidí.
Tomáš Dianiška. Foto: archiv festivalu.
Jak byste jako tvůrce zaměřující se nejen na historii definoval dějiny?
Je to soubor událostí, které se opravdu staly a které určují, jak vypadá naše přítomnost a jaká bude naše budoucnost. Je fascinující slepovat si mozaiku ze sto, dvě stě či tisíc let starých dějů, které nás i dnes ovlivňují. Obdivuju historiky a sleduju popularizátory dějin, je to krásná práce, která generuje dobro.
Kdy jste se začal o téma operace Anthropoid zajímat?
Na Slovensku jsme se o atentátu na Heydricha učili jen zběžně, považoval jsem to za jednu z mnoha akcí války. Odrovnalo mě to teprve, když jsem navštívil kryptu v Národním památníku hrdinů heydrichiády. Zažil jsem tam silné pohnutí, katarzi. Myslím, že emoce k dějinám patří. Skrz ně můžeme vyprávět příběhy. Bez nich by byla historie děsná nuda. Ve svých hrách se snažím ty historické emoce na diváky házet, ať si to taky užijí.
Co Vás přimělo tuto historickou událost zpracovat na divadle?
Když jsem se přestěhoval do Prahy, bydlel jsem na ulici Vosmíkových. A kdo dnes ví, kdo to byla rodina Vosmíků? Já to netušil. Ze zajímavosti jsem si to vygůglil a nestačil se divit. Myslím, že ty menší příběhy kolem parašutistů nejsou známé, pokusil jsem se divákům zprostředkovat můj úžas.
294 statečných. Foto: archiv festivalu
Z jakých pramenů a zdrojů jste v inscenaci čerpal?
O Anthropoidu vznikly desítky knížek. Někteří historici tomu tématu věnovali celý život. Věděl jsem, že jejich znalosti nikdy nedoženu, takže jsem se soustředil jenom na pár událostí. Informace jsem si rešeršoval tak jako obyčejně. Viděl jsem všechny hrané filmy, naposlouchal všechny možné podcasty, youtube videa, přečet pár knížek. Snažil jsem se definovat si tu dobu, poslouchal dobovou hudbu, sledoval filmové týdeníky.
Byly pro Vás nějakým způsobem určující filmy pojednávající o stejném tématu, například Sequensův Atentát (1964) nebo Ellisův Anthropoid (2016)?
Oba filmy mám rád. Atentát je taková poctivá detailní sonda. Anthropoid zase předžvejkané popcornové téma pro mimoevropské diváky. Já se snažím lavírovat mezi tím.
Ačkoliv běžně se v kontextu této historické události soustředí zejména na parašutisty Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, ve Vaší inscenaci dominují spíše neznámí nebo vymyšlení aktéři. Co Vás k tomuto rozhodnutí přimělo?
Mám rád takový ty tabulky na fasádách domů, kde se píše, jaký významný člověk tam bydlel. Takhle jsem denně procházel kolem tabulky věnované Jindřišce Novákové. Když jsem si pak zjistil, co zažila, chtěl jsem, aby to věděli všichni. Některé události bychom měli omílat furt dokola a nikdy to nebude stačit.
Obecně lze říci, že Vaší režijní i dramatickou tvorbou prostupuje nekorektní černý humor, což platí i pro historické mockumenty, jako je například Bezruký Frantík, Mlčení bobříků nebo právě 294 statečných. Proč zrovna volíte tento typ vtipu?
Dělám takové divadlo, na které bych sám rád zašel. Mám rád takový typ humoru. Navíc spojení nízkého brutálního humoru s vysokým vážným příběhem mi přijde sexy a správně drzý. Vzniká tím napětí, které diváka dráždí. Celé je to jenom o tom strhnout diváka. Toho můžete docílit i prostředky, které mu nejsou příjemné.
294 statečných. Foto: archiv festivalu
V čem podle Vás spočívají výhody mockumentu postavené na mystifikaci oproti klasickému dokumentárnímu dramatu?
Můžu diváky překvapovat, ukázat mu něco, co nečekal. Rozesmát ho nečekaným pohledem. Snažím se dělat nečekaný střih minimálně jednou za hodinu. Někde jsem četl, že epizoda Simpsonů musí obsahovat jeden vtip za 20 vteřin. Jinak se divák nudí a přepíná. Dělám divadlo jako Simpsony.
Vzhledem k aktuální společensko-politické situaci, kdy téměř celý svět sleduje válku na Ukrajině v on-line přenosu, domníváte se, že připomínání dějin, ať už v umění nebo v odborných publikacích, má smysl a proč?
Jasně. Kdyby lidi víc četli, nepletli by si nácky s hrdiny a rozpoznali by dobro na první pohled.
///
Celé druhé číslo Snáře z továrny k přečtení zde.
Komentáře k článku: Snář z továrny (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
