Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Jsme zralí na atestaci z voličské gramotnosti?

    Důchodci by měli skládat zkoušku, jestli jim to ještě pálí, aby nám svejma hlasama nekazili budoucnost, brblá Artur Strauss, věčně nabručený majitel TV Strauss a ředitel tamní zábavné show. Jan Hrušínský v této postavě – jedné z nejlepších, jaké jsem u něho viděl, protože mi svou jemnou ironií připomněla velmistra hořké ironie, jímž byl jeho otec – tak trochu paroduje sám sebe. Ale opravdu jenom trochu. Protože on sám svou reálnou šéfovskou roli v soukromém divadle, jež žije takřka výhradně jen z dotací diváckého zájmu, dlouhodobě a mnohonásobně přesahuje.

    Rtuťovitý moderátor Daniela Švába je suverénem večera FOTO MARTIN ŠIMRAL

    Riskantní terén

    A činí to i v Občanu první jakosti, autorské inscenaci Matěje Balcara, jež nám klade otázku, zda je všeobecné volební právo pro všechny bez rozdílu stupně politické gramotnosti opravdu kýženým ternem, nebo bychom měli hledat nějaké zkušební minimum (například „víš, kam ty lidi volíš?“). Jezerka tím opět vstupuje na značně riskantní terén, jímž je koncept divadla = diskuse. Vést dvě hodiny na jevišti občanskou debatu o volebním právu, bez nějakého ústředního milostného, mocenského či jinak dramatického příběhu a udržet přitom celou dobu pozornost diváka, to vyžaduje mimořádnou míru invence, vynalézavosti a vtipu. A také citu pro míru gagů a jiných „lákadel“ pro diváka, aby v nich nakonec nezaniklo vlastní jádro sporu.

    U nedávných Mašínů byla tím nosným jádrem diskuse nad fiktivní inscenací o kontroverzních odbojářích, ale i o mezích naší zbabělosti a hrdinství. V Už je tady zas! podle Timura Vermese nebyla jádrem karikatura Hitlera coby šoumena, ale její znepokojivý přesah k dnešku. U stupňující se absurdity Naprostých cizinců podle Paola Genoveseho byly jádrem Balcarovy dramatizace společenské masky, jež během rozmarné hry na pravdu jedna po druhé odpadají. V Ze života Čapka Petra Vacka šlo nejen o osvětový jevištní životopis, ale jádrem byl opět spor o autora a dílo. Domácím autorem většiny zmíněných dramatizací, a zároveň režisérem, se stal všestranný Matěj Balcar. Tím učinila Jezerka krok od reprodukčního typu divadla ke scéně autorské, stojící mimo jiné na hereckých individualitách, jež tu rostou od role k roli. Přitom diskuse jako forma jedné dramaturgické linie divadla se tu nevede o žádných efemérních, módních trendech popkultury. Diskuse se tu vede o základních otázkách obce.

    Obec jako projekce duše

    Už od platónských časů je obec jen vnější projekcí duše, jejích rozporů, sebepřekonávání, jejího sokratovského vědění nevědění. Projekcí péče o duši, jež se promítá do péče o obec. A do výběru jejích vládců. Platón nikdy nevidí péči o duši jako záležitost izolovaného jedince, stojícího stranou; obec sama je přece oduševněna duchovním pohybem svých členů. (Jan Patočka)

    Platón už dva a půl tisíce let před moderními emancipačními snahami o právo žen volit a být voleny nejen že ženy z nejvyšších funkcí nevylučoval, ale naopak doporučoval jejich účast na vládnutí. (Na rozdíl od dnešní barvité postavy z Balcarovy inscenace, bodrého Vlastíka z Vlašimi, jehož v trefné „okamurovské“ zkratce – ale nikoli paradoxně bez určité empatie – ztělesňuje několika přesnými tahy Martin Sitta: Vyloučil bych z voleb ženský, protože vod tý doby, co můžou volit, jde všechno do hajzlu.) Co naopak právě Platón vylučoval, před čím varoval, bylo ucházení se o moc u podnikatelů a oligarchů: těch, kteří by řídili stát jako svůj podnik, neboť jim jde prvotně o vlastní prospěch a pak teprve o prospěch obce. Ten uznávají potud, pokud prospívá jejich kapse. (Ne, Platón opravdu neznal, i když ten nadčasový typus geniálně předpověděl, kreatury typu Babiše.) Právě proto Platón prosazoval v ideálním státě vůdčí roli filozofů. Nikoli filozofů „profesí“, nýbrž sebevzděláváním: duchovní lidé se jen tak nerodí, musí se duchovními lidmi (ochránci obce) teprve stát, a to v neustálém pohybu. Tento pohyb, dodává Patočka, je však duch sám… Duchovní člověk je člověk všeobecna, jenž se musí učit nahlížet celek, a to po celý život. (Evropa a doba poevropská, 1992)

    Co s tím vším na Jezerce?

    Jak si s tímto tisíce let starým problémem poradili dnes na Jezerce? Zvolili opět metodu divadla na divadle, jsme vtaženi do slavnostní 300. reprízy veleúspěšné mega show a výjimečně jsou pozváni na scénu i ne zcela připravení diváci, především majitel celého podniku Strauss. Moc se mu nechce, je zvyklý vše řídit odněkud z velína, a tak vrhá po celý večer vražedné pohledy všude kolem. Mimika Hrušínského účinně ozvláštňuje jeho lakonické repliky, o nichž platí vlastně totéž co o replikách „okamurovského“ Vlastíka (toho, který si zaplatil za show, chce se bavit a ne poslouchat blbé kecy). Tyto názorové postoje oba herci lacině nekarikují, snaží se až do konce být advokáty svých postav.

    A vlastně to platí i o všech dalších postavách inscenace, jež tvoří vcelku reprezentativní vzorek dnešního českého elektorátu. Militantní učitelka Dagmar (Nela Boudová) by zakázala volit všem s IQ pod 100; jako vzdělankyně je ovšem rozhořčená antiženskými nehoráznostmi mužského šovinisty Vlastíka. Dokáže obdivuhodně udržet mírně sufražetskou figuru zhruba do tří čtvrtin představení (škoda v závěru jejího hysterického výstupu, zapadajícího do klišé staropanenských, láskou zklamaných učitelek-hysterek; k věrohodnějšímu vyznění postavy by přispěl větší odstup a menší fortissimo). Suverénem večera je ovšem rtuťovitý moderátor Daniela Švába: jemný humor a pohybová i myšlenková elastičnost postavy dostane nakonec silné trhliny, neboť i tato postava za vnější maskou něco skrývá a o tom něčem (v souvislosti s asistentkou Andreou Kristýny Hrušínské) se právě hraje. Skryté pohnutky jednání vyplavou i u dalšího diskutujícího, u distingovaného televizního kameramana Libora Hrušky, který se porve se šovinistou Vlastíkem, neboť má přímou rodinnou zkušenost s LGBT komunitou.

    A tak vlastně jedinou mravně čistou postavou zůstává paradoxně někdejší prostitutka – ukrajinská uklízečka. Na Miluši Šplechtovou tu připadlo rozřešení všech sporů v podobě hlásání jediné nezpochybnitelnosti světa – nutnosti lásky. Jakkoli tuto „goethovskou“ pointu chápu, napadlo mě, zda nemohla být vzhledem k určitému patosu alespoň zčásti svěřena jiné „postavě“ hry: figuríně smrtky, která sedí po celou dobu víceméně pasivně za psacím stolem (memento mori?) a jen občas skepticky komentuje, animovaná pouze hlasově, jevištní dění. U slov ručených umrlčí lebkou totiž automaticky odpadá podezření z prázdného patosu.

    I přes podobné výhrady považuji inscenaci, jež nenabízí hotové odpovědi, zato provokuje otázky, za jeden z nejzávažnějších divadelních vrypů pod povrch prchavého veřejného dění: občanem první jakosti je pro mne v tomto případě sám principál Jezerky, který se pokusil položit si otázky, o nichž většina dalších divadel zatím nemá ani potuchy…

    Divadlo Na Jezerce, Praha – Matěj Balcar: Občan první jakosti. Režie Matěj Balcar, scéna Jan Balcar, kostýmy Hanna Soukupová, zvukový design Ladislav Greiner. Premiéra 25. března 2022 (psáno z reprízy 26. dubna).


    Komentáře k článku: Jsme zralí na atestaci z voličské gramotnosti?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,