Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor

    Snář z továrny (No. 4)

    Nedokonalosti těla patří k tématům mnoha módních časopisů, debat v médiích, uměleckých děl, ale také zpovědí lidí (zejména žen), které se se svým fyzickým zjevem nedokážou smířit. Proč? Protože okolí jim dává jasně najevo, že jakákoli tělesná anomálie je nepřípustná. Své o tom ví také zpěvačka, hudebnice a performerka Ridina Ahmedová, která na festival Dream Factory veze o této problematice inscenaci s příznačným názvem Sádlo.

    Foto: archiv DF

    Co Vás první napadne, když se řekne tělo?

    Asi hmota. Tekutiny. Pudy. Je to vlastně velmi animální základ, do kterého tu více, tu méně vdechujeme ještě další dimenze na vyvážení nebo doplnění, někdy i na skrytí toho zvířete v nás.

    Jako první mě na Vaší inscenaci zaujal samotný název. Proč zrovna Sádlo?

    Pro mě je to slovo, které vystihuje všechny ty urážky, sebekritiku, dokonce až sebenenávist, kterou mnoho žen vůči svému tělu pociťuje. Hledala jsem jeden termín, který to celé shrnuje, a tohle mi přišlo jednoznačné v tom, kolik emocí tenhle v podstatě neutrální pojem nese.

    Inscenaci Sádlo předcházel stejnojmenný podcast na Radiu Wave, ve kterém jste se věnovala problematice těla v současném společenském diskurzu. Kdy jste pocítila poprvé potřebu se k tomuto tématu vyjádřit?

    Ono to bylo chronologicky naopak. Nejdřív vzniklo představení, ale kvůli covidu šel ven první podcast. Ten ale vznikl vlastně jako důsledek sběru audionahrávek pro představení, které pro mě byly tak silné, že jsem z nich nechtěla jen vyeditovat fragmenty. Chtěla jsem, aby je někdo mohl slyšet víc v celku, a proto jsem oslovila Radio Wave.

    Jaká byla geneze inscenace?

    Miřenka Čechová a Tantehorse zveřejnili výzvu a nabízeli podporu třem divadelním projektům, v nichž performer bude ochoten vystoupit ze svojí komfortní zóny. Přestože jsem zpěvačka a byla to pro mě úplně nová věc, rozhodla jsem se, že téma Sádla chci zkusit scénicky uchopit a přizvala jsem k režijní spolupráci tanečnici a choreografku Alenu Dittrichovou, dramaturgicky se na projektu podílely ještě Miřenka a Alice Koubová. Pustila jsem se do děsivé i fascinující cesty, kdy jsem se z celkem už dobře známé role zpěvačky vypravila někam úplně do neznáma.

    V inscenaci zpracováváte téma tělesných anomálií (např. anorexie nebo obezita), které se ve společnosti reflektují omezeně. Vy je ve své tvorbě včetně perfomance Sádlo zpracováváte dosti upřímně a bez skrupulí. S jakými se setkáváte ohlasy?

    O poruchách příjmu potravy jako takových v představení řeč není, přestože už je dnes zřejmé, že je to častý následek právě urážek a nevyžádaných komentářů na vzhled. A musím říct, že ani anorexii, ani obezitu neberu jako anomálii. Pokud je definice anomálie „odchýlení se od normálního jevu“, pak si můžeme klást otázku, kde je ta hranice. Poruchy příjmu potravy i obezita jsou stavy, které řeší opravdu velké množství lidí a mají velké množství příčin. Shodneme se na tom, že to není zdaleka ideální stav, ale urážkami, šikanou a ponižováním opravdu nikomu nepomůžete. A to je vlastně asi hlavní impuls pro mě – mluvit o tom, jak se žije v těle, když se s tímhle pravidelně setkáváte, protože společnost vnímá nevyžádané zraňující komentáře jako přijatelné.


    Komentáře k článku: Snář z továrny (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,