Clown Bilbo bloguje (No. 98)
Pod rozkvetlými stromy se má vyznávat láska. Natož v máji. Bylo by tedy hloupé, nezodpovědné nepozvat na naši zahradu pod právě bělostně nalité jabloně tlupu přátel. Objímáme se. Tělo na tělo. Je krásně!
I během prvního veřejného předčítání nové pohádky Chýro má číro se všichni společně uvolněně usmíváme. Dojetí zapíjíme lahodnou číší a obsypané větve provoněných stromoví nás omamně konejší. Sylvie čte dobře, se zaujetím, až nás napadá – Udělejme Chýra jako audio knihu!
Opravdový křest proběhl několik dní poté. Po komedii Maringotka ve Mlejně. Opět spousty obejmutí. Náruč za náručí a pospícháme na další májové setkání. Do Sokolu Vršovice, kde jsem se naučil i já salta, přemety, jdeme pozdravit našeho někdejšího cvičitele, dnes parťáka Petra Pachla. Opožděně, postcovidově, slaví své osmdesátiny. Stovky herců, sokolů, výtvarníků, studentů ho obletují jako pilné včelky rozkvetlý sad. Další vřelé objetí střídá ještě vřelejší.
Druhý den ráno prcháme do rodného kraje. Na jiné obejmutí… Na poslední s přítelem Frantou Postlem.
Ještě v únoru spolu komunikujeme. On mi vysvětluje svůj stav s nemocnými játry. Já vzpomenu na jiného kamaráda Magora Jirouse, který taktéž bojoval se stejnojmenným orgánem. Nakonec ho jícnové varixy, tedy přetlak v portální žíle ústící v játrech a vyvolávající portální hypertenzi zahubily.
Fracek se potutelně usměje – Jo Magor…Ten mi dal… Když jsem zajel k němu na statek… Se slovy „Máš přece rodinu, ne?!…“ mi přinesl pytel brambor! To byl dobrej kumpán!
Ale do nemocnice už nechce.
Já, a držet absolutní dietu? Jíst jen brambory? Už nikdy, za žádných okolností, nepopít… ani malé pivko?… Nemyslitelné!… Rád bych si zahrál pro ulehčení, radost na kytaru, ale už ji nezvednu, v rukách neudržím… Nemůžu jíst… Sil kvapem ubývá… Jiříku…
V březnu se maličko zlepší, ale na mé šedesáté první narozeniny začátkem května přijde zpráva, že ve věku šedesáti jedna nás navždy opustil.
Další den se ozve syn Michal a poprosí o pár slov. Slova klidně slibuji, ale není jistá přímá účast. Naštěstí ozubená kolečka náhod zapadnou do správných zoubků a my můžeme podniknout cestu za přítelem do Vyššího Brodu. Je to stíhačka, neb nás zdrží dvě dopravní nehody. Zácpy, zácpy, zácpy, omezení… Michal s rodinou pomůžou, když posunou začátek o deset minut. Předem se Michala ptám, zda bych nemohl i na tak smutném místě provést malé extempore. S nadšením – i s bráškou Frantou – souhlasí. Je to v intencích Franckova uvažování. Celý život byl rebel, beatnik, rocker!…
A abych během toku slov neštkal víc, než je potřeba, vymyslím ďábelský plán. Převtělím se do chlapíka s obří kašírovanou hlavou, pana L’Ombre / Stína, a Sylvie bude nahlas tlumočit mé niterné poryvy. Já následně mimovat vyřčené…
Pár slov pro Frantu, pár splašených hrdliček…:
Vše ufrnkne… Nečekejte upřímnou soustrast, soucit snad… Vždyť je to spíš k naštvání, že prchne blízký druh. Francku, TY ULIČNÍKU! Ono jich totiž zas tak moc nepotkáte! Prý s fyzickým opuštěním tělesnosti končí fyzická přítomnost. Kdeže! Ve všech kouscích, co jsme společně provedli, zažili, vyprovokovali, jsi a budeš přítomen stále. Dokud nebudeme všichni aishamerici v klidu, tiše spát!
Třeba naše papundeklová kapela, kdy jsme polévali rozžhavená kamna, abychom jako rockové hvězdy mizeli v dusivém dýmu. Nebo domácí studio beatových žánrů vysílané do našich vysněných éterů po spoustu let. Byli jsem chvíli kameramany, redaktory, hudebními idoly, fanoušky… Místo mikrofonu umělá tyčka, místo kamery divadelní kukátko… Či vysílání v loučovickém místním pouličním rozhlase, kdy pod přívalem Led Zeppelin, Deep Purple, BTO kulili bulvy nejen spoluobčané, ale i jeleni v lese. Když se naše společné vylomeniny rozdělily, studiem, vystěhováním, naše společné pouto vytrvalo. Tys hrál na opravdovou elektronickou kytaru, měls rockovou kapelu a já klaunil po světě! Neměnili jsme se! Což se běžně stává!
Po několika letech potkám u Vltavského Mlýnu pána a on mě zdraví, plácá po ramenou, ale já v šedivém, obtloustlém chlápkovi vidím některého z našich rodičů. „Pozdravujte syna!“… Až po chvíli, pod tukovou slupkou, rozpoznám bývalého spolužáka – „Peťo, ty ses vůbec nezměnil!“ Ale tys zůstával nejen fyzicky stejný, hlavně duchovně! Při každé i dlouhé odmlce jsme plynule navázali na poťouchlý rozhovor plný ironie, smíchu, který jsme si pěstovali pro naše lehčí přežití. Pamatuješ? Pokaždé jsme se vraceli k novým loučovickým sebevraždám.
Jak to tentokrát provedli naši drazí spoluobčané? Jistě důmyslně, jedna lepší než druhá! Třeba ta paní, co se oběsila u vás v domě. Máma jí našla zavěšenou na rouře, když šla pro brambory. Její dcera se odstěhovala stovky kilometrů odsud, ale po čtyřiceti letech přijela do rodného kraje zpět. Ne kochat se, ale aby se zavěsila na stejné rouře! To je síla přitažlivosti, magie zdejšího klima! Co?
Každý den měnit tragédii v komedii! Tys tu schopnost měl. Naposledy si pochvaluješ proměnu opuštěných továren a jen se ironicky ušklíbneš – Jo, jo dělníci se za větším výdělkem přesunuli do Rakous! Tam na ně rakouský řezník ve skafandru řve „Schnelle! Schnelle! Schnelle!“ a práská výstražně bičíkem…
Děkuji za společné skopičiny, bez kterých by byl tento svět k neunesení.
Popravdě… Co se tedy vlastně stalo? Místo tebe, obejmu tvé syny! V nich se zrcadlíš!
Jen dumám, jak asi tvá duše může vypadat? Jistě se tady někde poflakuje, ale nic neprozradí! Shoď něco, třeba klobouk… rozfoukej trvalou v netrvalou! Dej znamení… Mohla by tvá duše mít takhle něžnou, vyjevenou podobu? Poprosím Sylvii o píseň o nás, tedy o podivínech. Přidej se ke mně a zatanči si ve společném objetí.
Dobré cesty, putování a nepatřičnostem ZDAR! I TAM!
Tančím okolo rakve, lehám si na ni, vedle ní. Gesticky diskutuji s mužíkem pod víko uvězněným. V náruči svírám imaginární tělo kamaráda. Pouštím ho do vzduchu jako draka. Přitáhnu, roztočím… Je lehký jako pírko… Dokonce hlavou bleskne makabrózní obraz – odstraním prkna, vyjmu spící tělo z dřevěného penálu a donutím ho ke společnému dovádění..
To by početní smuteční hosté asi neunesli. Ženy by omdlévaly. Páni ječeli, nadávali…
Raději vše zavrhuji a pokračuji v třeštění s neviditelným partnerem. Když na vrch rakve položím dlaně s obří hlavou a pokusím se napojit na společně ušlou pouť, do očí se ženou slzy. Pomalu se Sylvií prcháme za hřbitovní zeď. Zanikají tóny akordeonu, zaniká obraz vyděšeného přítele s velkou hlavou. Odnášenou truhlu vyprovází poslední potlesk.
Objetí střídá objetí.
Vždyť jsi Bilbo říkal, že místo Franty obejmeš nás, syny, tak objímej!
…Já bulela a bulela! Nešlo to zastavit!… Krásný to bylo!… Moc pěkný!… Nepřijeli byste i na můj pohřeb?
Věnec starých spolužáků, rockerů, rodiny, střídá věnce smuteční…
Objetí, objetí… a loučovickým údolím pospícháme na Lipno. Mraky pylu letí povětřím. Zabarvují vše, i nás… Hepčík, hepčík!… i rodné jezero. Život bude pokračovat, nové stromy vyrostou… Hepčík!… Udělám několik temp na osvěžení a… Hepčík!…
Je smutno, ale dobrý pocit zahání chandru. Jeden život se naplnil… Hepčík!…
P. S. Nedávno jsem dočetl knihu Poslední pobyt Samuela Becketta od Maylis Besserie. Krásná obálka s portrétem miláčka, starého Samuela. Přesně takový – černobílou fotografii – jsem kdysi pověsil na dveřní futro v Elektrárenské ulici. Pisatelka měla dobrý nápad zaznamenat poslední dny tohoto velikána v domově důchodců v Paříži. On tam skutečně dožil, ale tuhle knihu nenapsal. Je to znát. Proti jeho výtvorům je placatá. Působí až trýznivým, triviálním dojmem. Zklamání postupně roste. Někdy sebelepší nápad/obejmutí nepomůže. Při povedeném splynutí je třeba cítit společný vrzot kostí, tlukot srdcí…
Ve Vyšším Brodě vše tlouklo, vrzalo o sto šest!
…HEPČÍK!…
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 98)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Eva Grüsserová
Dík za společnou fotku.
Jinak – život je krátký i kdyby trval 100 let. A proto: Carpe diem.
04.06.2022 (18.42), Trvalý odkaz komentáře,
,