Divadelní noviny > Festivaly

Otevřeno Dokořán, den druhý 11. června

Brněnský festival Dokořán pro hudební divadlo není jen přehlídkou muzikálových inscenací, ale ukazuje hudební divadlo v celé jeho šíři. Což hezky ukázal sobotní program, který nabídl hudebně-poetické matiné, stand up s prvky travesty i off-broadwayský jukebox muzikál.

Pocta Janu Skácelovi

Druhý festivalový den zahájil poetický program, který byl poctou k výročí sto let od narození moravského básníka Jana Skácela. V horkém sobotním odpoledni se na dvoraně Městského divadla Brna sešel početný zástup diváků, které zaujala možnost poslechnout si verše i krátké fejetony oceňovaného spisovatele.

Výběr z jeho díla provedli dramaturgové Miroslav Ondra a Jan Šotkovský. Část produkce zhudebnila a na klavír doprovodila Dada Klementová.

Zpívalo a recitovalo se stylově v příjemném chládku pod vinnou révou pnoucí se nad předzahrádkou divadelního klubu. Řada básní totiž tematizovala Brno a obecně celou jižní Moravu jako kraj vína. Zpěvem matiné doprovodili Lenka Janíková a Oldřich Smysl, jimž přednesem veršů a četbou fejetonů asistovali Ladislav Kolář s Petrem Štěpánem, na pomoc si pozvali také studenty prvního ročníku Divadelní fakulty JAMU.

Trio

Prvním zahraničním hostem letošního ročníku se stalo slovinské Divadlo Koper s klauniádou Trio. V Česku neznámý soubor i titul diváky nedokázaly přilákat k návštěvě ve větším množství, a tak bylo hlediště Činoherní scény poloprázdné. Inscenace vypráví o kapele Trio Pupe, kterou tvoří sestry Novakovy, ztvárňují je ale tři mužští interpreti Uroš Smolej, Daniel Malalan a Rok Matek. Jedná se o mix stand up výstupů, koncertu a travesty show.

 

Zápletka je jednoduchá – sesterská trojice čeká na doručení otcovy závěti, z níž se dozví, která z nich bude dědit a díky očekávaným penězům bude moci nastartovat sólovou kariéru. Vyjevuje se tu jejich vztah k zesnulému otci i vzájemné křivdy. Na rodinné trampoty je nahlíženo s nadhledem, dialogy občas přinesou nějakou vtipnou hlášku, častěji ovšem působí dost lacině.

Čekání na závěť je prokládáno písněmi z padesátých let, byť toto časové zařazení není nijak dogmatické, jelikož je možné slyšet i skladby, které vznikly později (například upravené verze I Will Survive nebo Don´t Cry for Me Argentina). Vzhledem k charakteru produkce, kdy herci dost a místy lehce zaimprovizovali a nějakou pasáž přeskočili, nebo si naopak nějaký text do představení přidali, se často nedařilo, aby promítané titulky korespondovaly s pronášenými replikami.

Slovinští herci hráli s nadšením, jejich interpretace retro songů byla na slušné úrovni, jinak se ale jednalo o dost rozpačitý zážitek.

Lazarus

Naopak večerní představení na Hudební scéně ukázalo, že opravdu kvalitní muzikálová podívaná může vzniknout i v divadlech, která se tímto žánrem běžně nezabývají. Městská divadla pražská přivezla jukebox muzikál Lazarus, který už se dočkal nejednoho ocenění. Dílo s písněmi Davida Bowieho inscenoval v Divadla Komedie režisér Marián Amsler.

Trochu jsem se obával, co s inscenací udělá přenos z komorního prostoru na rozlehlou Hudební scénu. Lazarus tím ale překvapivě nic na své působivosti neztratil. Naopak mi přišlo, že mu svědčila mnohem lepší akustika brněnské scény. Někdo s citlivějším sluchem by mohl namítnout, že byly písně přezvučené, ale řekl bych, že k Bowieho hudbě se decibely navíc tak nějak hodí.

Pokud si chce člověk muzikál podobného ražení užít, měl by se zbavit očekávání logického a snadno pochopitelného děje. Jedná se totiž spíš o horečnatý sen, psychedelické výjevy, které nelze racionálně analyzovat. Bowie v nich na sklonku života zhmotnil psychické stavy, jež ho provázely, i obavy ze smrti. Jde tu zkrátka o emoce a atmosféru. Libreto, jehož autorem je Enda Walsh, je poněkud roztříštěné, nezbývá v něm moc místa pro bližší charakterizaci postav, ovšem činoherní scény tu nejsou to hlavní.

Je dobře, že se inscenační tým rozhodl (a že to licence umožňuje) nepřekládat Bowieho songy a zazpívat je v originále. Překlad lze sledovat na titulkovacím zařízení, ale není zas tak moc důležitý, písně děj nijak výrazněji neposouvají.

Muzikál jsem před časem viděl v Komedii, při festivalovém představení jsem měl ovšem štěstí na odlišné obsazení hlavních rolí, což je pro porovnání vždy zajímavé. Ondřej Ruml, kterého mohlo jako Thomase Newtona vidět brněnské publikum, je pěvecky jistější, Igor Orozovič zase více rozehrává temné stránky duše hlavního hrdiny. Za roli Dívky získala Erika Stárková Cenu Thálie v kategorii Muzikál i Cenu divadelní kritiky za nejlepší ženský herecký výkon, nyní roli přezkoušela slovenská herečka Lenka Libjaková. Stárkové Dívka byla komplexnější a záhadnější, Libjaková ale vnáší do inscenace úplně nové valéry a částečně mění vyznění některých scén. Mladistvý vzhled, umanutě dětské chování, slovenština – to vše vede k řadě komických situací a prosvětluje jinak pochmurnou atmosféru muzikálu, ke které notně přispívá i industriálně laděná scéna Juraje Kuchárka.

Bylo by škoda zapomenout na silně obsazené vedlejší role. Nina Horáková, která je oporou souboru Městských divadel pražských, si vcelku suverénně vede i v muzikálovém žánru. Daří se jí věrohodně zobrazit přechod od uťáplé Elly v sebevědomou Newtonovou femme fatale Mary Lou. Vyšinutou postavu vraha Valentina podal pohybově nadaný Pavol Smolárik se zřetelnou nadsázkou, která ale zapadá do koncepce Amslerovy inscenace.

Lazarus potěší také tím, že má hned několik vrcholů – mezi perfektní čísla patří Changes Niny Horákové, Libjakové Life on Mars i závěr první poloviny představení, kdy sborově zazní skladba Absolute Beginners.  Nesnadno uchopitelnému muzikálu se v Brně dostalo divácky velmi vřelého přijetí. Nedivím se.

• Autor: Lukáš Dubský
• Publikováno: 12. června 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Otevřeno Dokořán, den druhý 11. června

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ