Divadelní noviny > Festivaly

Otevřeno Dokořán, den čtvrtý 13. června

Již čtvrtý den pokračoval 8. ročník Festivalu Dokořán pro hudební divadlo, který hostí na svých scénách Městské divadlo Brno. Festival se nachýlil do své druhé poloviny a oproti předchozím dnům, které nabídly divákům i off-programová vystoupení, dnes byla pozornost soustředěna „pouze“ na hlavní program v podobě dvojice představení. Těmi byli Smolíkovi z pražského Studia DVA na Činoherní scéně a Něco shnilého! z plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla na vedlejší Hudební scéně. I když se žánrově jedná o velmi rozdílná díla, obě si kladla za cíl nabídnout divákům pořádnou dávku humoru.

Smolíkovi

Studio DVA patří v rámci festivalu k zástupcům divadel, která se primárně nesoustředí na hudební divadlo, i když se Studio DVA pravidelně k hudebnímu žánru vrací (viz například jejich nastudování muzikálů Evita či Starci na chmelu). Na festival přivezli svoji původní hru Smolíkovi v režii Miroslava Hanuše, který se na festivalové repríze představil i v titulní roli Pepy Smolíka. Doprovázeli jej Sabina Remundová (Gábi), Jana Stryková (Týna), Václav Jílek (Ládínek), Jiří Ployhar (Halíř) a další.

Jako autor hry je uveden Hánusz Miró, nenechte se však zmást, jedná se o pseudonym Hanuše, který je zároveň jazykovou hříčkou odkazující k maďarskému původu seriálové předlohy. V Maďarsku vznikly od konce 60. do konce 70. let 20. století tři série seriálu zachycující bláznivá dobrodružství rodinky Smolíkových, která se těší popularitě i v našich končinách. Hra není přímou adaptací některé ze seriálových příhod, pouze se celým světem inspiruje a volně na něj navazuje. Inspirací byla zejména druhá série Podivuhodná dobrodružství Vladimíra Smolíka, v níž Ládínek podniká výlety do vesmíru vlastnoručně vyrobenou raketou. V Hanušově hře manželé Smolíkovi oslavují 25. výročí svatby a jejich děti jim připraví oslavu. Ládínek si pro rodiče připraví překvapení v podobě ukázky své rakety. Zapříčiněním souseda Halíře a následné nemotornosti Gábi se překvapení zvrhne a rodina, včetně neodbytného souseda, se ocitá na výletě do vesmíru. Po přistání se dostávají na neznámou planetu, kde nic není takové, jak se na první pohled zdá. Snaha vrátit se zpět domů uvrhá postavy do situací plných záměn a nových dobrodružství.

 

Samotná zápletka hry zní jako koncept, který by do původního seriálu skvěle zapadl, na jevišti ale dílo doplácí na svou žánrovou nevyhraněnost, délku, i styl humoru. V rámci propagačních materiálů jsou Smolíkovi označeni jako „představení s písničkami“, písniček ale zaznívá pouze málo. Vzhledem k nepřesvědčivým pěveckým výkonům některých představitelů (obzvláště M. Hanuše a S. Remundové), je to ale nejspíš dobře. Vybízí to zároveň k zajímavé diskuzi, jestli i takováto inscenace patří na hudební festival – nebylo tu té „hudby“ už přece jenom málo? Smolíkovi by si navíc plně vystačili s původní seriálovou znělkou, která poněkud zvláštně zaznívá poprvé teprve na začátku druhé poloviny představení. Vynecháním zbylých písní by představení nijak neutrpělo, spíše naopak, písně často působily těžkopádně „vecpané“ do děje. Jejich vyškrtnutím by se zároveň zkrátila délka představení. Přestože mělo necelé dvě hodiny i s přestávkou, působila řada scén zbytečně zdlouhavě a roztahaně. Nemohu se zbavit pocitu, že by se hra dala zkrátit i na polovinu.

Přestože minimálně část publika se dle reakcí zřejmě bavila, mě připadal používaný humor až zbytečně trapně laciný a prvoplánový, neodrážející naturel maďarské předlohy. Velmi časté navíc byly i vtipy se sexuálním podtextem, což není příliš vhodné v představení pro děti od sedmi let, u kterého se navíc děti v publiku opravdu dají reálně očekávat. Celkově byl text hry její velkou slabinou společně s nepřesvědčivými hereckými výkony, často až přespříliš afektovanými. A to i při uvážení charakteru předlohy, která by určitý afekt v herectví snesla, ba jej snad i vyžaduje – méně je však někdy více, jak se říká.

Bohužel se tak očekávaný sentiment, připomínající oblíbený seriál z dětství, dostavoval snad jen při pohledu na kostýmy (autorkou Samiha Maleh) a při zaznění ikonické hlášky Proč jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla?. Budiž hercům přičteno k dobru alespoň to, že skončili v zásadě na čas (ne všichni to umí), takže se diváci bez větších problémů stihli přesunout na druhé představení, které začínalo jen pár minut po konci toho prvního.

Něco shnilého! (Something Rotten!)

Druhé z pondělních představení náleželo plzeňskému Divadlu Josefa Kajetána Tyla. To, stejně jako hostitelské Městské divadlo Brno, patří mezi divadla vícesouborová a disponuje i vlastním souborem muzikálovým. Plzeň, stejně jako Brno, nadto patří k oblastním městům s dlouholetou muzikálovou tradicí (původně zasazenou pod hlavičku zpěvoherních, případně činoherních souborů). Nejspíš tedy nepřekvapí, že DJKT přivezlo do Brna právě muzikál. I v tomto případě bylo vsazeno na dílo plné humoru, které z mého pohledu vyznělo mnohem úspěšněji.

Něco shnilého!, jehož autory jsou bratři Karey a Wayne Kickpatrickovi společně s Johnem O´Farrellem, na festivalu zastupuje novodobý broadwayský muzikál. Režie prvního českého uvedení se ujal Lumír Olšovský, který se společně s dramaturgem inscenace Pavlem Bárem podílel i na překladu do češtiny. Měli přitom před sebou nelehký úkol, neboť libreto je plné jazykových hříček a narážek na muzikály i alžbětinské divadlo (a převážně Shakespearovo dílo). Narážkami překypuje i hudba, z nichž některé působí poznatelněji, jiné nemusí být na první poslech tolik patrné. Objevují se odkazy například na Evitu, Chorus Line, Josefa a jeho kouzelný pestrobarevný plášť, Jesus Christ Superstar, Bídníky či Kočky. V Něco shnilého! se jich objevuje tolik, že je snad ani nelze při prvním setkání s dílem všechny postřehnout, což zároveň zajišťuje příval nových poznání při další návštěvě či alespoň poslechu. V tomto směru dílo docení zejména znalci muzikálového žánru a alžbětinského divadla. I bez těchto znalostí vás tato bláznivá komedie může pobavit, pokud přijmete její dělání si legrace ze sebe sama, jakož i občasnou dějovou „připitomělost“ vrcholící písní a tancem ingrediencí do omelety.

Plzeňský soubor v průběhu představení ukázal svoji schopnost šlapat jako správně namazaný stroj. Jedná se o dobře pracující a vzájemně sehrané těleso – od sólistů, přes company až po orchestr. Něco shnilého! bylo v propagačních materiálech označeno jako něco mezi Spamalotem a Zamilovaným Shakespearem, a i když z obou v sobě něco má, je mnohem lepší na něj nahlížet jako na svébytné dílo. Pro mě se Něco shnilého! stalo vrcholem pondělního večera a napravilo nevalné pocity, jakož i určité zklamání z nenaplněných očekávání ze Smolíkových. Ráda jsem se tak připojila k nadšenému potlesku ve stoje, kterým brněnskému publikum plzeňskou návštěvu odměnilo.

• Autor: Petra Kostelecká
• Publikováno: 14. června 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Otevřeno Dokořán, den čtvrtý 13. června

1. Mojmír Smola

   

   Super představení Něco shnilého!
   a profesionální výkony všech členů DJKL: vynikající J. Hruškoci i (ne mladší) Holec, S. Hanzlíčková, A. Procházka, zaskakující L. Olšovský i obrovitý fousatý chlap „ženská“…, vynikající, krásně ladící a ozvučené sbory i choreografie, dobře vedený orchestr …no prostě galapředstavení. Jen lituji všech (zejména techniků), že už dnes musejí totéž odehrát na domácí scéně v Plzni.
   Hodně úspěchů a dík MDB za zařazení tohoto představení do 8. ročníku festivalu Dokořán.

   15.06.2022 (15.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ