Divadelní noviny > Blogy

Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 32)

Jako by se Švejk začal z českých duší pomalu vytrácet. Naplňuje se tak proroctví ustavitelů Haškovy duchovní pozůstalosti při úředním oceňování jeho autorských práv děděných dvěma vdovami? …lze očekávat, že v nejbližším desetiletí bude možné uspořádat ještě dvě vydání po 5000 výtisků a honorář lze odhadnout na 65 000 korun. Po deseti letech bude nové generaci obsah spisu nejasný a sotva se najdou čtenáři pro toto dílo.

Kdo ještě umí číst, Osudy dobrého vojáka Švejka dávno ocenil, a lidé vzdělaní jen Gůglem nepociťují potřebu vědět, jakým je nejpřekládanější kniha české literatury světovým fenoménem. Proto je záměr přivést na jeviště znovu především osudy jeho stvořitele vlastně obdivuhodný. Do tohoto tématu se pustili dva Ostraváci s čichem na politické postoje Čechů v novodobé historii Evropy: Tomáš Vůjtek a Ivan Krejčí. A kde jinde než v „jejich“ Komorní scéně Aréně. Přivedli na svět Švejkův návrat ohlížející se za posledními roky života Jaroslava Haška po jeho návratu z bolševického Ruska.

Život v deliriu

Jen kvůli citelné a paměť gumující koronavirové pauze připomínám jejich regionální i obecně kulturní a politické sondy, kterými navázali na Janusze Klimszu, průkopníka tohoto proudu divadelního kumštu na severní Moravě. V tomto punktu tvoří pilíř jejich dosavadní práce trojice inscenací – o Rudolfu Slánském, Adolfu Eichmannovi a o česko-německém poválečném „smíření“, přesněji o revanši holubičích povah našich luhů a hájů. Arénu několik let vynášely k titulu Divadlo roku.

Ve Švejkově návratu nahlížejí Vůjtek s Krejčím Haškovo trápení po návratu do Prahy, tedy po adventu roku 1920. V Praze zůstal zrádcem Rakouska-Uherska (to by mu vlastenci i odpustili), ale považte, také legií! A rudým komisařem byl ten několika oficiálními nekrology pohřbený ožrala (Jak jsem se potkal s autorem svého nekrologu)! A ke všemu se naší mladé republice posmíval, že Češi by revoluce nikdy nebyli schopní. V hyperbolách mnohadenních alkoholových raušů sám z postu velitele města Bugulmy utekl před bolševickou, v krvi utápěnou spravedlností a před trestem smrti, který by ho nejspíš v zemi bez civilizačních návyků neminul. Ale i v deliriích věděl, proč volá: Vy víte hovno, co je revoluce, a děkujte bohu, že to nevíte!

Stejně akcentovaný je Haškův lipnický epilog při kličkování mezi jeho o čtyři léta mladší chotí Jarmilou (přežila ho o osm let) a Šurou, „kněžnou Lvovou, kterou sňatkem zachraňoval před bolševiky“, ve skutečnosti dcerou ševce z Petjakova na Sibiři, mladší o šestnáct let a po dalších partnerských peripetiích umírající v roce 1963 v Ústí nad Labem.

Do Lipnice za Haškem jezdili jen nejlepší kamarádi: Longen, jeho žena Xena, proslulá ztvárněním Kischovy Tonky Šibenice v jejich Revolučním divadle, a několik dalších. Mezitím Hašek psal, Šuře diktoval a nedokončil Osudy dobrého vojáka Švejka. Na pohřeb 5. ledna 1923 přijeli z Prahy už jen malíř Jaroslav Panuška a věrný kumpán Zdeněk Matěj Kuděj.

Vůjtek se v reminiscencích vrací i do let před Haškův příklon a následné zděšení z Leninovy revoluce. Na scéně proto ožívají, nebo se ve vypravování mihnou další osobnosti české kultury a politiky kolem „velké války“: František Langer, Arnošt Kolman, Karel Toman, Rudolf Medek, Franta Sauer, Ivan Olbracht, Karel Noll, Max Brod…

Bugulma – ostrůvek rozumu

Jaroslav Hašek zůstává i století po smrti předmětem odsudků falešných mravokárců, kteří kádrujíce Švejka do svých čisťounkých pracek štítivě nikdy nevezmou, a na druhé straně velkých dezinterpretací. Připomenu jen zapomenutý sovětsko-československý film Velka cesta, který v roce 1963 přivedl do kin velkorežisér Jurij Ozerov (ve svém bombastickém pětidílném Osvobození zcela zamlčel účast Svobodových Čechoslováků na východní frontě, protože dílo realizoval v době pražského jara 1968). Revoluci oddaného Haška v něm vytvořil tehdy třiadvacetiletý Josef Abrhám, Švejka, poruštěného na vojáka Strašlipku, hrál samozřejmě Rudolf Hrušínský a ve filmu se objevili i další čeští herci (Marvan, Filipovský, Kemr, Hlinomaz nebo Hanus, většinou známí už ze Steklého Dobrého vojáka Švejka (1956) a Poslušně hlásím (1957).

Podotýkám, že v době, kdy se v českých kinech ta pohádka o Haškovi hrála a povinně na ni chodili žáci druhého stupně základních škol, nemohl v ČSSR vycházet Haškův sarkasticky revoluční spisek Velitelem města Bugulmy, vlastně náčrtek možného pokračování Švejka, stejně jako v jiném totalitním režimu, za nacistické okupace, se Češi v protektorátu nedočkali nových vydání dobrého vojáka. To bylo zničující zejména pro dědičku autorských práv Šuru, které to rozbilo další manželství a protloukala se životem ve své druhé vlasti jen s obtížemi. I tak měla ale nakonec štěstí: Po roce 1945 ji agenti Smerš neodvlekli jako emigrantku a špiónku do sovětských gulagů…

Ještě v roce 2019 v jedné z polemik s předsedou komunistických pohrobků Vojtěchem Filipem (Filipika proti Filipovi bez Filipa, in Přítomnost) zneužil můj protivník Haškova krátkého revolučního poblouznění k argumentaci proti oponentům vlastních, ideologicky pokřivených kryptonázorů (in Česká televize: Události Komentáře 19. května 2019). Chválabohu dnes věcně snadno vyvratitelných.

Autoři ostravské inscenace nepocítili potřebu nějakým snaživým kilem obhajoby přispět na misku vah Haškových ochránců – v mém případě, přiznávám, velkého obdivovatele – a nejen pro velký úspěch, který jeho dílo sklidilo ve světě; proto je část bezduchých vlastenců snaživě dehonestuje, což je pohříchu takový „národní obyčej“ v případě téměř kohokoliv, komu se podařilo vybřednout z domácího rochniště. Nabídli uvěřitelný, místy i nemilosrdný obraz Haškovy poslední sebedestruktivní tříletky osobnostního rozkladu podepřený hercem Josefem Kalužou v titulní roli, dokreslený Terezou Cisovskou (Jarmila), Kristýnou Panzenbergerovou Krajčíkovou (Xena Longenová), Janem Chudým (Hospodský, Legionář) a herecky znamenitě podepřený ve velkém věkovém protiúkolu, byť v ruštině na první repríze šlonzáckou polštinou znejistělé Aleny Sasínové-Polarczyk (Šura)…

Vlastně je Švejkův návrat Tomáše Vůjtka a Ivana Krejčího výzvou k věrohodnějšímu vnímání jeho autora pro druhé století po smrti. Bez ruského nebo čecháčkovského kádrování. Autorovi Švejka už to tak jako tak může být jedno. A Haškův ostrůvek městečka Bugulma – v ruském moři myšlením nevybaveného zla proti autorově sršaté, avšak lidsky umanuté ironii určené pro blbství superarbitrovanému veškerému světu i sebevýsměchu – je tak jako tak na věčné časy ztracen.

Komorní scéna Aréna, Ostrava – Tomáš Vůjtek: Švejkův návrat. Režie Ivan Krejčí, dramaturgie Tomáš Vůjtek, scéna Milan David, kostýmy Marta Roszkopfová, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 11. června 2022. Psáno z reprízy 13. června 2022.

• Autor: Jiří P. Kříž
• Publikováno: 25. června 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 32)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ