Roy Horovitz: Švejkův humor je Izraelcům blízký
Na každoroční listopadovou nálož německého divadla si Praha již zvykla, ostatní národní kultury už takový prostor nezískávají. Jednou z – aspoň částečných – výjimek je izraelská. Zásluhu na tom má kromě jiných i Národní divadlo, které navázalo dlouhodobou spolupráci s Národním izraelským divadlem z Tel Avivu, jehož součástí je inscenování původních her na domovských scénách a pravidelné hostování izraelských souborů v Praze (a naopak). Před třemi lety byla uvedena na jevišti Stavovského divadla prvotina Mikve mladé izraelské autorky Hadar Galron, která formou tragické morality odkrývá jeden z dnes zásadních problémů židovského světa; střet ortodoxních zákonů a zvyků se současnou liberální civilizací. Před letními prázdninami hostoval v Divadle Kolowrat telavivský ITIM Ensemble s inscenací komorní hry Dana Clancyho The Timekeepers (Časoměřiči). V kavárně Slavia jsem se při té příležitosti sešla s jedním z jejích hlavních představitelů, hercem, režisérem, dramaturgem a pedagogem Royem Horovitzem.
Způsob zpracování mně silně připomněl film Roberta Benigniho Život je krásný… (v roli Hanse v inscenaci Lee Gilata The Timekeepers/Časoměřiči). Snímek archiv
Mohl byste blíže přiblížit hru The Timekeepers?
Hra amerického dramatika Dana Clancyho The Timekeepers měla světovou premiéru v Londýně v roce 2001, bohužel bez většího úspěchu. Ředitele tamního divadla napadlo nabídnout text našemu divadlu s tím, že by právě u nás mohla tematika holocaustu intenzivněji rezonovat. Drama mě zaujalo nejen z tohoto – pro nás důležitého a stále živého – důvodu, ale také proto, jak a pro koho je napsáno. Všechny tři postavy, které v něm vystupují, jsou totiž velkými hereckými příležitostmi. Žádná z nich není černobílá, každá prodělá složitý vývoj. Za slovy zůstává něco nedořečeného, jakési – řekněme – tajemství. Způsob zpracování daného tématu mně silně připomněl film Roberta Benigniho Život je krásný, kde je tragika také nahlížena skrze černý humor. Téma holocaustu je častou součástí mé práce, byly s ním spojeny i mnohé moje předchozí inscenace, nejen jako herce, i jako režiséra a dramaturga, ale hra The Timekeepers přinesla úplně nový, svěží pohled.
Je asi pro Izraelce těžké vyrovnat s tématem holocaustu. Co pro vás znamená vracet se neustále k tomuto tématu?
Otázka je, co znamená návrat. Vždyť od té doby uběhlo pouze šedesát let. Není to jen téma židovského národa, ale celosvětový problém humanity. Generace, která holocaust přežila, je stále mezi námi, moji rodiče byli bezprostředními účastníky, a i ve mně, v nepřímém svědkovi, zanechala hluboké stopy. Minulý rok jsme hostovali v Jižní Africe v Johannesburgu a během diskuse po představení se jeden divák zeptal, proč je pro nás po šedesáti letech téma holocaustu stále aktuální. Z publika se zvedl kolega a řekl, co snad nejpřesněji pojmenovává, co si o daném tématu myslím: Celý křesťanský svět se zabývá smrtí Ježíše Krista už dva tisíce let, a to jde pouze o smrt jednoho člověka, tak proč se nemůžeme zabývat šedesát let smrtí šesti milionů?
Za slovy zůstává něco nedořečeného… S Rami Baruchem (Benjamin) v Časoměřičích. Snímek archiv
Jaký je rozdíl mezi domácím publikem, kde se téma dotýká osobně v podstatě každého diváka, a jiným, pro které jde spíše o přenesenou zkušenost?
Ve většině míst, kde jsme hráli, existovala nějaká zkušenost s druhou světovou válkou, a tedy i s holocaustem. Výjimkou byla již zmiňovaná Jižní Afrika, kde drtivá většina diváků neměla sebemenší ponětí o druhé světové válce a s ní spojených událostech. Jejich reakce byly přesto silně emotivní a pro mě velmi citlivé, s pochopením, o co jde. Čili nevidím v konkrétnosti problému nějaký větší problém.
Pokud jde o izraelské publikum, cítím, že přicházejí do divadla s větší emocionální přípravou, přinášejí s sebou osobní prožitky, vzpomínky, což se projevuje zejména ve vnímání černého humoru. U některých jednotlivců jsem se setkal i s odmítnutím. Možná hraje také roli jazyk, ve kterém hru uvádíme. Většinou je to angličtina, pouze v Izraeli hrajeme v hebrejštině. Jediné místo, kde jsme vystoupili v naší mateřštině mimo území Izraele, bylo Německo. Ano zdá se to paradoxní, ale festival, který nás pozval, vysloveně trval na hebrejštině. Mělo to jistě i velkou symbolickou rovinu, rovinu paměti a snad i jisté pokory či úcty. I to je pro mě – a jistě nejen pro mě – pro tuto tematiku důležité.
Nevnímáte angličtinu jako handicap? Vždyť sám říkáte, že jádrem textu je herecká výpověď.
Z počátku to bylo těžké, ale v jednu chvíli se situace, pro nás dodnes nepochopitelně, změnila. Měli jsme pocit, že nám cizí jazyk dává další rozměr – jakousi svobodu a s ní spojenou divadelnost. Odpoutali jsme se od historické faktografie, od intimních emocí a začali nahlížet na naše postavy jako na divadelní figury. Tři roky jsme hráli jen v hebrejštině, měli jsme čas vejít do charakterů svých postav, vycítit vnitřní dynamiku. Poté, co jsme začali zkoušet v angličtině, jsme měli pocit, že jsme našli novou polohu. Například kolegovi, který hraje Kápa, se mnohem lépe nadává v angličtině. Tvrdí, že se cítí mnohem svobodněji.
V angličtině se mi nadává líp… S Omerem Otzionem (Kápo) v Časoměřičích. Snímek archiv
Objevují se v izraelském divadle kromě tematiky holocaustu také tendence kriticky se vyhraňovat k současným politickým situacím v zemi?
Divadelní scéna v Izraeli je velmi živá. Každý večer se v Tel Avivu uskuteční víc jak šedesát představení. Lidé divadla hojně navštěvují, myslím dokonce, že daleko víc, než je obvyklé v jiných zemích. Pokud jde o činoherní divadlo, tématika je značně různorodá. Výrazný je trend ženské dramatiky, bez ohledu na feministický podtext či nikoli. Dokonce vznikla taková slovní hříčka: Dosud byla psána HISstorie mužů, nyní nastupuje etapa HERstory, tedy příběhu ženského pohlaví. A samozřejmě vzniká mnoho her politických, ať už se týkajících arabsko-izraelského konfliktu, nebo sociálních a náboženských rozporů ve společnosti či rozbrojů mezi starousedlíky a novousedlíky. Stranou pozornosti nezůstává ani korupce, politický lobbismus a podobné problémy, ale to se týká celého světa.
V inscenaci jiné hry Dana Clancyho – The Volunteer Man (Dobrovolník), ve které hraje a kterou i sám režíroval. Snímek archiv Roy Horovitz
Působíte nejen jako herec a režisér, ale i dramaturg a pedagog. Jaké je v Izraeli povědomí o české kultuře a divadle?
Bohužel česká dramatika v Izraeli není moc známá. Největší problém je podle mě nedostatek překladů. Vím snad jen o jedině překladatelce z češtiny do hebrejštiny, Ruth Bondy, ale nejsem si jist, zda se věnovala kromě prózy i divadelním hrám. Známe Karla Čapka a jeho hru Ze života hmyzu, dokonce jsme ji inscenovali. Největším – a snad jediným – „hitem“ z české literatury je u nás Haškův Švejk. Vyšel v mnoha vydáních a na naší scéně se objevil už minimálně pětkrát. V nové sezóně chystáme opět jeho nastudování. Myslím, že Švejkův humor je Izraelcům blízký.
V monodramatu Benny Barbashe My first Sony (Mé první Sony), s nímž 27. 5. – 4. 6. devětkrát vystoupil v Divadle Inspirace v rámci letošního The Prague Fringe Festivalu. Snímek archiv
Která osobnost vás v životě nejvíce ovlivnila?
Byly dvě a nebudu vůbec originální. Myslím, že každý druhý izraelský divadelník řekne to samé jméno: Hanoch Levin. Pro mě největší postava naší domácí dramatiky. Nejen dramatický autor, ale skutečný básník jeviště. Napsal víc jak sedmdesát her, mnoho z nich i sám režíroval. Ty, které jsem viděl, jsou pro mě nezapomenutelným zážitkem. Jeho poslední hra Requiem se stále hraje, a to nejen v Izraeli, ale na mnoha místech světa.
Druhou osobou, kterou bych mezi svými vzory jmenoval, je můj profesor na fakultě tel-avivské univerzity Dan Ronen, který byl jistý čas mým duchovním vůdcem a mentorem. V současné době se řadí mezi přední izraelské režiséry. S tímto mužem mě dodnes váže blízké přátelství.
Většině českých divadelníků je současná izraelská dramatika neznámá. Ve větší známost vešla snad jen hra Mikve dramatičky Hadar Galron, kterou v roce 2008 uvedlo pražské ND v režii Michala Dočekala. Jaké má tato autorka v Izraeli postavení?
Jde o její první hru. Výborný start, podle mě velmi dobře napsaná hra. Jen doufám, že napíše i další díla.
A co vy? Co chystáte?
Hned po příjezdu domů mám v plánu dvě režie. V Národním divadle v Habimě začínáme zkoušet domácí hru Ani den ani noc, kde vystoupí přední dáma souboru. Budu pracovat s národní hvězdou, na to se velmi těším. V kamenném divadle mě ještě čeká komorní Válka domu se čtyřmi mladými herci. Aktuálně mám za sebou další titul Dana Clancyho Dobrovolník, kde jsem poprvé vedl sám sebe a asi dlouho nic podobného neprovedu.
///
Roy Horovitz – Actor and director
Snímek archiv
Graduate of „The Acting Studio- Nisan Nativ“(1995), B.A. and M.A. degrees in Theatre (with Distinction) from Tel Aviv University (2004).
2004-2009- Dramaturg and Artistic Consultant of the Beer-Sheva Municipal Theatre, where he held the position of ‚The Leading Director‘.
A member of the Artistic Committee of „Theatroneto Festival“- The Israeli Festival of monodramas and one-man-shows. Artistic Director of the INTERNATIONAL THEATRONETTO FESTIVAL, which hosts one-man-shows from all over the world.
Awarded funding from the „America-Israel Culture Fund“, as recognition of achievements (1994–1998). Awarded ‚Best Actor‘ at the International Children and Youth Festival, Haifa 1997.
Performed many roles for various theatres in Israel (Haifa Theatre, Beer-Sheva Theatre, The Cameri Theatre, Tmuna Theatre…). Performed in US film „The Body“, with Antonio Banderas. Directed a succession of critically acclaimed productions performed throughout Israel (in Habimah National theatre, The Cameri Theatre, Beer-Sheva Theatre, Hasimta Theatre, acting schools etc.). Lecturer of Play Analysis and Theatre History (Tel-Aviv University, Haifa University, Acting Studio…)
Recent work includes: Directing „Messiah“ by Martin Sherman, „Enchanted April“ by Mathew Barber, „Beyond Theraphy“ by Christopher Durang and „Not About Nightingales“ by Tenessee Williams, „Two Rooms“ by Lee Blessing, „Miss Sara Sampson“ by Gotthold Ephraim Lessing, „Volunteer Man“ by Dan Clancy and „Distracted“ by Lisa Loomer. Acting in Dan Clancy’s „The TimeKeepers“ (both in English and Hebrew. Up to now, have been performen in Israel, England, Scotland, Ireland, Canada, Germany, Poland, Bosnia and Greece) and the jewller in „The Comedy of Errors“ by Shakespeare (Beer-Sheva Theatre). „My First Sony“ premiered at Israel in 1996, and runs Internationally, ever since, in both English and Hebrew, to great acclaim and rave reviews.
:::
Informace o inscenaci The Timekeepers/Časomeřiči:
ITIM Ensemble Tel Aviv (Izrael) – Dan Clancy: The Timekeepers (Časoměřiči). Režie: Lee Gilat; hudba: Daniel Salomon; Scéna a světelný design: Uri Ofir; Kostýmy: Inga Barba; Korepetice: Hannah Ha-Cohen. Osoby a obsazení: Hans: Roy Horovitz; Benjamin: Rami Baruch a Kápo: Omer Etzion. Pražské hostování: 2. června 2011 v 18 a 20h v Divadle Kolowrat.
Hra je příběhem mužů v koncentračním táboře, kteří se sblíží prostřednictvím lásky k opeře a lekcí v opravování hodinek. Text je jímavým dramatickým dílem, které přesahuje vztah mezi hlavními postavami a zabývá se otázkou izolace a porozumění v lidském společenství. Dojemný a všední příběh vyprávěný se skromnou lidskostí a humorem ukazuje, že oběti nacistické perzekuce během holocaustu měly svůj vlastní a někdy možná kuriózní pohled na svět. Dan Clancy poutavým způsobem rozvíjí vztah mezi vězni koncentračního tábora – německým homosexuálem, konzervativním židem a jejich kápem. Třemi muži omezenými prostorem a časem. Jeden znovu objeví svou lidskost. Druhý znovu nalezne klid pod svou okázalou maskou. A třetí, jehož moc a autorita jsou křehčí, než se na první pohled zdá, poskytne oporu. Během tohoto velmi soukromého holocaustu vznikne na nejméně pravděpodobném místě hluboké přátelství mezi lidmi, u kterých bychom to nejméně očekávali.
The Timekeepers jsou výzvou k toleranci a porozumění a připomínají, že židé nebyli jediní, kteří trpěli během holocaustu. Tato mezinárodně úspěšná inscenace nachází neobvyklým způsobem humor v tématu holocaustu, aniž by se uchýlila k trivializaci. Od roku 2004 je uváděna na různých mezinárodních festivalech a divadelní průvodce The British Theatre Guide ji zařadil mezi pět nejlepších hostujících divadelních představení v Londýně.
Dan Clancy – autor hry
Americký dramatik, jehož hry byly uvedeny v divadlech v USA i v zahraničí. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří Volunteer Man (Dobrovolník, Cena OBIE, nominace GLAAD na nejlepší hru), Two Sisters (Dvě sestry, Cena Josepha Kessleringa), The First Time (Poprvé, scénář a texty, Cena ASCAP) a The Perfect Day (Perfektní den, Cena ASCAP). Hra The Timekeepers měla světovou premiéru v Londýně v Divadle Old Red Lion na podzim roku 2001. Izraelskou premiéru uvedl soubor Ocean of Sugar v Tel Avivu v prosinci 2002. Následovala turné po Spojených státech, Kanadě, Anglii, Irsku, Skotsku, Německu, Polsku a Řecku. Muzikál Dana Clancyho 108 Waverly měl premiéru v Divadle Bailiwick v Chicagu v únoru 2004 a v květnu 2004 byl uveden v New Yorku. Dan Clancy také působí jako učitel dramatického a literárního psaní. Nedávno byla v USA uvedena jeho nejnovější hra 27 May 1995.
Dostupné odkazy a recenze:
The British Theatre Guide, 2004
The Stage, England, 22. 4. 2004
H&H Series, England, 23. 5. 2004
European Jewish Press, 31. 8. 2005
VUE Weekly, Canada, 24. 8. 2006
Times Colonist, Canada, 25. 8. 2007
Edinburgh Guide, England, 10. 8. 2009
Jewish Report, South Africa, 16. 7. 2010
The Sunday Independent, South Africa, 18. 7. 2010
Komentáře k článku: Roy Horovitz: Švejkův humor je Izraelcům blízký
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Komparace:
Když si přečtu, že v Tel-Avivu se hraje každý večer cca 60 div. představení, čekal bych, že to autorka interview pohotově srovná s námi! Nestalo se!
Ke komparaci se nabízí Brno. Také je to druhé největší město v zemi, také není městem hlavním a také má cca 350 000 obyvatel. Také je to železniční i silniční uzel uprostřed státu, město s letištěm, průmyslem, soudy, vysokými školami, četnými kulturními institucemi, žijí v něm národnostní menšiny. Brněnský „Prýgl“ ovšem není Středozemní moře. Divadel je tam ale jen asi 20. (Údaje na srovnání kapacit hledišť a návštěvnosti neznám, ale novinářka by si je mohla zjistit.)
29.11.2011 (6.30), , Trvalý odkaz komentáře,
óňa šulc
Aneb jak říkají mí židovští přátelé:
Tel Aviv je město pro život, město kultury. Jeruzalém je jen „Holy šmouly“
30.11.2011 (1.11), , Trvalý odkaz komentáře,
Lada Vítová
Že Izraelcům je blízký český humor mě docela překvapuje, já vždy ve světě zjišťuju, že my Češi máme výjimečný smysl pro humor ,ale někdy se bojím zažertovat, koukají na mě pak divně – no může za to někdy popletené slovíčko či výslovnost:)
My bychom měli mít na humor snad ochrannou známku 🙂 Jenže všude to pozoruji, že už i u nás začíná být humor vzácný, nahradily je všude samé fotomontáže nebo právě zahraniční věci… Velikáni českého humoru téměř vymřeli… Werich, Horníček, Šimek… a spisovatelé… no jistě Hašek! a…už tu nejsou. Nedávno třeba Neprakta… Pravých ucelených českých originálních stránek původního humoru je pár na netu, co já vím tak klasik Renčín: http://www.rencin.cz, v modernějším pojetí Dwořák http://www.oldrichdworak.cz … No – odbočila jsem… 🙂 Nebo jsem moc velká pesimistka?
09.02.2012 (13.02), , Trvalý odkaz komentáře,