Nesu, nesu koledu, ty vole
Poslední premiérou Činohry pražského Národního divadla v sezoně (a také posledním titulem šéfovského období Daniely Špinar) je inscenace hry nové autorky, Elišky Říhové – ta vlastní práci také režíruje. Inspirací se stala příhoda jejích známých, kteří objevili v mrazáku kdoví kolik let zapomenutou husu. Hra se ostatně měla Husa původně jmenovat, z důvodů pro mě poněkud záhadných došlo k přejmenování na Všem se nám uleví, což je výrok evokující finále Čechovova Strýčka Váni. Vážnější důvod k tomu jsem v inscenaci nenalezl.
Petr (Petr Vančura) předává byt podnájemníkům FOTO PETR NEUBERT
Na jevišti Nové scény je publikum po určitou dobu nuceno setrvat vestoje. Postavy nazvané Nositel (Marek Daniel) a Nositelka (Martina Preissová) se v dynamické rozpravě – obíhají jakýsi kvádr rozměru malého domku – dohadují, proč jejich syn Petr (Petr Vančura) odmítá či přímo neuznává tradice, které oni vyznávají a jsou jejich nositeli. Chtějí mu předat byt, jejich řeč působí poněkud uměle literárně, hodně se týká dnů v týdnu a jejich prožívaní – v tom smyslu, že by třeba chtěli mít neděli častěji a podobně. Petra konečně dopadnou, Nositel ho jednu chvíli nahání v prázdném hledišti divadla, a obydlí mu předají.
Syn pak za poměrně znatelného fyzického úsilí „domeček“ roztáhne na tři interiérové díly, v nichž se může publikum usadit, a bydlení poskytne trojici mladých nájemníků (Anna Fialová, Veronika Lazorčáková, Štěpán Lustyk). Při předávání obšírně vypočítává jednotlivé položky zařízení, dokonce na ně ukazuje, ale jeho ruka většinou míří do prázdna anebo k objektům, které s těmi jmenovanými nemají nic společného.
Trojice, reprezentující neulpívavé postoje ke vztahům i věcem, se v novém prostoru brzy zorientuje, jejich pobývání připomíná malý mejdan. Dojde také na repliku z titulku recenze, ta docela vystihuje ladění celé jevištní kratochvíle, text Elišky Říhové je ostatně prošpikován citacemi z koled (i když v libretu, které poskytuje programová brožurka, ve větší míře než na jevišti) a také z písniček raných let divadla Semafor.
Při průzkumu bytu a jeho zařízení pak dojde i na již avizovanou husu. Co s ní? Připravit ji jako chutnou krmi? Vždyť musí být už prošlá. Nevadí, je přece zamrazená. Ke slovu přijdou také odmítavě vegetariánské postoje (Já maso neměl deset let a nehodlám na tom nic měnit. Ani mrtvá husa na mým stole mě nedonutí, abych ji snědl.). Dochází k nejvtipnější části produkce, přehlídce receptů na přípravu drůbeží pochoutky. Prezentuje je Jana Pidrmanová, sedící mezi diváky, která dokonce ve zdařilé zvukově iluzivní scénce komunikuje s duchem Magdaleny Dobromily Rettigové, ozývajícím se z pootevřené nádoby.
Do zdánlivě neřešitelné situace (programová brožura ostatně jako významový pandán otiskuje slavný Nerudův fejeton Kam s ním?) vstupují Nositel a Nositelka, k jejich elegantním pleteným kostýmům přibyly i pletené masky, a shánějí se po Petrovi. Všichni dohromady pak vyřeší situaci pohřbením zmrazeného tovaru. A všem se snad uleví, což chápejme jako poněkud kostrbaté vysvětlení titulu. Hracím prostorem se průběžně prohání tucet stylově dobře odlišených členů „company“ (v programu označených jako Potomci a předkové), pohybovou aktivitou vyniknou především při finálovém „pohřbu“.
Celek působí jako krátká anekdota, uměle našlehaná do devadesátiminutové stopáže, nemám však výhrady k hereckým výkonům ani k výtvarné složce inscenace. Divadelně účinnou reflexi o koloběhu generací ovšem postrádám, kontaktní prezentace hry pomohla diváckému zážitku jen částečně. Bez ní, v klasickém kukátku, si inscenaci hry Elišky Říhové nedokážu představit.
Národní divadlo, Praha – Eliška Říhová: Všem se nám uleví. Režie Eliška Říhová, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Linda Boráros, hudba Jan Burian, dramaturgie Marta Ljubková. Premiéra 2. června 2022 na Nové scéně.
Komentáře k článku: Nesu, nesu koledu, ty vole
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
