Pohádka… pro koho?
Ani romantická komedie nemusí urážet intelekt diváka – na příklady narazíme nejen v hollywoodské klasice, ale sem tam i v současnější světové produkci. České pokusy v tomto žánru bývají v lepším případě nechtěně komické, většinou však neskonale trapné.
Režisér Rudolf Havlík své publikum letos již jedním takovým opusem obšťastnil. Po odvarech genderových stereotypů v pokračování snímku Po čem muži touží vytvořil napohled ambicióznější Prezidentku. Naplňuje parametry subžánru, nazvěme jej třeba „mesaliance“: jeden z milostné dvojice zaujímá společensky významnější postavení. Exponovaná osoba, ať muž či žena, těžko nachází uspokojivý vztah, nakonec však radostně zakotví vedle v jistém smyslu subalterního partnera.
Havlík ve svém nejnovějším díle přivádí na scénu historicky první českou prezidentku. Ta v podání Aňi Geislerové šustivě recituje vyčpělé fráze vydávajíc se za reprezentantku havlovských hodnot, která je stejně jako za svého poslaneckého působení zastánkyní lidských práv a bojovnicí proti klimatické změně. Proklamativně kontrastuje se současným hradním pánem a pošilhává k sousedům; tím ale reflexe reality končí. Dál už scénář jen upachtěně kodrcá podle tradičního schématu. Kateřina, neustále obklopená lidmi, ale přitom bez blízkých osob, trpí v prostorách svého sídla izolací. A tak jedné noci v prostinkém maskování proklouzne ochrankou a sejde do podhradí. Zabloudí přitom do ateliéru sochaře a restaurátora Petra (Ondřej Vetchý). Dle očekávání se do sebe cosi jako zamilují. Zápletka nikterak výjimečného příběhu lásky rozvedených a vdovců středního věku s dospělými dětmi těží z Kateřinina incognita a politické pozice.
Scenárista a režisér v jedné osobě jakékoli filmové inspirační zdroje popírá a tvrdí, že impulsem ke vzniku Prezidentky byla pouze potřeba přivést znovu na plátno Geislerovou s Vetchým, osvědčené z Pohádek pro Emu (2016). Ke zkřížení Amerického prezidenta (1995), Srážky s láskou (2019) a Notting Hillu (1999) a jejich přenosu do českého prostředí došlo tedy asi čirou náhodou.
Naivita je základním principem romantických komedií. Divák dobrovolně opustí střízlivé uvažování a přistoupí na hru s posunutím hranic možného; na dvě hodiny se uvolí uvěřit událostem v realitě nepravděpodobným či až neuskutečnitelným. Mnohdy se tak dostává do krajin a dějů nemožnějších než v hájemství sci-fi. Tvůrci ale musí vybalancovat míru této naivity, neboť za jistou mezí se pohádka pro dospělé stává pohádkou pro děti. Nebo se mění přímo v pitomůstku.
Neuvěřitelnou naivitou Havlíkova filmu je teze, že všem známá persona se pohybuje nepoznána po ulicích a hospodách. Představme si, že by nějaký politik s parukou a brýlemi vyrazil mezi obyčejný lid a připadal si anonymní; tak absurdní úvahy by snad žádný z nich nebyl schopen. Dalším stupněm naivity, resp. již pitomosti je, že Kateřininu identitu neodhalí ani muž, s nímž je v úzkém kontaktu. Navíc sochař, který má cit pro rysy tváře. Stěží postřehnutelná je i deklarovaná vášeň mezi oběma protagonisty. Stupidní dialogy a fyzická odtažitost nedovolují ani dobrým hercům projevit nějakou vzájemnou atraktivitu. Snad Kateřinina záhadnost – v podstatě prázdnota – nabízí Petrovi projekční plátno. A co ji fascinuje na něm? Můžeme se jen domýšlet, zda to jsou fotbalové nohy, anebo schopnost metaforicky i doslovně opravovat rozbité věci.
Domnívala jsem se, že Petr pouze předstírá, že Kateřinu nepoznal. Tím by se plytký scénář dal ozvláštnit a posunout z pásma idiocie k rovině debility. Ale autor hraje s naivní kartou až do konce. Romantická klišé prolnutá s pohádkou ždímá, co to dá. Tím pádem nesmí chybět překážka – v tomto případě státnická funkce, a také víla poradkyně – v tomto případě britský premiér, šarmantní Kateřinin kámoš, který si sem odskočil spíše z Lásky nebeské (2003) než ze Spojeného království. Oficiálně na jakýsi mezinárodní summit, ale v jádru proto, aby české prezidentce udělil velemoudrou radu, že se má chopit šance a dopřát si lásku.
Další zjevnou naivitou, danou snad nepozorností při bezděčném kopírování amerických vzorů, je záměna parlamentního systému za prezidentský: Kateřině, která „rozhoduje o našich životech“, jsou připisovány rozsáhlejší kompetence, než má šéf/ka Hradu. Plesová scéna obšlahnutá z Amerického prezidenta by tolik nevadila, taneční schopnosti hlav nejrůznějších států mohou být na podobné úrovni, ale ztotožňovat dosah jejich pravomocí v různých politických systémech je už trochu na pováženou.
Pokud se nezasmějeme nad samotným námětem, mnoha humoru se nedočkáme. Nepohnutelné sucharství hlavních hrdinů mají zřejmě kompenzovat podpůrné figurky: prezidentčini asistenti (Veronika Khek Kubařová a Juraj Loj), osobní strážkyně (Vanda Chaloupková), generál (Vasil Fridrich), Kateřinina dcera (Denisa Biskupová), Petrův syn (Oskar Hes) a jistota směšnosti v českém antiklerikálním prostředí, katolický farář (Jiří Štrébl). Dle zákona romantických komedií se všechny myslitelné potenciální dvojice, byť se k sobě původně chovaly jako kočka a pes, nakonec dají dohromady. V čele šťastných párů i ten prezidentský po devadesáti minutách předvídatelné nudy odkráčí sledován ochrankou vstříc neméně šťastným zítřkům.
Nad přeplácaností melodramatickou hudbou se už ani nemá smysl pozastavovat, patří jaksi k věci. Upřít krásu ale nelze kostýmům a také kameře, jež předkládá reklamně vypulírované obrázky fotogenických zákoutí Prahy, díky nimž by se film mohl dobře prodávat do zahraničí. Tam ale zpěv české hymny asi nedojme. Stejně jako druhý pohádkový aspekt, vedle toho lavstorkového: sen o moudré vládkyni Pražského hradu, která navrací místní politické kultuře důstojnost.
Prezidentka. Scénář a režie Rudolf Havlík. Kamera Václav Tlapák. Hudba Ondřej Konvička. Scénografie Milan Býček. Kostýmy Tatiana Kovaříková. Hrají Aňa Geislerová, Ondřej Vetchý, Veronika Khek Kubařová, Juraj Loj, Vanda Chaloupková, Denisa Biskupová, Oskar Hes, Vasil Fridrich, Jiří Štrébl. Česko, 2022, 97 min. Distribuce Bioscop od 23. 6. 2022.
Komentáře k článku: Pohádka… pro koho?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)