Komedie konkurzů
Ponechme stranou spekulace, jestli zastavení převodu pražských divadel spravovaných magistrátem z fosilních příspěvkových organizací na obecně prospěšné společnosti je dílem dohody určitých skupin vlivu, či bylo opravdu diktováno věcnými a ekonomickými důvody. Pravdu se stejně nikdy nedovíme. Jisté je, že to bylo nešťastné rozhodnutí, které proces ekonomicko-kulturní proměny pražské divadelní sítě (a o jeho potřebě nepochybuje snad nikdo) odkládá na neurčito. Konkurzy na pražské divadelní šéfy, které ho mají „dočasně“ suplovat, jsou z rodu přísloví o nažraném vlku a celé koze, tím spíš, že možná už je předem domluveno, kdo bude ta celá koza. Také nejasná pravidla načasování – proč právě zrovna teď scéna, v níž o něco jde (např. Švandovo divadlo), a ne jiná, která žije z podstaty už léta (např. Divadlo pod Palmovkou) – oslabují jejich věrohodnost.
A podezření, že bude hůř, prohlubuje i čerstvé výběrové řízení na nového nájemce a provozovatele Divadla Komedie. Přiřknutí tohoto prostoru projektu Evy Bergerové s divadlem Company.cz oprávněně vzbudilo bouři nevole ve většině divadelní veřejnosti a současně obranné reakce některých členů konkurzní komise. Ti argumentují, že my, jejich kritici, neznáme předložené projekty a osobní vystoupení žadatelů před komisí. V tuto chvíli už ty koncepce známe a právě v projektu Evy Bergerové jsou pořádné lapsusy včetně přislíbeného hostování Krystiana Lupy, který – dovědě se to – je prostřednictvím svého divadelního agenta nesmlouvavě zpochybnil. A když už o tom mluvíme, i další pomocný argument, že po velké Pařízkově éře „německé“ bude následovat grandiózní etapa polská, je neudržitelný. Česká divadelní kultura se po staletí pohybovala v kontextu kultury německé, obnova jejich vzájemného, násilně přerušeného kontaktu měla hluboký kulturně-společenský smysl (včetně toho, že např. Kafka, rakousko-uherský Musil a Roth jsou i „naši autoři“), zatímco transfer polské divadelní kultury do pražského divadelního prostředí může sice také znamenat jisté obohacení, ale ve skutečnosti je to jenom „papírový“ nápad. Proč potom třeba ne maďarská divadelní kultura nebo ruská?
Podstatnější je, že další uchazeči Daniel Špinar, Štěpán Pácl a Jiří Havelka jsou nejvýraznější režisérské osobnosti své generace a nemusíme sedět na každé premiéře Strašnického divadla (další argument – ti kritici jeho produkci neznají), aby bylo zřejmé, že mezi Štěpánkovým Testosteronem ve Strašnickém divadle a Špinarovým Vojckem na Vinohradech či výsostnou autorskou improvizací Černá díra (Jiří Havelka) v Dejvickém divadle je kvalitativní rozdíl v řádu světelných let. A i kdyby Daniel Špinar při osobním vystoupení před komisí jen zazpíval písničku Beatles a projekt Jiřího Havelky & comp. sestával z půl stránky textu (jako že tomu tak nebylo), měl být nezpochybnitelným vítězem konkurzu jeden z nich. Důležité přece nejsou papíry a dojem z vystoupení před porotou, nýbrž dosud prokázaná tvorba, a tím i osobní jištění uměleckého programu. Že se Havelka odmítl vzdát místa šéfa katedry DAMU? A co má být? Copak akademická kariéra Jana Schmida a Josefa Krofty nějak poškodila nebo omezila tvorbu Ypsilonky či DRAKU?
Nejen proto redakce Divadelních novin pokládá rozhodnutí komise o novém nájemci Divadla Komedie za krajně neodpovědné. Věříme, že Eva Bergerová bude v „Komedii“ podobně jako ve Strašnicích dělat dobré divadlo a přejeme jí úspěch. To, že tento atraktivní prostor nezískala osobnost s vyhraněným originálním programem a poetikou, však považujeme za ztrátu. Máme těch vyhraněných divadelních osobností opravdu tolik, abychom si mohli dovolit je přehlížet?
Komentáře k článku: Komedie konkurzů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
