Kutnohorské danse macabre (No. 1)
Letošní festival OLDstars on the ROAD se, na rozdíl od jiných ročníků, koná nikoliv v prostředí kláštera v Roudnici nad Labem, ale v bývalém objektu pivovaru v Kutné Hoře. OLDstars je nezávislá umělecká skupina studentů, která letos pořádá již osmnáctý ročník benefičního festivalu. Ten slouží hlavně jako přehlídka aktuálně nastudovaného repertoáru. Třídenní program nabízí desítky představení, ta se odehrávají jak ve vnitřních, tak specifických outdoorových lokacích.
Foto: archiv festivalu
První den
Kutná Hora není Roudnice nad Labem a atmosféra celého festivalu se oproti starším ročníkům znatelně proměnila. Během minulých let v augustiniánském klášteře bylo stanové městečko propojeno s hlavním festivalovým děním, a tím byl celý festival velmi intimní. To však neplatí pro milieu bývalého pivovaru zapůjčené pražským Divadlem X10, kde je lokace campu a hlavního areálu od sebe navzájem oddělená ploty. Navíc, pro nás nečekaným a organizátory asi ne úplně zamýšleným překvapením je, že tu zažíváme takové „dva v jednom“. Festival OLDstars totiž časově i místně koliduje s festivalem alternativní hudby Creepy Teepee. Zatímco divadlo může naše hudby chtivé kolegy přes ulici asi jen těžko obtěžovat, dunění, které se odráží od stavební suti a polorozpadlých stěn pivovaru klade vysoké nároky na soustředění jak na herce, tak diváky. Celá akce tak získává nebývalou atmosféru, na kterou je nutno si delší dobu zvykat. Prostory ale nejsou vše a během víkendu třeba ještě produkce obou událostí překvapí nějakým nerušivým kompromisem či snad, v naivně ideálním případě, splynutím obou festivalů. Techno party v podvečer vlastně taky není k zahození.
Subtilní předzvěstí leitmotivu prolínajícího se všemi představeními nám byl vizuální styl letošního ročníku: kostlivci, lebky nebo havrani. Během prvních dvou dnů jsme, snad až na jednu výjimku potvrzující pravidlo, nenarazili na komedii či jakýkoliv jiný žánr. Skutečně, alespoň malou roli si v každém představení střihl motiv hororu, úzkosti, smrti obecně, což již druhý den v kuse začíná být vyčerpávajícím.
Před samotnými představeními proběhlo oficiální zahájení doplněné o úvodní mini performance, která nás v zásadě pozvala do ,,barového městečka”, čímž ale povedeně nastavila odlehčenou náladu zbývajícího dne, která však hned prvním představením opadla. Trefný byl poté velmi neformální projev a následné symbolické přiťuknutí sektem. Což oficiálně osmnáctý ročník benefičního festivalu OLDstars on the ROAD zahájilo.
Páteční program odstartoval sérii pochmurně laděných představení. První, které jsme se na festivalu viděli, bylo drama britského dramatika Dennise Kellyho Sirotci. Herečka Jana Kotrbatá společně s Viktorem Javoříkem a Janem Battkem zahráli tíživý příběh o hranici toho, co všechno člověk dělá pro své blízké a co ve skutečnosti dělá pro sebe. Nejedná se však o inscenaci vytvořenou studenty, jak u OLDstars většinou bývá, ale jedná se o dílo, které režírovala již profesionální režisérka Barbora Mašková, a i všichni tři herci jsou v angažmá Divadla na Vinohradech. Tato spolupráce se skupinou interesantně propojila studentskou tvorbu s tvorbou profesionální, jak obecně OLDstars často pracuje na tomto pomezí.
Následně jsme se přesunuli do centra areálu na Divadelní seriál – Bezkyslíkatí, kde jsme se rozdělili do skupinek a postupně jsme společně obcházeli všechny scény, které je zde možné navštívit. Zhlédli jsme pět plus jednu jednoaktovku od polského dramatika Ingmara Vilquista. I zde jako by existenciální a depresivní témata byla hlavním dramaturgickým východiskem. Všechna tato představení je splňovala, což po pěti a půl hodinách různých fabulí a přesouvání z místa na místo bylo tíživé, až neúnosné. Závěrem tomu bylo představení v areálu zahrady, které ale stejně, i přes všechen svůj humor a skvělé herectví a navrch k tomu kapelu, nedokázalo přebít naši rozpačitost. Proto jsme se, na vyzvání úvodní mini performance, přesunuli k baru a začali si užívat techna jenž se nám hojně dostávalo z druhé strany silnice.
Druhý den
V sobotu byl již program velmi nabitý, a tak jsme si museli začít vybírat na co vyrazíme, a i teď si musíme vybírat, co vyzdvihneme. Proto za nás highlight soboty bylo určitě odpoledních 100 Songů v režii Tomáše Staňka. Seděli jsme zde na zemi v nulté řadě, protože celý Sál B byl nacpán k prasknutí. Právem. Sled příběhů, které se v konci navzájem prolínají, dynamicky zahrála osmice studentů v minimalistické scéně a elegantním černém oblečení. Stejně jako přesná a jednoduchá byla scénografie, bylo přesné a čisté provedení zamotaných, avšak silných příběhů spojených v jeden.
Dalším, co nás zaujalo, bylo určitě hostující představení Telefon aneb láska ve třech. Díky nebo snad kvůli anotaci v programu, nás již na příběhu nic nového nezaujalo. Slečna má chlapce, ten ji chce požádat o ruku, slečně pořád někdo volá a chlapce to štve. Nakonec ji požádá a happy endem se uzavře půl hodinové představení. Co ale na něm bylo opravdu unikátní byl fakt, že se jednalo o operu za živého doprovodu na klávesy. Zároveň nás svou komičností vytrhlo z pocitu naprosté demence bytí a byli jsme připraveni na nová, náročnější, témata.
Již v půl dvanácté večer se odehrála nově vzniklá dokumentární inscenace Mejdan Majdanu, seskládaná z autentických výpovědí studentů, kteří se účastnili protestů na Ukrajině koncem roku 2013 až začátku 2014. Rádi bychom tímto ocenili gesto skupiny, které nám nenásilnou, avšak silnou cestou připomnělo, že válka stále neskončila, konflikt nezačal v únoru a týká se opravdu všech.
Po silném emočním vypětí jsme se v půl druhé ráno přesunuli na nejočekávanější položku v programu. Věřte nevěřte. Zinscenovaný slavný seriál z devadesátých let, propojený s promítáním některých dílů, který se v rámci festivalu každoročně promění v soutěž o poukázku na bar. Představeny nám byly čtyři příběhy, u kterých jsme měli rozhodnout, zda se jedná o pravdu nebo fikci. I když jsme nevyhráli ani korunu, tak atmosféra byla k nezaplacení. Naprostá aktivizace všech diváků a jejich zapálení pro věc nám okouzlujícím způsobem zakončilo den a navnadilo, co přinese zítřek. Není to celé jen fikce? Je to pravda? To se možná dozvíme zítra.
Komentáře k článku: Kutnohorské danse macabre (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
