Radúz s Mahulenou na houbách
Zatímco v loňském roce Mahenova činohra Národního divadla v Brně oživila výpravnou inscenací Hrubínova Oldřicha a Boženy příběh z úsvitu českých dějin, vydala se nyní ještě hlouběji, do bájeslovného světa pohanských Slovanů, jak jej ve své dramatické pohádce Radúz a Mahulena vykouzlil Julius Zeyer. Dramaturgickou souvislost obou titulů vidím především v možnosti vyprávět velký příběh, který se napájí ze studnice české, ba evropské kultury. V případě Radúze bychom mohli rovnou hovořit o indoevropském či arijském pravzoru, jak Zeyer explicitně uvádí v prologu své dramatické básně v próze. O to však v této inscenaci nejde, ba ani o básníkovo okouzlení světem dávného pohanství.
Magdaléna Tkačíková (Mahulena) objímá Jakuba Gottwalda (Radúze) FOTO JANA HALLOVÁ
Mladé, mezinárodně již renomované česko-slovenské režisérské duo SKUTR zjednodušilo Radúze a Mahulenu proklestěním básnicky košatého textu i redukcí postav a v této úpravě je rozehrálo jako příběh velké lásky pro teenagery, okořeněný (v první půli) výrazně ironickou nadsázkou. Roli prologu tu zastala sama Mahulena a její půvabná milostná píseň (hudba Michala Nejtka je výrazným rysem inscenace), po níž otvírá děj řádným soustem fialové muchomůrky. Vše, co se děje potom, můžeme tedy vnímat i psychedelickou optikou: skolený bílý jelen je kupříkladu ztotožněn se svým zbloudilým lovcem Radúzem, text je pak proložen odkazy na soudobou hudební popkulturu. Dosti bizarní jsou vedlejší figury: Radúzův pobočník Radovid je distingovaný ouřada našlapující podtatranským paloukem v pršiplášti a s deštníkem, král Stojmír vládne v papučích a županu, královna Runa rázuje v lodičkách a kožichu nedbale přehozeném přes kombiné. Úbor obou je z větší části křiklavě fialový. Jejich dcery a Mahuleniny sestry Prija a Živa jsou vyhastrošené puberťačky, které se chtějí především bavit. Kvintesencí ostrého posunu postav je bača Vratko v gumákách, pruhovaných trenýrkách, pestré košili a zeleném tyroláčku, jehož pouto k ovci, kterou nosí v průhledné igelitce, je více než láskyplné a jenž ve vztahu k Mahuleně nahradil poddanskou uctivost pramálo skrývanou chtivostí a poctivou službu smlouváním.
Mahulena v bílých šatkách se v takto vychýleném světě cítí cize a nepochopeně, není tedy divu, že v zajatém cizinci, byť zbroceném krví svého jelena, nalezne zalíbení. V logice inscenačního výkladu v něm dívka vidí ryzího hrdinu, o němž po nocích tajně sní (tulíc se příznačně k vyčiněné jelenici) a s nímž by mohla prchnout z dosahu uťápnutého otce (přesný Ondřej Mikulášek) a žárlivě mstivé matky. Furiózní matrónu s dlouhým nožem (z alternantek jsem viděl Moniku Maláčovou hrající Runu s gustem komediální dryáčnice) Mahulenin cit přelstí a vysvobodí prince přikovaného k tatranskému štítu. Posledním zdařilým číslem první půle je souboj volného Radúze se zuřící Runou, kterou namísto vlasů spoutá jejím fialovým boa.
Neotřelý a přitom funkční pohled na klasickou hru pokračuje ještě na počátku druhé poloviny, která namísto dramatického úprku milenců nabízí lesní idylku zamilovaného párku okouzleného hopsáním srnek a zurčením potoka. S příchodem do Radúzovy domoviny se však nálada inscenace láme, jako by pojednou ztěžkla a zvážněla sama nad sebou. Výstřednosti mizí a naléhání právě ovdovělé matky Nyoly na Radúzovo synovské políbení má až nepříjemnou oidipovskou pachuť. Podílí se na ní ovšem i fakt, že Runině běsně chrlené kletbě nebylo před půlí dobře rozumět, takže klíčová informace o polibku, po němž Radúz na Mahulenu zapomene, mohla divákům uniknout. Bez ní je další dění málo srozumitelné, předchozí tah vyprchává a ani Mahulenina proměna ve strom (kořenící v plexisklovém kubusu v sypké fialové hmotě) nemá výtvarnou působivost minulých obrazů. Navíc gesto závěrečného osamělého odchodu Mahuleny naznačuje, jako bychom místo milostného příběhu byli spíš svědky její cesty k sobě samé.
Kladem inscenace je bezesporu obsazení titulních rolí mladými herci Magdalenou Tkačíkovou a Jakubem Gottwaldem, kteří na jednu stranu svou fyziognomií korespondují s představou hrdinů slovanského dávnověku, na druhou svým bezprostředním projevem zapadají do koncepce příběhu pro „náctileté“. Obstojí v dramatických i civilních polohách, režie s nimi umí vytvořit působivé obrazy (obkládání blouznivého Radúze haluzemi). Oba slouží inscenaci, v níž režisérský tandem SKUTR vyložil klasické básnivé drama nekonvenčně, snad můžeme říci generačně, ve zvolené stylizaci však nikoliv důsledně. Snad proto, že každý rauš jednou skončí vystřízlivěním?
Národní divadlo Brno – Julius Zeyer: Radúz a Mahulena. Úprava a režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Michal Nejtek, dramaturgie Martin Dohnal. Premiéra 21. října 2011.
Komentáře k článku: Radúz s Mahulenou na houbách
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
