Kníže Igor je dramaturgickým ustrojením grand opera: nejen rozměry (nedávno rekonstruovaná, ovšem nehraná verze trvá asi tři a půl hodiny), ale i počtem velkých sborových a tanečních scén a také využitím couleur locale orientální hudby.">
Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Monumentální a dusný thriller

    Borodinův Kníže Igor je dramaturgickým ustrojením grand opera: nejen rozměry (nedávno rekonstruovaná, ovšem nehraná verze trvá asi tři a půl hodiny), ale i počtem velkých sborových a tanečních scén a také využitím couleur locale orientální hudby. Libreto podle ruského raně středověkého eposu Slovo o pluku Igorově je plné bojů, utrpení a strádání prostého lidu, lásky a vášní i rozmařilosti vládců. Hudba je povýtce ruská – v invenci sólových i široce založených sborových partií a ve způsobu zpracování orientálních motivů (především oblíbené Polovecké tance, ale i kavatina Končakovny).

    Michaela Kapustová (Končakovna) a Jevhen Šokalo (Končak) oslavují vítězství v poloveckém táboře FOTO MARTA KOLAFOVÁ

    Interpretačním nárokům rozsáhlé partitury (citlivě zkrácené do přiměřené délky) rozhodně nejlépe dostál plzeňský orchestr pod taktovkou Petra Kofroně. S výjimkou příliš virtuosního tempa v předehře podpořil rozvrhem tempových proporcí i bohatým odstíněním dynamické a barevné stránky zvuku dramatický průběh. Také sborové úseky měly, po počátečním zaváhání, potřebný objem, dynamiku i zvukovou šíři. Výkony obou kolektivních těles byly tedy základem pozitivního dojmu z provedení.

    Sólisté však ne vždy naplnili požadavky díla. Pochopitelně lépe se dařilo ruským a ukrajinským pěvcům. Nikolaj Někrasov se titulní role knížete Igora zhostil uspokojivě, chyběl mu však potřebný volumen hlasu. Nejpřesvědčivější byl Jevhen Šokalo jako Igorův protivník Končak, také díky dobrým hlasovým dispozicím. Rafael Alvarez se přirozeným typem hlasu liší od požadovaných parametrů partu Igorova syna Vladimíra, dokázal se však vokální technikou adaptovat na styl díla a vymodeloval postavu do velmi působivého tvaru (také v artikulaci ruštiny – zpívalo se v originále). Spíše univerzálně uspokojil po vokální stránce Jiří Přibyl v roli zlosyna Galického. Epizodní mužské postavy byly na vcelku přijatelné úrovni.

    Z hlavních ženských postav dostála požadavkům partu lépe Michaela Kapustová jako Končakovna (dobře provedená kavatina), Igorova choť Jaroslavna je mimo obor Ivany Veberové a bylo by unfair diskutovat o jejím výkonu, ačkoli se snažila dostát nárokům role.

    Režisér Michael Tarant umí osvědčenými inscenačními prostředky dosáhnout monumentálního účinku i v podmínkách omezeného rozpočtu. Ve vyprázdněném prostoru často užívá točnu (spíše pro optický efekt než funkčně) a jevištní dění dynamizuje pohyblivými praktikábly („monumentalizující“ sokly s rozkládacími schody, větší pódia fungují jako lože – sexuální doupě, ale také oltář, i tam se však souloží). Dramatické napětí navozuje pološero s častým dýmem a převážně bočním světlem, zaniklo tu však zatmění slunce, které v prologu symbolicky předznamenává tragický děj. Ke konstantám Tarantových inscenací patří rozehrávané druhé, ba i třetí jevištní plány, někdy je to však k neusledování a rozptylující. Tarant vkládá i zbytečné „příběhy“ – dívka na začátku znásilněná Galickým má ve finále kojence v náručí! Nadbytečnou postavou stále skákajícího tanečníka – artisty doplnil Tarant i dvojici skomorochů (Skula – Pavel Vančura, Jeroška – Tomáš Kořínek). Přitom sólisty často nechá operně gestikulovat a jen je aranžuje, někdy dost kuriózně (Jaroslavna zpívá vstříc vracejícímu se Igorovi z rampy do publika, kníže však přichází z hloubi jeviště).

    Barvité dění organicky doslovil choreograf Jiří Pokorný drobnými lidově zabarvenými tanci (lezginka, chorovod) a reji (zbytečná světla vložil baletkám do ruky zřejmě režisér). Dosti opotřebovaným Poloveckým tancům dokázal i s nevelkým souborem vdechnout až dravou dynamiku.

    Co se ušetřilo na dekoracích, bylo využito na bohaté kostýmy s kožešinami, koženým řemením a ozdobnými helmami. Ne každý však má atletickou postavu, aby mohl mít jen řemeny na holém trupu, k některým pěvcům až bezohledné kostýmy vzbuzovaly nechtěně komický dojem.

    Plzeňský soubor vytvořil tradiční inscenaci dnes méně uváděné opery, vizuálně vycházející vstříc divákovi odchovanému muzikálovými produkcemi, celkem solidně provedenou hudebně. Bylo by nereálné očekávat něco víc.

    Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Alexandr Porfirjevič Borodin: Kníže Igor. Režie Michael Tarant, dirigent Petr Kofroň, scéna Tomáš Moravec, choreografie Jiří Pokorný. Premiéra 29. října 2011.

    • Autor:
    • Publikováno: 27. listopadu 2011

    Komentáře k článku: Monumentální a dusný thriller

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,