Orfeovy bolestné vize
Předmozartovská opera se v našich operních divadlech příliš často nehraje, tuzemské inscenace děl operního reformátora Christopha Willibalda Glucka za posledních dvacet let je možno spočítat na prstech jedné ruky. Barokní a klasicistické opery mají přitom svou emocionalitou velmi blízko k dnešku: doba se změnila, lidské vášně nikoli. I díky tomu, že nejsou tato díla přímo svázána s určitými reáliemi, přirozeně nabízejí inscenátorům značný prostor – a mnohé zahraniční inscenace dokládají, že se nikterak nebrání výkladům velmi rozmanitým a velmi současným.
Orfeus (Václava Krejčí Hanousková) oplakává Eurydiku FOTO KAREL KUBÁT
Před čtrnácti lety byl v libereckém divadle k vidění Gluckův Orfeus a Eurydika v tradiční tanečně stylizované inscenaci, vyvázán z konkrétního času a prostoru. Režisér Martin Otava nyní v tomtéž divadle zasadil mytický příběh do současného interiéru s velkou bílou pohovkou a úzkým schodištěm, vedoucím vysoko do provaziště. Ale hlavně režisér vypráví příběh zcela po svém: jeho Orfeus zapíjí žal ze smrti Eurydiky kořalkou a propadá se do snových vizí, halucinací. V nich jeho (taneční) alter ego uprosí bohy, aby si mohl odvést Eurydiku z podsvětí zpět na zem. A v nich ji znovu ztrácí, když nesplní podmínku, že se nesmí po celou cestu za svou milou ohlédnout. Další šanci už Orfeus v této inscenaci nedostane – Eurydika se mezi živé nevrátí. Snad se milenci setkají, když se on dobrovolně vzdá života…
Mohlo by to být velmi působivé divadlo, ale bohužel zůstalo do značné míry jen u myšlenkové konstrukce místo skutečného vyjádření utrpení, traumatu mladíka, jenž ztratil lásku svého života. Režisér sice předvedl moderní světelný design a pečlivě vypracoval individuální akce sboru (ať už představoval povýšeně se chovající pohřební hosty, snobskou nóbl společnost z večírků či trpící hříšníky), nicméně v jednání sólistů zůstalo leccos ze zprofanované operní gestikulace. Ale hlavně: emotivní naléhavost chyběla v hlasech zpěváků. Přitom skvělé mladé interpretky Václava Krejčí Housková (Orfeus) a Lívia Obručník Vénosová (Eurydika) by určitě dokázaly být nejen technicky precizní, ale zazpívat své role i stylověji, a především s výrazem, se skutečnou vášní. Dirigent Martin Doubravský však projevil pramálo citu pro styl Gluckovy hudby, pro její dramatický náboj. Což se odrazilo na unyle jednotvárné hře orchestru i na příjemném, ale převážně chladném projevu interpretů. Inscenace vznikla ve spolupráci s Hudební fakultou Akademie múzických umění v Praze – a studenti (na premiéře Amora se ctí zazpívala Petra Havránková) by tím spíše potřebovali jasné hudební vedení.
Inscenace Orfea a Eurydiky poměrně přesně ukazuje současnou situaci v libereckém divadle: Martin Otava si dobře uvědomuje, že je třeba oslovovat nové diváky, a i proto se programově snaží proměňovat jevištní styl liberecké opery – sám jako inscenátor ovšem opatrněji, než se na první pohled může zdát. Daří se mu doplňovat soubor pozoruhodnými mladými interprety. Ale laťka pro kvalitu hudebního nastudování podle mě není v tuto chvíli dostatečně vysoko, aby mohl Liberec například konkurovat operním domům za hranicemi, kde se Otava chystá inscenací Orfea a Eurydiky pochlubit. Věřím ale, že pokud se podaří liberecké opeře přežít škrty v městském rozpočtu, i na zvýšení laťky dojde.
Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Christoph Willibald Gluck: Orfeus a Eurydika. Hudební nastudování Martin Doubravský, režie, scéna a koncepce light designu Martin Otava, kostýmy Aleš Valášek, sbormistr Martin Veselý. Premiéra 4. listopadu 2011.
Komentáře k článku: Orfeovy bolestné vize
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
