Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 100)

Letití přátelé z Francie nás vyzvali k návštěvě. Sylvie a Jean Pierre. Ukazuje se, že i smutný dávný rozchod, konec velké lásky, srdečného objetí, nemusí být vždy na přítěž. Jistě, chvilku bolí, ale my můžeme, po dvaceti pěti letech, navštívit místo jedné adresy hned dvě. Navíc si mládí (Kristýna s Adamem) vyprosí malou zastávku u kanálu La Manche. Tedy zamáváme i mořskému pobřeží.

Bohužel cesta začíná v extrémním horku. Slunce žhne a teploměr šplhá ke čtyřicítce ve stínu. Vzpomínám na své cirkusové začátky ve Střední Asii. Tam bylo stejné teplotní peklo a my hráli třikrát denně! Sloni, lvi, koně, medvědi se společně s námi motali manéží.

Těsně před Paříži hoří obří pole vysokým plamenem. Autostráda s auty se halí do černošedého kouře, ale veletok aut nerušeně pokračuje dál. Jakoby to byla součást dnešních dní. Jen i z nás se valí dým… A pot o něco víc… Po čtvrt století potkávám Jean Pierra. Loutkáře, který si zkrátil jméno na Pierre, neb Jean byla nepatřičná móda padesátých let. Každý chlapec musel začínat hrdě francouzsky jako Jean… Už od vstupních vrat se vyvalí  veletoky vzpomínek na společné hraní, na revoltu ohledně peněz, kdy se mne zastal a vyvolal bouři týden před premiérou v Paris…

Vždyť hraješ hlavní roli, nejde, abys měl mnohem míň než my! To bych se styděl za svou zem, za Francii, že i nadále vykořisťuje, kolonizuje okolní svět! Minimálně musíš mít stejně, ne-li víc!

Týden bylo pak na zkouškách dusno a mluvilo se jen a jen francouzsky, což jsem ocenil jako skvělý jazykový kurs, má hrdost vystoupala výš a ze spoluherců byli rázem nerozluční přátelé, kteří spolu nejen bydleli, po kdejakých galských hotelech, ale i jezdili na svižné motorce… Zasvětil mne i do zdejších knih, filmů, divadel… A  střídaly se nejen adresy v Paříži, ale i v Le Pré, v kopcích zvaných Cévennes, kde jsme zaháněli rodinnou tragédii… Dnes bydlí kousek od Étampes, v Chalo-Saint-Mars, v nádherném, majestátním sídle, v přestavěném  statku, dvě a půl staletí starém. Divoké zahrady okolo neb zemědělci už nechovají stáda ovcí, ale jen dotované kusy, a velká pole plná „úrodných pesticidů“. Ale jinak je vše vůkol bio! Bio! BIO! Jak říkají Francouzi: Jíme tak zdravě, že zemřeme zdraví!

Tři dny se valí dennodenní desetihodinový proud šťavnaté francouzštiny. Dojde i na novou knihu, která byla nedávno, po smrti partnerky, tanečnice Lucette, objevena. Nová kniha sršatého Célina! Nese název Válka. Prý snad navazuje na román Cesta na konec noci… Těším se! Snad je objevených textů ještě víc… Mohly vyjít až po smrti jeho ženy, aby se prý za svého života neobohatila. Zemřela v roce 2019, ve sto sedmi letech! A tak konečně…

Dotkneme se i všudypřítomné, novodobé korektnosti, která naši západní civilizaci ubaví k uřehtaní! Nesmí se říci blázen, ale člověk s mentálním handicapem. Silnější není tlustý, ale má jen o malinko zvýšenou váhu. Vozíčkář není cele postižen, ale jen momentálně, aby snad nebyl neustále smutný a traumatizovaný, třebaže má polovinu těla paralyzovanou. Slepý není slepý, ale málo vidoucí. Stejně neslyšící, koktavý, kulhavý… Dozvěděl jsem se, že se od dob druhé světové války Francouzi navzájem mnohem víc udávají. Já myslel, že to je především zažitá zkušenost, specifičnost východního bloku. Takže kupříkladu, když dělá pošťák po odpoledni na černo zahradníka a někdo ho práskne, ihned se ztratí jak pára nad hrncem a není k nalezení a zahrádka bují, bují!…

Mluvíme i o divadle, které Pierre pomáhá kousek od Paříže vést. I o koních na kterých procválal celou zeměkouli – od Mexika přes Argentinu, jižní Afriku, Mongolsko, Vietnam… I o řidičáku na slona, který si musel – na rozdíl ode mne – kdesi zaplatit, vysloužit. Já jezdil na sloním hřbetě z obchodní nutnosti během reklamní parády našeho cirku na Sibiři… Nebo o tom, že se jeho kůň jmenuje jako má slonice Dixi! Dvě Dixinky! Tím se znovu víc a víc propojíme!…

Mluví o svém neustálém, nomádském cestování, i mezi Papuánce či lidojedy, kdy ho z velké lodě vysadí na maličkou, plnou vody, v dobrodružném očekávání, co s nebohým turistou domorodci provedou… Nebo připomene své čekání v Plzni na Françoise, šéfa pařížské compagnie, který ho má doprovodit na zkoušky do Manětína. Nikdo nikde. Skoro se vydá na dlouhou zpáteční cestu, ač se jedná o jeho divadelní začátek! Debutantem ve čtyřiceti letech!…

Nebo o dnešních studentech… Jeden udělá maturitu a nadšeně se chlubí, že ji má, aniž by přečetl jedinou knihu! Maximálně audio! Škoda, přeškoda. Pro nás, nenasytné hltače stránek, je nemyslitelné dobrovolně se připravit o miliony nových, dalších barev, vůní. O jumping do jiných, dalších světů, vesmírů… Studentka, která navštěvuje hodiny jeho syna Charlieho, když jí coby profesor naznačí, co má nastudovat, načíst ke zkoušce, vyvalí bulvy a vykřikne: To myslíte vážně?… Ne? – NE! – VY jste se zbláznil!… Kde bude můj život?! – Či jak jej mají vysokoškolští studenti hodnotit… Obdobně jako hajzlbabku z veřejné toalety… Líbí se… víc, míň? Bylo čisto? Byla špína? Nelíbí? Dejte smajlíka a my pak vyhodíme neschopného! Na otázku, zda to je relevantní, se studenti rozesmějí a vykřikují: To je pane demokracie! Víte? Demokracie! Asi na ni nejste zvyklej! Charlie dal výpověď… Jinak je jeho syn, kterého znám jako malého jazzmana, architektem. Má tři děti a je čtyřicetiletý! Jeho maminka Marie Vitez, dcera věhlasného režiséra Antoina Viteze. Bydlí v Le Havre, tedy v Normandii, kam za chvíli pofičíme…

Hlavu mám napěchovanou obrazy, mluvidla povadlá, ale je krásně, je fajn! Poslední vřelé objetí a natěšená Fabie zamíří na západ, do Villers sur Mer, které leží hned naproti Le Havre, který každý večer svým nočním svitem ozařuje celičkou zátoku…

Malebné městečko jemně podobné Karlovým Varům. Lázně na mořském břehu. Při prvém smočení mě ožehne obří medúza. V neprůhledné hladině se proti jižním mořím jistě skrývají mnohá tajemství. Slaná voda překypující životem, který se s odlivem vyvaluje na pláž a vlny houpou znavené tělo houpy hou… houpy hou… O pár hodin později se moře v přílivu valí zpátky jak stádo šílených koní. Přináší další částice obřího živlu. Sépiové kosti, škeble, klepeta a tisíce lačných racků, kteří se opět ironicky řehtají veškerenstvu vůkol

Chééé chéééé chéééé… Hledají svou ňamku!…

A co mladá panička na pláži?… Chééé chéééé chéééé…

Pane, vy nevidíte, že jsou tu děti, ženy?

Vidím… To je dobře. Je krásný den! Ať si užívají!

Ale pane, vy se před nimi svlékáte!

Myslíte mé převlékání plavek?

Ano! To byla hrůza!

Chééé chéééé chéééé…

Vás opravdu tady ve Francii šokuje, že si pod tričkem převlékám plavky?

Ano! To je šokés! Skandální!

Chééé chéééé chéééé…

Opravdu je v dnešní Francii skandální, když mi na chvíli vykoukne zadnice?

Ano! ANO! Byl to šok! Je to šok! Hrůza ! ŠOK!

Chééé chéééé chéééé…

Neuvěřitelné, že vás šokuje má útlá zadnice.

ALE… Omlouvám se za způsobený šok!

Omlouvám se…

Chééé chéééé chéééé…

Všude okolo obchody plné nahoty a na pláži je to šokéz!… Jejich prudérnost byla šokem pro mne! A další čtyři třicetileté ženy se opodál hrdě usmívají… To jsme mu daly! Tady žádnou obscénnost nestrpíme!… Na pláži v Normandii! Neuvěřitelné!

Chééé chéééé chéééé…

Stejnou nevoli to vyvolá několik dní poté ve francouzské Sylvii a její rodině… Bohužel nevraživost, netolerance, extremita, prudérnost ve Francii stoupá!

Ona dnes, kromě Paříže, žije převážně na pomezí mezi Champagne a Burgundskem, ve vesničce Bérulle. Jistě se tu mísí skvělé odrůdy vín… I tady je moc dobře. Půjčí nám dům sousedů, kteří právě odletěli do Řecka. Koukáme na starý kamenný kostel a hřbitov padající z vršku. Opět smršť francouzsky letících slov. Například o dvou prchajících černoušcích, kteří připluli na vratké lodi z Afriky. Po třech letech je našel jejich táta a oni dodnes nevědí, že jejich matku i s malým bráškou vojáci dávno zabili… Tady se zaplať Bůh smějí. Vášnivě, srdečně nás objímají, tisknou a já jim vypravím o přátelských slonech v cirku…Dozvídáme se i nový recept, aby otravné vosy neotravovaly – zapálená káva. Ale POZOR! Musí to být špatná káva!

Aha, takže když pálíte dobrou, tak je neodeženete? Spíš přilákáte?

Smějeme se a jídlo, víno kloužou po patře… Pohádka… Kousek od domu mají úžasnou prádelnu. Malý domek s mělkým bazénem a protékající vodou. Vyzkouším. Má asi osm stupňů. Prádelny tu mají tradici. Konstruovali je od poloviny 19. století v mnoha vsích. Budovali je pro ženy, aby zlepšili nejen jejich život a zdraví, ale aby se mohly setkávat a u tvrdé práce si vzájemně zpívat…

Famózní plavání v bazénu s kostelní věži v pozadí!

Při každém zdejším setkávání je výborné, jak se s probíhajícím, přibývajícím časem počnou životní příběhy prorůstat. Navíc, když je posloucháte v cizí řeči! Fantazie může, musí ještě víc domýšlet, obarvovat a vyřčené víc a víc košatí. Velkofilm! Rodinné komedie, tragédie se nafukují, rostou jak houby po dešti…

Vrací se i otázka udavačství, které tu bylo přirozeně i před válkou. Říká se, že raději udám souseda, že neplatí daně, než bych prozradil místo, kde najde houby! Chvíli na to, při procházce listnatý lesem, nalézáme hřiby. Ale zcela vysušené… Torza… A vedle nich miliony pazourků, které mi připadají jak opály, diamanty… Až začne v září pršet, budou tu mít houbové žně!

Báječné pokoupání i v nedalekém jezeru u říčky Vanne v Paisy-Cosdon…

Zdejší lesy mají také spadeno na kovové cedule! Lidé si myslí, že jimi vymezují svůj prostor – patří jen a jen nám! Ale zdravě žravé stromy plné přirozené svobody na žádné omezení nehledí. Nelení a spasou, co jim hrdlo ráčí!… Mňam, chrast, škrak!

Dlouhé hovory o filmech, knihách se střídají podle chuti a síly porozumění. Vedle mává pole svěšených slunečnic, česneku a lány marihuany… A v Čechách mezitím hoří Mezná a my máme strach o kamaráda Marečka, který tam bydlí… A dobroty francouzské se dál mísí s tichým nočním tancem, s tepem, který neruší  spáče…

Interesantní poznatek! Zdejší kostelní zvony zvoní nejen každou hodinu, ale navíc po pár minutách opakují vyzvoněné. Snad, aby oráč, který neslyšel, uslyšel… A v sedm ráno, večer a v poledne zvoní po pár minutách znovu a opravdu dlouze, předlouze. Proč? Pro možnost pomodlení! Na poli, louce, v prádelně, zahrádce… Zavést i u nás? V zemi ateistů?… Jeden večer fandíme francouzským fotbalistkám při semifinále mistrovství Evropy. Hrají s Němkami. Bohužel prohrají 2-1… A my hořkost zapíjíme famózním vínem!

Je dobře, ale nekonečný příval končí. Zbývá jen únavná cesta do domoviny!

Chééé chéééé chéééé…

Příspěvkem vrchovatým, kterým pokračuje naše putováním po zemích frankofonních, je setkání s dalším kamarádem, Lubomírem Martínkem, ve Staré Huti a pak následně čtení jeho stati v knize Francie a česká imigrace… Vášnivý, hlubinný ponor do situací uprchlíků. Co jim odchod do Francie dal, co vzal. I o všemožných vnějších, vnitřních tlacích, podtlacích, přetlacích, které na vše působily a vše způsobily. Čím člověka okrádají, čím obohacují… Zásaditá potrava!

Být poutníkem je dar, který bolí…

Letošní setkání se zemí rozdivočelého kohouta zakončím v Praze na Letní Letné. Johann Le Guillerm a jeho kousek Terces!

Opět tu tančí cirkusový mág s kdejakým předmětem vlastní výroby. Existenciální křehkost s knihami, dřevěnými dřevci… Dlouho se bedlivě cosi staví, aby ve vteřině… Bum, prásk! Z dokonalé podivnosti je rázem změť, hromada. Není to zpráva o nás? Buddhistický, pokorný mnich tiše tvoří složitou mandalu, kterou jedním pohybem, fouknutím rozfouká do nicoty… Obrazy za obrazem zalézají do obnaženého mozku… Třeba ekvilibristický tanec s hlemýždí ulitou… Musíte být společně s trpělivým mistrem trpěliví. Jak rád se člověk zastaví, aby objevil jiný čas, jiné jeho plynutí. Jste kdesi ve vesmíru, na jiné planetě, kde syčící mimozemšťan předvádí svá kouzla. Je to krása! Překvapivě se najdou i netrpěliví diváci. Uspěchaný svět je patrně už definitivně pozřel…

Je to ryze individuální příspěvek ze šperkovnice hrdé země! Poeta, jenž  je schopen zhmotnit své verše. Rozpohybovaná poezie, v níž je omezující, určující jen a jen naše fantazie! Triky balancující na hranici nadpřirozena vyrážejí dech a my, účastníci obřadu, tiše, nehlasně žasneme… Nádhera.

Moc rád po spektáklu stisknu, s vřelou úctou, Johannovu kouzelnou ruku! Společně se Ctiborem T., který nás na seanci pozval, míříme k tramvaji a jsme šťastni.

Cirkusová poezie trvá, přetrvává!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 14. srpna 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 100)

1. Eva Grüsserová

   

   Krásné povídání … a jubilejní.
   Muselo to být krásné v té Francii :).

   16.08.2022 (16.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ