Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 5)
Já taky nemyslím na diváka, říká režisér J. A. Pitínský v rozhovoru s divadelní kritičkou Marií Reslovou v roce 1995, zaznamenaném v knize J. A. Pitínský – Od Ameriky k Daliborovi (Pražská scéna, 2001), na otázku, zda Pitínský podobně jako třeba režisér Krystian Lupa nemyslí při přípravách inscenace na diváka.
Peter Brook (21. 3. 1925 Londýn, Velká Británie – 2. 7. 2022 Paříž, Francie). Foto archiv
Při sledování Brookovy adaptace slavné kapitoly z románu Bratři Karamazovi o Velkém inkvizitorovi, již pro jeviště zpracovala Brookova nejblížší spolupracovnice posledních dekád jeho tvorby Marie Hélene Estienne, v pražské Arše v roce 2007 jsem si kladl podobnou otázku. Jak si Brook myslel, že bude divák natolik kontemplativní, ztišenou a co do jevištních prostředků statický jevištní materiál vnímat? Ztišený a usebraný tón hlasu Velkého inkvizitora v podání Bruce Myerse, který stál už u zrodu Brookova Mezinárodního střediska divadelních výzkumů v roce 1971, jakoby odmítal naplňovat předpoklad dramatické atmosféry, který konvence klasického rozestavění temného hlediště proti osvětlenému jevišti u publika vyvolává. Jevištní partner Myerse mlčí, není mu souzena ani jedna replika, čímž pocit rizika (jak tohle divák přijme?) ještě sílí. A právě to je možná onen Brookův moment: jednoznačné jevištní rozhodnutí, v němž přesvědčeně setrvává, a nabízí tak publiku dialog a spoluúčast na hře.
Bruce Meyers jako Velký inkvizitor. Foto Geraint Lewis
Věren svému životnímu odkazu vsadil Brook právě a především na sílu a umění herecké osobnosti a pokládal nám otázku, co jako diváci potřebujeme k tomu, abychom se napojili na neviditelné vlny inscenace. Velký inkvizitor mluvil a jednal stále ve stejném módu a přesto jsem měl možnost po zklidnění a ztišení sebe samého napojit se na tohle silné podobenství o víře v Boha a svobodě.
Možná právě díky podobně silným vnitřním rozhodnutím inspiroval během své tvorby stále další generace divadelníků a dodával jim odvahu k experimentům. Možná právě proto se vzdal vedení velkých divadelních institucí v rodné Británii a působil v Paříži, kde byl ve svém vlastním divadle svobodný a nemusel dělat zásadní kompromisy. Možná proto se u něj projevovala určitá jevištní strnulost, když jeho režijní představivost musela v jeho pozdějším věku čelit přísnějším bezpečnostním předpisům – jako například používat v inscenaci rekvizitu krysy nikoli krysu živou, byť podle deníku The Guardian sám Brook přiznal, že legendární scéna upálení živého motýla byla také jen divadelním trikem (jedná se o inscenaci US /1966/ – více zde, zde, resp. zde: pozn. red.).
Svobodný duch, který v tvorbě neustupuje, to je zřejmě to, co se tu snažím o Peteru Brookovi říct. Důvěra ve svou vlastní vnitřní poezii, k níž si ochotný divák cestu sám najde.
///
Více na i-DN:
Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 1)
Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 2)
Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 3)
Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 4)
…
Komentáře k článku: Prázdný prostor po Peteru Brookovi (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
