Divadelní noviny > Kritika Zprávy
Muzikál, svatý grál? Díl první: Branický zázrak
Odpusťte prosím poněkud delší úvod. Činnost punkového divadelního publicisty se někdy rovná dobrodružnému putování za bájnými poklady či mytickými tvory. Jsme na startu dlouhodobé recenzní odysey. Územím průzkumu budiž naše republika, předmětem volně propojené série článků pak hudební divadlo, konkrétně muzikály. Ty se totiž především v našem kulturním kontextu nezřídka stávají otloukánky kritiky, která je považuje za výkladní skříně pokleslého vkusu, na opačné straně názorového spektra pak stojí totální fanouškovské zbožštění, ústící v mnohanásobnou konzumaci repríz. Ano, hodlám hledat zlato na dně zablácených řek, pod široko placatými kameny i v džungli bohem i lidmi zapomenutých destinací. Narazím při svých cestách jen na stáda všudypřítomných hejkalů, nebo i na bájné jednorožce? Nechme se překvapit!
V první linii mne neinteresují dekádami ověřené produkční jistoty ani oslí dramaturgické mosty a nablyštěná unylost nejrůznějších jukeboxů, ale především aktuální výtrysky autorské imaginace. A hned dva v uplynulých měsících vyronila Praha. Není tudíž divu, že naše cesta začíná v Nuslích, v Divadle Na Fidlovačce. Právě zde totiž nalezla azyl produkční jednotka Jana Svěráka Biograf Pictures, jež zde uvádí jevištní debut svého impresária, muzikál Branický zázrak.
Za inscenací, která vychází z nástřelu nerealizovaného filmového scénáře, autorsky za ním kromě režiséra a libretisty Svěráka stojí i herec a hitmaker Tomáš Klus, jenž kromě hudby a písňových textů vytvořil i hlavní roli. Skutečnost, že vystupuje bez alternace, z něj logicky dělá hlavní mediální tvář projektu, shodná profesní identita jeho scénického alter ega Pavla Krajíčka navíc snaživě sugeruje autobiografické tóny. Nakládání s ústředním hrdinou sice v některých aspektech připomene Fossův filmový milník All That Jazz a tvůrci se v tiskových materiálech mimo jiné zaštiťují jungovskými termíny, v podstatě se však jedná o jednoduchou sociální baladu s několika fantaskními prvky. Viděno optikou společenské alegorie pak jde o vzdáleného ideového nástupce Hapkova a Horáčkova lyrikálu Kudykam, který se naštěstí nezhlédl v obludně přepálené stopáži svého předchůdce. Pro příznivce Klusova městského folk rocku a verbální ekvilibristiky je bezpochyby příznivou zprávou, že na stejné notě se nesou i jeho divadelní songy, u antipatů tomu pochopitelně bude naopak. Oba tábory ale může spojit chvályhodná přítomnost živé kapely, která opravdu výborně šlape, vždyť její kostru tvoří dlouhodobí spoluhráči z doprovodné skupiny hlavního pěvce. Stačí to k úspěchu?
Svěrák s Klusem by zjevně rádi odvážně pluli mimo obvyklá koryta, v naplnění jejich tvůrčích záměrů jim ale ledacos brání – v první řadě nedostatek adekvátní zkušenosti s ožehavou disciplínou muzikálu, v řadě druhé absence dramaturgického vedení. Od muzikálu rozhodně nečekám bůhvíjak složitý děj, zato základní řetězec motivací, vzájemných vztahů mezi postavami, příčin a následků ano. V představách tvůrců dramatický mikrokosmos Branického zázraku možná funguje, vnějšímu pozorovateli však jevištní dění připomíná fantasmagorii přiopilého a navíc usínajícího vypravěče. Náhodná setkání, vzniklá přátelství, prozření i napravení, postavy jedenkrát se zjevivší, aby se po svém odchodu už nikdy nevrátily, to vše je jako z učebnice nefunkční příběhové struktury. Choreografie Tomáše Rychetského a Denisy Musilové neuroticky těká mezi excentrickými výpady a totální žánrovou konfekcí, kostýmy Kataríny Hollé postrádají invenci i kreativitu a sterilní přeplácaná scénografie jinak zkušeného Nikoly Tempíra jen podtrhuje neschopnost filmového režiséra pracovat s čistě divadelními atributy. Svěrákova neobratná práce se scénickými přechody místy evokuje studentské představení a neumělé pokusy o jevištní metaforu válcuje realistická doslovnost, která svým karatelstvím místy nepříjemně připomíná výrazový slovník Daniela Landy.
Ideální představa autorského tandemu bohužel mnohdy tvrdě naráží na prosté zákony uměleckého provozu – příjemně bezprostřední, citlivě komunikující hlavní hvězda sice alternaci nemá, ale všechny ostatní party ano a rozdíly jsou mnohdy diametrální: v roli manželky hlavního hrdiny Elen jsem se těšil na intimně civilní emocionalitu Veroniky Khek Kubařové, na repríze mne ovšem nepěkně zaskočila neústrojná rutinérská macha Nikoly Ďuricové, stejně jako laxně improvizované bavičství Martina Dejdara v roli bezdomovce Rudy. Tento part přitom nastudoval i Šimon Bilina, jehož náklonnost k inscenaci byla dobře patrná i v menší úloze Policisty.
Jedno obrovské pozitivum však společné setkání Jana Svěráka a Tomáše Kluse nad žánrem milovaným i zatracovaným má: panuje tu kolektivní nadšení pro sdílenou věc, které se postupně stává spouštěcím mechanismem divácké euforie. Už pro ně stojí za to se s Branickým zázrakem setkat, uznání si však zaslouží i odvaha tvůrců vykročit současným příběhem o jedné (ne)obyčejné osobní krizi mimo bezpečnou sféru adaptační šedi a hitových písničkálů. Podstatné věci se zde totiž dějí mezi řádky a jakoby náhodou. Přerod domácího muzikálu může začít i nenápadně a já si přeji víc podobných výstřelů do nejistoty. Dočkám se brzy?
Přečtete si příště: Slunce, seno, jahody!
///
Biograf Jan Svěrák a Divadlo na Fidlovačce, Praha – Jan Svěrák, Tomáš Klus: Branický zázrak. Libreto a režie Jan Svěrák, hudba a texty písní Tomáš Klus, choreografie Tomáš Rychetský a Denisa Musilová, scéna Nikola Tempír, kostýmy Katarína Hollá, hudební aranže Jan Lstibůrek, zvukový mistr Jiří Topol. Premiéra 17. května 2022 v Divadle Na Fidlovačce (psáno z reprízy 14. června).
Komentáře k článku: Muzikál, svatý grál? Díl první: Branický zázrak
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)