Divadelní noviny > Názory – Glosy
Nejvyšší čas se hlasitě ozvat!
Začíná nová sezona. Za humny zuří válka. Vzduchem si poletuje virus. Ceny energií tryskem rostou. Inflace stoupá. Blíží se komunální volby. Divadelníci přemýšlejí, o čem má v takové době smysl hrát divadlo. A o čem se ještě vlastně dá divadlo hrát? Na co diváci přijdou, pokud tedy přijdou vůbec.
České divadlo a celá kultura existují třetím rokem ve výjimečném stavu. Když to všechno na jaře roku 2020 (jak už je to dávno!) začalo, byla česká kultura stále chudou evropskou příbuznou, existující kdesi na chvostu zájmu domácích politiků. Protože ve společnosti vše rostlo, měli jsme oprávněný pocit, že i nám se vlastně daří líp. A nejspíš se díky obrovské píli a nasazení všech lidí v kulturním sektoru líp i dařilo, byť se řada z nich začínala ozývat, že už to takhle dál nejde.
Ministr kultury často říká, že v době, kdy v naší zemi vše rostlo, nedošlo k žádnému zásadnímu navýšení rozpočtu na kulturu. Nepoužívá to ale jako argument, aby se vyhladovělému oboru, který si tedy logicky nemohl vytvářet žádné rezervy na horší časy a na kterém už naše společnost v posledních desetiletích ušetřila víc než dost, nyní nějak zásadně pomohlo. Blíží se recese a slib „blížení se“ bájnému jednomu procentu státního rozpočtu vyšuměl jako pára nad hrncem, k hořkému procitnutí nebylo třeba ani celého roku. Pokud bude příští rozpočet ministerstva kultury v letošní výši, máme to prý brát jako příběh s dobrým koncem. Co naplat, že ty peníze budou mít o pětinu nižší hodnotu. A to ještě kdoví jestli, protože kultura bude jistě patřit k těm oborům, jejichž sektorová inflace bude o dost větší, než je celospolečenský průměr.
Rozpočtová zátěž, což je oblíbený způsob, kterým požadavky na financování kultury pojmenovávají naši politikové, tak zůstane na bedrech městských samospráv. Pro městské politiky jsou nyní ovšem celkem pochopitelně na prvních místech starosti s nedostatkem bytů, rozpálenými ulicemi, drahými energiemi atd. Pokud se kultura mezi volebními tématy a sliby vůbec objevuje, tak většinou na posledních místech. A spíš proto, že se to jaksi patří, než z nějakého přirozeného zápalu pro věc a pochopení, proč zrovna v těch těžkých časech, jež se na nás valí, bude kultura potřebnější víc než kdy dřív.
My, lidé, kteří pracujeme v kultuře, jsme se za poslední roky naučili už celkem sofistikovaně argumentovat, diskutovat a vyjednávat s politiky, pojmenovávat problémy a navrhovat jejich řešení, vysvětlovat význam kultury pro zdravou společnost. Mnohé naše argumenty se nám z jejich úst vracejí bez obsahu jako bumerang. Protože jsou to zhusta pouze naše vlastní slova a nenásleduje je žádná konkrétní akce. Obávám se, že se budeme muset k tomu všemu, co už umíme (a není toho málo – kurzy přežití v bídných podmínkách by mohli vést minimálně všichni kolegové z nezřizovaných divadel, ale bohužel by se k nim mohly přidat i stovky kolegů z těch zřizovaných), naučit ještě bojovat. A bojovat opravdu tvrdě a nikoli v prvé řadě mezi sebou, na což řada politiků ve skrytu duše spoléhá.
Nevidím totiž bohužel široko daleko téměř žádného politika (tedy někoho, koho si platíme, aby se staral o harmonický rozvoj naší země nebo města), který by se ze všech sil dral o to, aby podmínky pro kulturu byly lepší. Nevidím bohužel ani téměř žádné úředníky, kteří by k tomu díky jistotě služebních míst své politiky naváděli nebo sami aktivně vytvářeli lepší podmínky tam, kde mohou (a mají). Obávám se, že pokud chceme, aby česká kultura přežila letošní zimu a příští jaro a léto a abychom si za rok mohli otevřít třeba Divadelní noviny, které teď držíte v rukou, budeme se muset pěkně hlasitě (a chytře!) ozvat.
Komentáře k článku: Nejvyšší čas se hlasitě ozvat!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)