Kapesní atlas smějících se bestií
Klidně by se to mohlo jmenovat Preslové a Lesákův létající cirkus českých dějin. Jde o velmi dobře namíchaný koktejl parodie, satiry a sebeironie na téma my Češi, který není stylově zcela vzdálený Monty Pythonům. Přesto se nedá říct, že jim z oka vypadl. Spíš bych uvěřil, že tenhle komediální styl vyvinul Jára Cimrman a Pythoni ho na patentovém úřadě o vteřinu předběhli se svou nepatrně méně českou verzí…
František Hnilička jako Praotec Čech (v pozadí Eliška Boušková) FOTO PETR ZIKMUND
Úplně celá česká historie je dlouho pečlivě připravovaným projektem režiséra Janka Lesáka a dramaturgyně Natálie Preslové, kteří jím završují a současně ukončují svou několikaletou intenzivní tvorbu v českobudějovickém Malém divadle. Je ušitý na míru českokrumlovské točně a na rozdíl od předchozích dvou inscenací jihočeské loutkohry pro tuto scénu, tedy od Ztraceného světa režiséra Petra Haška a od Muže Dvojhvězdy režiséra Petra Formana, neusiluje o to, být velkolepě výtvarným, iluzivním divadlem. Naopak. Sází na slovní humor a na důsledné využívání antiiluzivních divadelních prostředků, jako jsou komentáře herců k postavám, zcizovací efekty nebo přiznané opakování osvědčených principů tak, aby při druhém použití přinášelo nový gag, nový nápad.
Záměrná trapnost
Zcizující rámec inscenace tvoří fiktivní situace, kdy nás vítá hlášení o technické poruše, které se v polovině signifikantně zasekne. Hned nato nám herec Jiří Brnula sdělí nemilosrdnou pravdu o české kultuře.
Celé to trochu připomíná humor ve školní akademii a zkušenějším divákům v hledišti začne být za herce poněkud trapno. Takový moment nastane v inscenaci ještě jednou, když inscenátoři předstírají, že se točna zasekla, a že proto nevidíme nejlepší a nejvýpravnější úsek celé inscenace. Úroveň zcizujících komentářů koketuje s cimrmanovsky naivistickým humorem i s hašlerovským popichováním a nebojí se v komunikaci s divákem švejkovat.
V té zdánlivé trapnosti (a že jí bylo!) je bezesporu záměr. Nejprve to ale tak působit nemusí, obzvláště když herci na začátku představení řeknou, že nedostali grant a že je uprostřed zkoušení opustil režisér přeplacený Netflixem, a že to přesto nevzdali, a že nám to teda nějak secvičili a sehrají, jen co se zbytek ansámblu vrátí z kšeftu s Perníkovou chaloupkou… Nepopírám, že jsem v tom zprvu viděl alibi. Jenže záhy jsem pojal podezření, že příběh nebude jen o dějinách naší kotliny, ale také o tom, jakou národní povahu jsme v ní napříč stoletími uklohnili a nakolik jsou trapnost nebo alibismus její součástí. A když na scénu dorazil herec Ondřej Lechnýř, jenž se nejprve představil jako Konstantin, pak jako Cyril a následně dodal, že vlastně ani neví, jak se jmenuje, ovšem že nám nese jazyk a kulturu, přičemž se dál věnoval oslíkovi, jehož přivedl s sebou na provaze a kterého oslovoval Metoději, už jsem nepochyboval. Inscenace ukrývá za svou komiksovou lehkostí (blízkou dětské části rodinného publika) temně sarkastický pohled na naši národní identitu. Starším sourozencům a rodičům dává bezesporu prostor k zamyšlení. A nejen o národní identitě, ale i o takovém kulturním fenoménu, jakým je český humor, produkt smějících se bestií.
Inscenace hovoří v kódu humoru důsledně nekorektního. Pod horu Říp přichází František Hnilička v roli praotce Čecha, Martin Dobíšek jako Lech a spolu s nimi početná družina včetně Žida (Petr Hubík) a romské kapely (houslista Vojta Lavička a harmonikář Petr Surmaj). Houslista se přiřítí se slovy: Čau! Můžem bejt s váma? Nás je málo. Načež na scénu vběhne živá slepice a harmonikář mlsně konstatuje: To je roztomilá slepička. Strhne se hádka původních Čechů o tom, kdo do jejich kmene patří a kdo nepatří, aby se nakonec nutně dohodli, že tu spolu budeme všichni dohromady. Za takovou satirickou provokaci by se nemusel stydět ani kultovní televizní humoristický pořad devadesátých let Česká soda. A nakonec ani Karel Havlíček Borovský, jenž je v inscenaci na zcela jiném místě rovněž citován.
Jiří Brnula líčí bitvu na Moravském poli FOTO PETR ZIKMUND
Přehlídka archetypů
Textová výstavba osciluje mezi pásmem scének na téma klíčových okamžiků českých dějin a ucelenou komedií o tom, jak parta charakteristicky českých archetypů proplouvá společně úplně celou českou historií s jediným cílem – neztroskotat. Plavba je dobrodružná. V každém roce dějin se přihodí nějaká lapálie. A postavy se s ní musí znovu a znovu poprat. Co naplat, že lapálie jsou si vzájemně podobné, problémy se vracejí a jeden by řekl, že si je místy způsobujeme sami. Češi (a lidé vůbec) jako by byli nepoučitelní.
František Hnilička hraje archetyp národního vůdce, státníka, lodivoda. V průběhu hry se tak stane praotcem Čechem stejně jako Karlem IV. nebo třeba Masarykem. Postavy jsou nové, ale poslání stejné. Herec tedy na jedné straně vystřihne zdařilou charakterizační miniaturu toho kterého dobového politika, současně však hraje onen státnický archetyp, založený na kontinuální zkušenosti. Krok za krokem tak rozvíjí nelehké téma své postavy – co je to být v zemích českých frontmanem společnosti. Kolikrát v dějinách zažije pocit hrdosti a kolikrát se cítí trapně a proč se to děje pořád dokola…
Ještě zajímavější herecký úkol připadl Martinu Dobíškovi v roli „toho druhého“. Ať už hraje Lecha, Boleslava při bratrovraždě, nebo třeba Edvarda Beneše ve stínu Masaryka, využívá suverénně každého detailu k drobnokresebné zprávě o tom, jak příznačné je pro Čechy být tím druhým v pořadí, jak jsou tihle náhradníci hrdinů vlastně hrdiny samotnými.
Stejný princip je uplatňován u všech postav. Dana Ibragimová s dokonalým nadhledem a houževnatostí pašeračky pronáší lidovou moudrost a duchovní rozměr z postavy na postavu a ze století do století, ať už je zrovna předkřesťanskou bylinkářkou, ve středověku pronásledovanou čarodějnicí, nebo právě zakládá pražskou Botanickou zahradu, Klementinskou observatoř, Vlastenecké muzeum, Královskou českou společnost nauk, vynalézá hromosvod, či kontaktní čočky.
Univerzálním představitelem cizího živlu (zejména habsburského) je herec Tomáš Kobr. Ironii dobře dávkuje, jako by si připravoval velkolepé finále. Když je anoncovaný příběh u konce a republika v roce 1918 vyhlášena, přichází v esesácké uniformě a smutně se ptá, jestli se to skutečně už dál hrát nebude. Zbývají čtyři minuty, a tak se nakonec hraje až po současnost. I když velmi v kostce a v překotném tempu od fóru k fóru. Pořád je to ale inscenace nejen o dějinách, nýbrž i o těch, kdo je tvoří. A z toho místy až mrazí. Naštěstí se zběsilé tempo pozastaví u Gabčíka s Kubišem, abychom si uvědomili, že i na kus hrdosti máme nárok. Skutečný nárok. Ale že to nebylo, není a nebude zadarmo.
Výtvarný koncept inscenace je jednoduchý. Přehledně rozděluje scénu kolem točny na čtyři hlavní dějiště. Protipóly jsou letohrádek Bellarie představující Pražský hrad a naproti němu malé pódium jako univerzální prostor pro projevy českého umění, který se postupně promění v papundeklové Národní divadlo. Na velké louce jsou ustájena domácí zvířata, založen první rybník a prezentován pozvolna se rozvíjející český venkov včetně příznačného vodníka, zatímco na menším paloučku vzniká dynamicky v kratším časovém sledu typické české město s jeho symboly v podobě známých průmyslových značek apod.
Inscenace Janka Lesáka a Natálie Preslové nevypálí divákům oči výpravnými efekty, zato je ale dobře pobaví a rozhodně ne hloupým způsobem. O alibi to je, ale za obyčejnou letní komedii se tvůrci před pravdou neschovávají.
Malé divadlo, České Budějovice – Janek Lesák, Natálie Preslová: Úplně celá česká historie. Režie Janek Lesák, dramaturgie Natálie Preslová, scénografie Dragan Stojčevski, kostýmy Adriana Černá, hudba Jan Čtvrtník, speciální efekty Václav Halfar. Premiéra 18. června 2022 na Otáčivém hledišti Český Krumlov.
Komentáře k článku: Kapesní atlas smějících se bestií
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
