Život naplněný tancem
Zemřel možná nejvýznamnější – rozhodně mezinárodně nejproslulejší – český tanečník druhé poloviny 20. století. Jan Minařík, který v roce 1969 z Československa emigroval na protest proti okupaci a nastupující normalizaci, patřil k největším oporám německého tanečního souboru Tanztheater Wuppertal Piny Bausch.
Byl nejen klasicky vzdělaným tanečníkem, žákem Miroslava Kůry, ale po nástupu Bausch do wuppertalského souboru i jejím asistentem. Tančil snad ve všech jejích dílech. Byl tak výrazný, velký, silový, ostatně bývalý boxer, že jste jej nemohli přehlédnout. V roce 1987 wuppertalský soubor užaslým Pražanům v natřískaném Smetanově divadle (dnes Státní opera) zahrál přelomové inscenace Café Müller a Svěcení jara. V obou z nich Minařík vystupoval. Jako emigrant původně nesměl přijet, ale Bausch si jeho účast vymínila.
Já se s Jendou, jak se mu mezi přáteli říkalo, seznámil počátkem devadesátých let, kdy nás – Ninu Vangeli a její soubor Studio pohybového divadla – Pina Bausch pozvala do Wuppertalu. Několikrát přišel za námi, skamarádili jsme se. On byl klidný, věcný, já zvídavý. Když jsem jel o rok později do Vídně udělat s Bausch rozhovor, ubytoval mě ve svém apartmá. Členové souboru byli tehdy velkými hvězdami: když po představení opouštěli divadlo, čekal na ulici dav lidí a my před ním museli prchat jako Beatles ve filmu A Hard Day’s Night.
Po ukončení aktivní taneční kariéry se přestěhoval do západočeského Čečína, kde si koupil statek a postupně jej zveleboval. Bydlel tam se svou partnerkou, bývalou tanečnicí wuppertalského souboru Beatricí Libonati. Často mi volal z různých cest (kontakt s tanečním světem udržovali oba neustále), několikrát jsem za nimi přijel do Čečína. Loni v červnu točil v košířských studiích v Praze krátký film se studenty FAMU. Strávili jsme spolu celý den. Na mladých záleží, říkal. Ale musej něco umět. To jsem ho viděl naposled.
Komentáře k článku: Život naplněný tancem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)