Divadelní noviny > Zprávy

Zemřel Petr Feyfar

Petr Feyfar

17. 3. 1940 Praha – 9. 9. 2022 Praha

Psycholog, dramaturg a divadelní publicista, v letech 1968 – 2008 žijící ve Švýcarsku, dlouholetý spolupracovník Divadelních novin.

Rodina bydlela nejdříve na Hradčanech a později v Řetězové ulici na Starém městě. Jeho dědečkem byl lékař a fotograf Jaroslav Feyfar, otcem významný fotograf Zdenko Feyfar, který působil po druhé světové válce jako profesor na Státní grafické škole v Praze, odkud odešel krátce po komunistickém převratu v roce 1948 na protest proti socialistickému realismu. Díky němu se rodina stýkala s mnoha významnými umělci té doby, například s Maxem Švabinským, Viktorem Strettim, Josefem Ladou, Josefem Sudkem, Janem Zrzavým, Otakarem Španielem, Adolfem Hoffmeisterem, Karlem Konrádem a dalšími.

Po různých peripetiích nuceného přesouvání míst studia na základní škole (nejprve navštěvoval klášterní školu sester uršulinek v dnešní Voršilské ulici, poté ZDŠ Uhelný trh ve třídě spisovatelky Marie Charousové) vystudoval gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici, kde v roce 1957 odmaturoval. Poté začal studovat Mezinárodní ekonomické vztahy na VŠE, ale v roce 1958 přestoupil Na DAMU, kde vystudoval dramaturgii. Byl ve stejném ročníku jako například Petr Čepek, Marie Málková, Ladislav Mrkvička nebo Jiří Krampol. Jeho kolegy na katedře režijně-dramaturgické byli Zdeněk Pošíval, Zdeněk Bidlo, Anna Procházková, Alena Kožíková, Milada Markalousová a Jan Schmidt. Přijímací zkoušky společně s nimi dělal také Václav Havel, kterého tehdy nepřijali (nastoupil až později jako dálkový student).

V době studií pracoval jako osvětlovač v Divadle Na zábradlí (svítil například slavnou hudební komedii Jiřího Suchého Kdyby tisíc klarinetů nebo Fialkovy pantomimy), asistent režie v cirkuse v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnešní Výstaviště), dramaturgoval s Janem Grossmanem v kladenském divadle a psal pro Večerní Prahu. Právě přes Večerní Prahu se mu podařilo získat kontakty s Československým rozhlasem, kde začal v roce 1964 pracovat v krajském vysílání Praha venkov. Po DAMU nastoupil na dvouletou vojenskou službu a po ní – na podzim 1966 – se vrátil do rozhlasu, tentokrát jako režisér do zahraničního vysílání. Pro rozhlas tehdy zdramatizoval Poláčkův Hostinec u kamenného stolu.

V roce 1962 se oženil. V roce 1963 se mu narodila dcera Isabela a v roce 1966 syn Patrik.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 se významně podílel na živém vysílání z budovy Československého rozhlasu. Byl jedním z prvních, který se tam dostavil a zařídil první živé vysílání o okupaci, jež začalo kolem čtvrté hodiny ranní. Zůstal tehdy ve studiu, odkud vysílání řídil. Jednou, když svítalo, se vypravil s novinářem Jiřím Rumlem obhlédnout situaci na střechu rozhlasu. Vzápětí šel do místnosti s dálnopisy, aby si přečetl nové zprávy, které dorazily, když se náhle začala tříštit okna a kolem hlavy mu prolétly kulky. Vrhl se na zem a “plížením-plazením“ opustil místnost. V ten moment začaly chodit zprávy, že jsou venku první ranění a první mrtví, vzpomíná v nahrávce pro Paměť národa. A pokračuje: Hlasatelé zvenku se ptali, co se děje, že se ve vysílání neustále ozývají lupance. Nešlo ovšem o lupance, nýbrž o střelbu, která byla uvnitř budovy slyšet stále intenzivněji. Sláva Volný v knize Jsme s Vámi, buďte s námi! píše: ‚Režisér v tu chvíli šel a otevřel dveře a okna.‘ To jsem byl já. Situace byla dále neudržitelná. Vysílali jsme, aby lidé zachovali klid, ale do toho se ozývala střelba, naproti hořely domy a do haly přinesli první mrtvé. Pustili jsme hymnu a čekali, co se bude dít, tak tohle vysílání končilo. To bylo mezi sedmou a osmou hodinou ranní. Do studia přišli tři sovětští vojáci se samopaly. Někdo udal, z jakého studia se vysílá. Vojáci vyzvali přítomné, aby studio okamžitě opustili a zamkli. Vojáci ale Feyfara, Jiřího Rumla ani nikoho dalšího nezajali ani nevyvedli ven z budovy, a proto netrvalo dlouho a vysílalo se znovu. Feyfar se společně se svou ženou a Jiřím Rumlem přemístili do studia skrytého v nitru budovy (dnes již ani jedno z těchto studií neexistuje) a celý den až do večera vysílali odtud. Vysílací materiály z politické redakce nosila do studia Feyfarova manželka schované pod blůzou. Ze studia odešli – se ženou – až večer. Tahle informace není v žádném archivu uvedena, píše se, že pak začal vysílat Karlín, ale to není pravda. Vysílali jsme my z Vinohradské ulice, říká v nahrávce Feyfar. V následujících dnech už se do rozhlasu nedostal, neboť zahraniční vysílání, kde byl zaměstnaný, nevysílalo.

Jeho jméno není dodnes uvedeno v žádných materiálech archivu rozhlasu; jako by se informace o tom, kdo řídil první živé vysílání o sovětské okupaci Československa a jak toto vysílání probíhalo, zcela vypařily. První rozhovor s ním o této události, natočený v prosinci 1989 M. Kaisrem z tehdejší politické redakce, se údajně ztratil. Ani jména hlasatelů a techniků nejsou nikde uvedena. (Více o jeho působení v Československém rozhlase v době srpnové okupace zde.)

V září 1968 emigroval i s rodinou do Vídně a odtud do Švýcarska. Nějakou dobu pobýval v Sankt Gallen a poté odjel do Curychu, kde působil chvíli jako kulisák v divadle na Neumarktu a kde se setkal s dramatikem Eugénem Ionescem, který tam právě režíroval. Cestou autostopem z Bernu, kde si na vyslanectví prodloužil výjezdní doložku, dorazil místo do Curychu do Basileje, kde záhy získal v městském divadle místo asistenta režie. Tam se setkal s Friedrichem Dürrenmattem, jemuž asistoval při režii jeho hry Play Strindberg (Feyfar měl za úkol zapisovat úpravy vzniklé při zkouškách inscenace hry Tanec smrti od Strindberga režiséra Ericha Holligera, u které Dürrenmatt působil jako produkční dramaturg, sledovat herce a zaznamenávat jejich nápady – z nich pak vznikl text hry Play Strindberg).

V roce 1976 zasáhla rodinu v emigraci tragédie. Feyfarova žena zemřela při nehodě v horách. On v té době studoval filozofii, slavistiku a psychologii na basilejské univerzitě a právě kvůli této události se od divadla odklonil k psychologii. Situace to byla velmi obtížná, zůstal jsem v cizině sám se dvěma malými dětmi, přesto se mi podařilo studia dokončit, říká. Prošel tehdy mnoha různými zaměstnáními, vedle rozličných manuálních prací dělal knihovníka na katedře germanistiky basilejské univerzity a psychoterapeuta na mnoha klinikách a v odvykacích centrech. V osmdesátých letech si v Basileji otevřel psychologickou a psychoterapeutickou praxi, ve které působil až do roku 2008. Po smrti ženy se ve Švýcarsku znovu a z druhého manželství má dva syny.

V emigraci jej celou dobu sledovala československá Státní bezpečnost, a to prostřednictvím přiženěného rodinného příslušníka, který jej ve Švýcarsku navštívil. Feyfar to zjistil až po roce 1989. Sledován byl údajně i švýcarskou tajnou službou, což se dozvěděl díky známé Fichenaffäre, která odhalila, že bylo od roku 1900 sledováno přibližně 900 000 obyvatel Švýcarska.

Více o jeho životě zde.

Od roku 2008 žil opět převážně v Praze, přispíval do Divadelních (kde měl i svůj blog – zde) a Literárních novin a do časopisu Tvar.

Zemřel nečekaně v pátek ráno na masivní krvácení do mozku (i když byl velmi rychle na JIP, nebylo pomoci). V sobotu 24. září ve 12 hodin bude v Jilemnici uložen do rodinné hrobky. Den předtím – v pátek 23. září – se uskuteční v kostele sv. Panny Marie Sněžné v Praze od 11 hodin zádušní mše.

O jeho úmrtí dnes Divadelní noviny informovala jeho partnerka Štěpánka Nohýnková.

/Pro i-DN z více zdrojů, především z nahrávek Paměti národa – zde – zpracoval hul/

• Autor: DN
• Publikováno: 11. září 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zemřel Petr Feyfar

1. Vladimír Hulec

   

   Petře,
   až při psaní Vašeho nekrologu jsem zjistil, co všechno jste prožil, z jaké rodiny jste pocházel, co jste vystudoval, dělal, kde všude byl a s kým spolupracoval. Nevěděl jsem to, nechlubil jste se.
   Poznali jsme se v Avignonu někdy na přelomu tisíciletí a od té doby jsme se vídali a Vy k nám do Divadelních novin, do zahraniční rubriky, kterou jsem vedl, psal. Později jste si na i-DN vytvořil i blog. Byl jste úporný, neuvěřitelně povídavý, důsledný, do divadla a svých myšlenek o něm zaťatý. Těžko bylo s Vámi držet v dialogu krok, těžko Vám bylo oponovat.
   Mám takové divadelní blouznivce v oblibě, byť jsem z Vás byl občas tumpachový. Vždy jste měl ve sporu další a další argument, vždy jste měl poslední slovo. A po rozloučení jste se ještě několikrát vrátil, abyste pár slov, zážitků či vlastních postojů dodal. Takoví lidé do divadla i tohoto světa zatraceně patří. Bez nich – tedy i bez Vás – by byl svět nudnější, výkladově jednoduchý, intelektuálně chudší.
   Tedy už je.

   12.09.2022 (0.35), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. DN

   

   Poslední rozloučení
   se koná v pátek 23. září od 11 hodin v kostele sv. Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí (čp. 753/18) na Novém Městě pražském, v těsném sousedství Václavského náměstí.
   V sobotu 24. září ve 12 hodin bude uložen do rodinné hrobky v Jilemnici.

   19.09.2022 (23.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ