Divadelní noviny > Festivaly Zprávy
Homo digital
Performance Barbary Benish HLADOVÉ KAMENY – MÁLO VODY PRO JEDEN KOŘEN zahájí ve čtvrtek 15. září v 19.00 mezinárodní umělecký festival Re-connect Art. Úvodní akce se odehraje přímo na hladině Vltavy u smíchovské náplavky na Hořejším nábřeží. Na břehu pak v 19.30 naváže Jiří Suchánek s improvizovanou zvukovou performancí Y. Od 20.30 se v živém streamu přidá Lee Campbell s mnohovrstevnatou tvůrčí performancí VIDĚT A NEBÝT VIDĚN. Festival potrvá do 19. září, bude možné jej sledovat na 15 místech v Praze nebo online na webu festivalu praguebiennale.cz, kde je také dostupná aktuální verze programu. Vstup na všechny části programu je zdarma.
Aktuální druhý ročník festivalu, pořádaného Nadací Prague Biennale, se zabývá otázkami spojenými s identitou ”homo digital” a specifiky sebeprezentace ve virtuálním prostoru. Program Re-connect Art je postaven na několika prezentačních formách: projekcích děl světového videoartu, živých vystoupeních streamovaných z různých míst na naší planetě a živými uměleckými performancemi, které se odehrají přímo na veřejných prostranstvích Prahy. Připraveno je 7 živých performancí, 3 livestreamy, 3 open-air projekce a 18 uměleckých videí či krátkých filmů, jež budou k vidění od 15. do 19. září na všech festivalových obrazovkách. Prezentovaná videa vybrala porota festivalu Re-connect Art na základě otevřené výzvy z více než stovky odpovědí z celého světa. Témata vybraných prací se strukturují kolem dvou okruhů zabývajících se digitální identitou a sociální a angažovanou identitou.
Zkoumáním psychologické hranice mezi naším vědomím a virtuálním světem a jejich vzájemnými interakcemi se zabývá již téměř historické dílo česko-amerického umělce Romana Deingrubera (Sféra, 2004), který kombinuje tělo se softwarem a vytváří tak nové abstraktní formy reality a vnímání. Podobně uvažuje také slovenská umělkyně působící ve Vídni Patrícia Chamrazová (Tělo – Báseň, 2022), která zdůrazňuje, že digitální identity nejsou samostatnými konstrukty, ale prodloužením či prohloubením naší reálné existence. Na vzájemný vztah přírodního a umělého, člověkem vytvořeného světa technologií naráží práce argentinské multidisciplinární scénografky Maríi Belén Robedy (Přírodní fikce, 2020) nebo arménské multimediální umělkyně Gohar Sargsyan (Řeč, 2020). Řada autorů reaguje na skutečnost, že vliv a rozšíření digitální komunikace byly výrazně posíleny prožitým obdobím fyzické izolace za covidu-19. Přesunem většiny osobních, pracovních i úředních jednání do online prostoru došlo k jeho institucionalizaci, digitální identita se tak stává paradoxně stále reálnější. Tendenci k opouštění fyzické dimenze a fragmentární přítomnosti, resp. ztrácení tvaru či znetvoření fyzického těla ve svém videu explicitně znázorňuje například italský architekt a umělec Lorenzo Papanti (Dimenzionální křeč, 2021). K formám virtuální tělesnosti se vyjadřuje také ukrajinský videoartista Oleksandr Isaienko, a to i přesto, že jeho video (Adiieu, Corpus!, 2018) pochází z doby předpandemické.
Psychicky náročný fenomén uzavření jednotlivce v prostoru fyzickém i virtuálním, kdy se neviděný svět za zdmi a informace o něm zprostředkované převážně digitálními médii stávají zdrojem neklidu a úzkosti, se promítá do prací nizozemsko-norského performera a hudebníka Hanse Christiana van Nijkerka (Work-Life Imbalance, 2022). Podobně se reflexí odloučení od reálných smyslových vjemů zejména v době pandemie zabývá práce amerického autorského kolektivu IGUANA Collaborative (Sherry Erskine, Bonnie Sue Stein a John K. Erskin; Relay-Delay, 2022) a jihokorejského multimediálního umělce Jina Honga (Pokoj, 2022), který navíc zdůrazňuje nestabilitu digitálního prostředí a nepřehlednost architektury virtuálního světa. Na komplikované, často manipulativní psychologické aspekty virtuality a existence fluidních či zcela imaginárních digitálních identit upozorňuje také například původem chilský umělec Alvaro Aroca Cordova (Moc kůže, 2022) nebo turecká multimediální umělkyně Bengisu Uykusu (Tvůj osobní Buddha, 2021). Motiv influencerství a problematické potřeby být viděn a oceňován v digitálním prostoru zpracovává francouzský animátor Jérémy Griffaud (Žalář, 2021). Izraelská dvojice sestávající z básnířky Lali Tsipi Michaeli a vizuálního umělce Gila Zablodovskeho (Bouřlivý den, 2020) reflektuje pocit vykořeněnosti, který sdílí umělkyně nucená v dětství odejít ze své rodné země s narůstajícím množstvím obyvatel celé naší planety.
S procesem postupného přesouvání osobní a pracovní komunikace do digitálního světa se přirozeně stále více aktivizuje také potenciál této sféry coby extenze veřejného prostoru. Řada projektů tak využívá snadno sdílený prostor digitálních médií pro angažovanou prezentaci témat společných větší komunitě nebo, v případě klimatické či sociálně angažované problematiky, nám všem. Běloruská autorka působící v Praze a Berlíně Aliaksandra Yakubouskaya (Imaginative Dream(E)scape, 2021) tak sdílí svůj digitálně komponovaný exkurz do politicky složité situace česko-polsko-německého pohraničí. Světově známý chorvatsko-rakouský performer Marko Marković (Jihovýchodní smutek ve střední Evropě, 2021) se ve své poeticky vyznívající videoperformanci zabývá kritickou reflexí politických a sociálních struktur a zneužíváním mocenských pozic. Kritikou nerovnováhy moci ve prospěch bílých mužů a jejich apatického přístupu k její nápravě se zabývá Andrew J Burford (Zjistil jsem, 2020–2021). Video umělecké skupiny Kinakt z konžské metropole Kinshasa (Aude Bertrand, Eddy Ekete, Duchovní potrava, 2017) poukazuje ve svém záznamu živé performance na “nemožnost fyzického a smyslového nasycení”, a to jak ve smyslu čistě fyzickém, tak přeneseně v rámci virtuální komunikace. Podobně také video venezuelského autora Endera Rodrígueze (Sežrat Bolívara ve 4,2 krocích, 2020) představuje bezprostřední a organickou reakci na nesnesitelnou politickou situaci, chaos a nedostatek jídla i všech sociálních potřeb v jeho rodné zemi…
Komentáře k článku: Homo digital
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)