Groszmannová: Pracovat a hrát v jiném jazyce je náročný úkol
Členka činohry brněnského Národního divadla Tereza Groszmannová, držitelka ceny Thálie za titulní roli Mirandolíny ve stejnojmenné inscenaci, působí také jako překladatelka z italštiny a právě v Itálii strávila osm plodných let, kdy hrála v italském filmu a televizi.
V dětství jste se svými rodiči věnovala ochotnickému divadlu, byla jste nadšenou ochotnicí a několikrát jste se dostala také na Jiráskův Hronov. Již tehdy jste se rozhodla pro herectví?
V naší rodině se divadlu věnovali opravdu všichni. Zkoušelo se prakticky každý víkend. Bylo u nás pořád plno. Jezdilo se hrát po celém kraji, Jiráskův Hronov jsem absolvovala několikrát a vždycky nám tam bylo dobře. Když jsme řešili v osmé třídě střední školu, konzervatoř byla logicky přirozená volba, které dodnes nelituji. Studovala jsem nejprve dva roky v Brně. Měla jsem velké štěstí na pedagogy. Jaroslav Kuneš a Vladimír Krátký byli vynikajícím startem do mého hereckého života. Na třetí a čtvrtý ročník jsem se přesunula blíže k domovu, do Prahy. A opět se na mě usmálo štěstí, neboť jsem se dostala k profesorce Janě Preissové.
Po škole jste nastoupila do Národního divadla v Brně a debutovala titulní rolí Princezny Pampelišky. Jaký to byl pocit, první role a hned hlavní?
Ve čtvrtém ročníku jsem se dozvěděla, že v Brně v Mahenově divadle hledají mladou holku, a tak jsem se přijela zeptat. Konkurz dopadl dobře a mě čekala první premiéra Princezny Pampelišky. Naštěstí mi hrál tatínka Jaroslav Kuneš a ten si už pohlídal, aby mi bylo rozumět a abych mu takříkajíc „neudělala hanbu“. Tenkrát mi ještě nedocházelo, jaké mám štěstí, brala jsem příležitosti s vervou mládí a neskutečným nadšením.
Pak jste byla osm let v Itálii, kde jste hrála ve filmu i televizi a studovala italštinu. A v seriálu Don Matteo jste si zahrála po boku Terence Hilla. Jaká to byla zkušenost?
V souboru jsem byla půl roku, když mi volali z Prahy, že se po celé východní Evropě dělá konkurz na hlavní roli do italského filmu. Po několika měsících kamerových zkoušek volba padla na mě a já musela na rok svoje angažmá přerušit. Film jsem natočila, premiéru jsme měli v Benátkách na filmovém festivalu a mně se doslova roztrhl pytel s nabídkami. Některé jsem přijala, na některé se nedostalo. Několik let jsem pendlovala mezi Itálií a Českou republikou. Pracovat a hrát v jiném jazyce je náročný úkol, i když jsem měla dobrou agenturu, dost věcí jsem musela vykomunikovat sama, a to byla zkušenost, kterou vám už nikdo nevezme. Očekávala se ode mne profesionalita a 24 hodin denně překládat každé slovíčko. Do té doby jsem italsky neuměla ani slovo. Dnes jsem za to ohromně vděčná, naučila jsem italsky, pracovat v náročných podmínkách a vydržet ostré pracovní tempo při natáčení.
V roce 2003 jste se vrátila do Národního divadla v Brně a od té doby jste vytvořila řadu různorodých rolí. Hrajete v inscenacích Kdo se bojí Virgínie Woolfové?, Lucerna, Hana, Noc bláznů, máte i svůj stand-up. Jaké role ráda hrajete? Máte oblíbenou postavu?
Vždycky jsem měla dvě herecké touhy. Tu jednu nezrealizovanou si nechám pro sebe a tou druhou byla role Marty v Kdo se bojí Virginie Woolfové?. Představení mělo premiéru v loni v červnu, v režii Štěpána Pácla. George hraje Martin Sláma, Drahunku Eliška Zbranková a Nicka hraje Vojtěch Blahuta. Měla jsem štěstí na titul i na lidi kolem sebe. Moje velmi oblíbená role z poslední doby je maminka Krůtová z Majitelů klíčů od Milana Kundery,v režii Martina Glasera.
Role energické hostinské ve hře Carla Goldoniho Mirandolina vám vynesla cenu Thálie. Co to pro vás znamená?
Když mi náš umělecký šéf oznámil, že chce, abych přeložila a hrála Mirandolínu, nijak jsem nad tím dlouze nepřemýšlela. Obstarala jsem texty a po nocích (doslova) předkládala. Měla jsem štěstí, že Hana Hložková (dramaturgyně Mirandolíny) dělala na textu korekce. To, že z Petera Gábora (režiséra této inscenace) se stane posléze i kamarád, to že dostanu za tuto roli Thálii a že na ní lidé rádi chodí a máme pořád plné hlediště, byla třešnička na dortu příjemně stráveného času. Prostě to do sebe všechno zaklaplo.
Kromě Mirandolíny jste přeložila například film Malena s Monicou Bellucci. Co vás baví na překládání?
Překládání je pro mě relax. Mám v plánu zase něco „spáchat“.
Máte zkušenosti před kamerou, mikrofonem, působíte v dabingu a v jednom rozhovoru jste řekla, že ze všeho nejvíce vás doopravdy baví divadlo. Čím je pro vás?
Všechno má něco do sebe. Dabing i kamera. Ale divadlo je řemeslo!
Jak ráda odpočíváte?
Pokud chci opravdu vypnout, vezmu psa a jdu ven.
Komentáře k článku: Groszmannová: Pracovat a hrát v jiném jazyce je náročný úkol
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)