Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Plzeňské ozvuky (No. 1)

Plzeňský Mezinárodní festival Divadlo letos slaví 30 let. K narozeninám si nadělil celosvětově první komplexní instalaci elektroakustického řetězce umělého dozvuku, díky němuž by měl mít divák pocit, že je zvukem plně obklopen, jako by byl přímo součástí dění. Po osmi letech od svého otevření jím bylo vybaveno mnohými dosud spílané Nové divadlo, na jehož scéně byl včera jubilejní ročník se vší pompou zahájen.

Systém umělého dozvuku zde představil ředitel Divadla J. K. Tyla Martin Otava, přičemž popíchl ředitele festivalu a zároveň Národního divadla v Praze Jana Buriana poznámkou, že jeho instalací Plzeň technologicky předběhla i Zlatou kapličku, a vyzval diváky, aby si přišli poslechnout, jak bude v nově ozvučeném sále vedle činohry, opery a muzikálu „znít“ balet. Pogratulovat festivalu přišel jak současný plzeňský primátor Pavel Šindelář, tak ministr kultury Martin Baxa, který coby bývalý primátor na jevišti v rodném městě jen zářil. Po jejich odchodu muselo zůstat jeviště několik minut prázdné, aby mohl tento příval pozitivní energie opadnout. Ze tmy se poté zcela nečekaně a skromně jakoby nic vyloupl hlavní host festivalu: kanadský herec, režisér a dramatik Robert Lepage.

Inscenace 887, jejíž dvě představení jsou festivalem inzerovaná jako divadelní událost roku, dostala název po čísle popisném bytového domu v Québeku, kde režisér vyrůstal. Na jevišti jej představuje variabilní scénický objekt, který ve skrytu ze zákulisí otáčí a všelijak upravuje a rozžívá celá řada Lepageových spolupracovníků. Jediným aktérem na scéně je ovšem sám Lepage a právě z pocitu zodpovědnosti herce, na němž primárně závisí úspěch představení, celá inscenace vychází. Jejím tématem je totiž paměť coby nejdůležitější nástroj herce, stejně jako vztah soukromé paměti (historie) k té kolektivní (Historii). Dům s číslem popisným 887 se tak stává Paměťovým palácem Lepage, který skrze rodinné vzpomínky a osudy sousedů prostřednictvím rozpomínání plynule přechází k vyprávění moderních dějin Kanady a quebeckých snah o sebeurčení.

Čtyřstěnný objekt tak z jedné strany představuje fasádu domu, do jehož oken mohou diváci nahlížet díky sugestivním miniprojekcím a Lepageovu vyprávění příběhů jednotlivých rodin, z druhé strany interiér kuchyně, v němž se herec fyzicky pohybuje, ze třetí siluetu města, na něž jakožto diváci shlížíme z terasy, tvořené scénickým objektem v popředí, vybaveným zmenšeninou kanadské vlajky, ze čtvrté knihovnu coby metaforu uspořádání lidského mozku, z páté čelní pohled automobilu, který předtím v podobě zmenšeného modelu na dálkové ovládání projel před domem, a tak dále, neboť Lepageovi spolupracovníci objekt neustále proměňují. Propojením divadelních a filmových principů (nejvýmluvněji demonstrovaným ve stínohře za průsvitným závěsem, kde si silueta fyzicky přítomného herce hraje se siluetou holčičky, která je ovšem na rozdíl od něj projekcí) tak vytvářejí dokonalou iluzi režisérova mikrosvěta.

Vše působí doslova kouzelně, stejně jako sebejistý, mezi angličtinou a francouzštinou přirozeně lavírující a v obou jazycích perfektně artikulovaný hercův projev – představení totiž Lepage zahájil líčením obtíží, jaké mu činilo studium složité moderní kanadské básně Speak White básnířky Michèle Lalonde, načež ovšem vydržel bez jediného zaškobrtnutí poutavě vyprávět dvě hodiny. Dle ohlasů, sdílených s kolegy na tradičním zahajovacím večírku po představení, však Lepageovo kouzlení fungovalo především na diváky v předních řadách. Zprostřed sálu už jsem s hercem, po celé představení vlastně utopeným ve scénografii v hloubce jeviště, s postupem času ztrácela spojení. Projekcemi rozžitý model bytového domu mi připomněl Prefaby Dominika Migače a Jakuba Maksymova, v nichž podobným způsobem nechávají diváky nahlížet do životů obyvatel paneláku, jejich půlhodinová miniatura, propojující projekce, zvuk a zmenšené modely, je ovšem vytvořená pro deset diváků, nikoli pro bezmála pět set. A téma inscenace, propojující osobní vzpomínky jednoho muže s historií nám poměrně dost vzdálené země, mi v udržování bdělosti příliš nepomáhalo.

Setkání se světově proslulým tvůrcem, který dlouho po představení vydržel zcela nenápadně popíjet ve foyer a druhý den ráno na besedě tamtéž otevřeně odpovídal na veškeré dotazy, bylo nicméně nesmírně inspirativní. Tipli byste si například, že s všelijakými technologickými hračičkami kouzlící režisér neumí ani odeslat e-mail? Anebo že se stal hercem, protože byl ve skutečnosti stydlivý?

Stydlivost mohla na první pohled evokovat i první repríza inscenace Za/tím neviditelná žena souboru Ufftenživot v prostoru kulturní křižovatky Moving Station v budově bývalé nádražní haly na Jižním předměstí (premiéra zde proběhla o den dříve). Za projektem se skrývá dramaturgyně Marta Ljubková a místy skrývají, místy odhalují perfomeři Jiří Šimek a Peter Šavel. Jejich performance, v níž měly původně vystupovat také dvě performerky, se v průběhu dvouletého výzkumu postupně začala točit primárně kolem otázek: Jsem muž? Co smím? Co nesmím? Co musím? Nejrůznější emoce muže dnešního světa vtělují na sebe vzájemně perfektně napojení performeři v pohyby, jež se skládají v pravděpodobně do velké míry improvizovanou choreografii, tematizující mužskou touhu po dominanci. Chlapácká gesta a pózy se zaťatými svaly však neustále střídají výrazně jemnější pohyby, odhalující onen na první pohled neviditelný ženský element. Kde je ovšem hranice mezi mužským a ženským pohybem? A kdo ji určuje? Vidím ji stejně jako můj soused? Je v pořádku, když se dva muži dotknou? Nebo dokonce políbí? A mohou si veřejně poplakat?

Ačkoli samotné představení pro mě bylo místy poněkud úmorné (bližší nástin konkrétních situací by znamenal prozrazení pointy), obdivovala jsem energii a vzájemné napojení performerů, a především chytře promyšlenou práci s publikem. Diváckou pozornost totiž tvůrci různými prostředky průběžně aktivizují, až nakonec samotné představení zcela organicky, jakoby mimochodem překlenou do diskuse, protože by přece bylo škoda zahodit energii, která se zde vytvořila, potleskem. A tak najednou diváci, ještě stále ponoření do atmosféry inscenace, začali zcela samovolně klást tvůrcům otázky a vyjadřovat své názory, ať už pozitivní či negativní, bez jakéhokoli ostychu či strachu, že se jich dotknou, protože jsou to přece profesionálové a s diváckými hranicemi si pohrávali zcela záměrně. A tak se rozproudila diskuse, ve výsledku podnětnější než samotné představení, ačkoli bez něj by samozřejmě nevznikla. Myslím, že stejně důležitá byla i pro tvůrce, kteří divadelní tvar prezentují jako work in progress a součást širšího výzkumu, do něhož nechávají diváky nahlédnout i na webových stránkách projektu (jejich autorem je herec Matyáš Řezníček). Jsou zde k dispozici nejrůznější audionahrávky, videa, texty a sdílený Google dokument, reflektující Šimkovy a Šavelovy úvahy, které je dovedly tam, kde jsou: tady a teď, s diváky, nahlížející na sebe sama a své mužství cizíma očima, z různých úhlů pohledu.

• Autor: Kateřina Kykalová
• Publikováno: 15. září 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Plzeňské ozvuky (No. 1)

1. Josef Herman

   

   K zahájení festivalu
   je myslím třeba dodat, že rozradostněný pan ministr Baxa začal děkovat různým celebritám coby zakladatelům festivalu, když skuteční zakladatelé (někteří už mezi námi ani nejsou) seděli tiše v hledišti a asi zahanbeně trpěli. Taky jsem tím trpěl a bylo mi stydno. Tedy alespoň tady a stručně napišme, že festival nezakládal Jan Burian, ale lidé v počátcích časopisu Svět a divadlo kolem Karla Krále, založení festivalu bylo přirozenou součástí jejich tehdejšího uvažování o divadle. Podrobněji lze dohledat na stránkách SADu.
   Souhlasím s Katkou Kykalovou v tom, že Lepage asi rychle ztrácel kontakt v dlouhém hledišti podle mého nešťastně zkonstruovaného Nového divadla. Já v první řadě jsem si ale užil jedno z nejlepších představení, jaké jsem viděl.

   16.09.2022 (9.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Michal Zahálka

     

     A já bych ještě rád dodal,
     že počátkům festivalu se podrobně věnuje výstava fotografií Jaroslava Prokopa, která je k vidění ve Smetanových sadech, a podrobný text o dějinách festivalu a jeho zakládání jsme připravili i pro festivalový web, kde se v nejbližší době objeví. Na výstavu vřele zvu, dali jsme si s ní spoustu práce a věřím, že stojí za návštěvu. 🙂

     16.09.2022 (11.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Kateřina Jírová

   

   Dovolím si zmínit
   též zázemí festivalu, kde vlastně jedinou osobou, která pro festival pracuje celých 30 let, je ing. Růžena Benýrová. Prof. Jan Burian spolupracoval s festivalem od roku 1997, kdy se stal ředitelem DJKT.

   18.09.2022 (15.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ