Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Plzeňské ozvuky (No. 2)
Režisér Christoph Marthaler je u nás poměrně dobře známý díky Pražskému divadelnímu festivalu německého jazyka – jeho inscenace Zab Evropana! a Hodina nultá, které na něm byly k vidění v roce 1998, osobně řadím k nezapomenutelným, ba zlomovým divadelním zážitkům. A nejsem rozhodně jediná. Následovaly další marthalerovská hostování v Praze nebo výlety za jeho inscenacemi. V nichž velmi zábavně i velmi drsně komentuje historické události, epochy. Prostřednictvím bizarních postaviček outsiderů, podivínů. Někdy deprimuje drásavě bolestnou výpovědí o temných momentech v historii, jindy si vlastně jen se svými stálými spolupracovníky hraje. To je i případ inscenace Ani ponětí / No Idea, která vznikla v Theâtre Vidy-Lausanne a byla letos k vidění na plzeňském festivalu.
Foto: Julie Masson
Na začátku (dle slov protagonistů – a není důvod jim to nevěřit) byla jen scéna Duri Bischoff: bílá (paneláková?) chodba se šesti dveřmi a jedním radiátorem. A dvěma poštovními schránkami. Dva hráči, skotský herec Graham F. Valentine a hudebník Martin Zeller, klauni v kvádru či alespoň vestičce, tu osmdesát minut rozehrávají typické marthalerovské etudy. Na chodbě se míjejí či potkávají, jako dva osamělí sousedé, kteří si nepotřebují nic moc vysvětlovat. Martin Zellner si na začátku přinese magnetofon, obřadně se usadí, pustí kazetu, ozve se předehra k Tristanovi a Isoldě. A on se přidá na violoncello. A dává jemně najevo, co si o Wagnerovi myslí (či spíše Marthaler?), když protáčí oči k nebi nad dlouhými pauzami. V průběhu večera se kazeta samozřejmě zasekne, a on ji vymotává a zamotává se do ní… Ale celkově to není večer předvídatelný, Marthaler a jeho spolupracovníci okouzlují vrstvením dalších a dalších správně praštěných nápadů a textů – celé je to tentokrát takový dadaistický večer. Graham F. Valentine v absurdním dialogu vysvětluje (jen hlasem přítomnému) obyvateli jednoho z bytů, že ho přišel vykrást, neb je na seznamu bohatých lidí – nakonec se potenciální okradený omlouvá, že není bohatý, a nabádá zloděje, že by si měl stěžovat na chybu v seznamu. A hlavně někdy ve dvou třetinách rozebere Valentine topení, udělá si z něj pultík a prozáří představení naprosto fascinující, jakoby nekončící tirádou nesmyslných slov a slovních spojení – Schwittersovým Ribble Bobble Pimlico. Ze schránky začnou padat hory knih. A poté hory letáků. Ale taky se odtud zničehonic ozve hlas rozčileného souseda, kterého už to muzicírování na chodbě štve (mj. Camille Saint-Saëns, Johann Sebastian Bach, populární irská píseň). Nakonec promluví i topení – je konec doby, kdy lidi pořád točili kolečkem sem a tam, teď to bude řídit teplotu ono!
Foto: Julie Masson
Marthalerovské divadlo podle mě zjevně ani po pětadvaceti letech neztrácí dech. Osmdesát minut jsem se báječně bavila. A jistě, ty s odzbrojující vážností odehrané blázniviny v sobě skrývají i cosi podstatného o nesmyslném lidském hemžení na tomto světě…
Komentáře k článku: Plzeňské ozvuky (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
