Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    I opera má svoje Dny

    NODO/Dny nové opery Ostrava (25.–30. června 2022) vstupují letos do druhé dekády. Přehlídka vznikla v roce 2010 jako mladší souputník festivalu Ostravské dny, který proměnil kulturní atmosféru této průmyslové a hornické oblasti – z Ostravy se stalo významné centrum nové hudby v České republice. Hlavním iniciátorem změn je skladatel, dirigent i flétnista Petr Kotík, na divadelní přehlídce významně spolupracuje Národní divadlo moravskoslezské a jeho ředitel Jiří Nekvasil.

    Jiří Nekvasil a David Bazika umístili účinkující opery Prometeo na velké nákladní automobily a dva dirigenty na vysokozdvižné plošiny (Luigi Nono: Prometeo) FOTO NODO

    Salvatore Sciarrino: Superflumina

    Festival otevřela opera z roku 2010 o bezdomovkyni, která bydlí na lavici u nádraží. Soudě podle kostýmu je to bývalá dáma, nejmíň z vyšší střední vrstvy – zůstaly jí reprezentativní šaty (už trochu ošuntělé) i kabelka-psaníčko. Opera je její monolog: komentuje svoje okolí, přírodu, vzpomíná na svůj milostný vztah a dítě, které z něj mohlo/mělo vzejít, atd. Kolem nevšímavě spěchají lidé na vlak, ohlašovaný nádražním rozhlasem. Ostatní zpívající postavy jen dokreslují prostředí (například kolemjdoucí mladík, s nímž se dáma pokouší konverzovat, či policista, který ji jen tak zlehka zkontroluje). Dění komentuje i sbor za scénou a také velký orchestr, jenž sekundoval typicky polohlasným, tichým doprovodem Anně Radziejewské, pro kterou byla opera napsána. Charakterizovala postavu nenápadným, úsporným herectvím a perfektním, samozřejmým vokálním projevem v partu stylizovaném do „klouzavých koloratur“ – melodických modelů připojených k výpovědím, společně se opakujícím. Právě kvůli uvolněné struktuře se dílo může zdát dlouhé – stejný je ale úděl bezdomovců, jejichž životy jsou naplněny vzpomínkami a starostmi o praktické přežití (jídlo, spánek).

    Matouš Hejl: Opera Ibsen – Přízraky

    Proti pražské premiéře v omšelém beuronském klášteře na Smíchově trochu obrousil hrany razantního přepracování dramatu na libreto „opery“ tradiční měšťanský interiér ostravského Divadla Antonína Dvořáka. A také podpořil vyznění zpívaných partií. Například bylo zřetelnější, že Miloslav König často zpívá fistulí (možná to mělo podtrhnout nemoc jeho postavy Osvalda). Přidaný komorní orchestr dílo jen barevně obohatil vesměs zdvojením figurací, žádnou změnu hudebního obsahu nepřinesl. Nezměnil jsem názor z premiéry (DN 9/2022), stále si myslím, že transformace původního dramatu v tragigrotesku (s akcentem na groteskní polohu) nepřináší žádné obohacení ani nový výklad Ibsenova díla.

    Videoinstalace, monitor s ženskou postavou (má to být paní Alvingová) svlékající se z PVC fólií, byla tentokrát dost nešťastně umístěna ve foyer na balkoně mezi vystavenými neorealistickými obrazy Antonína Střížka, ovšem kam s ní, že…

    Petr Kotík: Many Many Women

    Na stejnojmenný text novely Getrudy Stein, vydaný roku 1910, napsal Kotík v letech 1975–1978 asi šestihodinovou kompozici pro vokální sólisty a komorní instrumentální soubor. Text nepatří ke známým, proto měl být prezentován daleko výrazněji než jen v krátkém klipu – stačil by anglický originál pro snazší posluchačskou orientaci v díle, ale promítaly se zbytečné grafické ornamenty, plovoucí rybičky, live TV interpreti, seznamy důležitých osobností a událostí od 15. století po Gagarina.

    Repetitivní text byl zhudebněn jako recitativní melodická deklamace v duetech, vedených v kvintových či oktávových paralelách (zpočátku intonačně ne zcela křišťálově čistých). Instrumentální odpovědi melodických nástrojů, také ve dvojicích, pokračovaly ve statickém obrazu. Asi v polovině skladby nastoupili čtyři hráči na bicí nástroje a tichými zvuky replikovali profil vokální linky. Posluchači, ale i interpreti se volně pohybovali – když jsem krátce odešel, hudba mi stále zněla v hlavě, po návratu do sálu jsem měl pocit, že se nic nezměnilo.

    Kotík akceptoval zákonitosti textu Steinové a znásobil jeho účinnost. Vznikla další „hudba nadměrných délek“, Kotíkova oblíbená forma.

    Pasi Mäkelä inscenoval Tóthovu operu Nulanus na sjezdovce, diváky svahem vedl podivný průvodce (Miroslav Tóth: Nulanus) FOTO NODO

    Tři opery v jednom večeru

    Podtitul jako reklamní slogan na nový produkt. Vystihl, že s výjimkou Approximate se nové skladby vzájemně hudebně neodlišovaly, i když jejich látka byla různá – texty z Talmudu či jakýsi poetický obraz, destruovaný na slabiky, soudě podle distribuovaného letáku.

    Judith Berkson uvádí, že se v Partial Memories inspirovala Talmudem, ovšem jako prameny textu jsou v letáku uvedeny jiné zdroje (ostatně to není rozhodující). Vokální linka je vedena v půltónovém systému, nástrojový part se pohybuje ve čtvrttónech. Nad delšími akordy zní recitativní deklamace textu. Hlavní scénickou akcí je vznik barevné kompozice na zavěšeném plátně házením „míčků“ obsahujících barvu, vznikají náhodné skvrny ve stylu ukrajinsko-americké malířky Janet Sobel (podobný princip užíval daleko známější Jackson Pollock). Zprvu dramatický moment opakováním ztrácel svůj náboj.

    James Layton se věnuje vztahu paměti, vnímání a času; s kolegou se zabývali studiem filmů režisérů, jako je Wim Wenders. Kompozici saudade charakterizuje jako příběh vyprávěný v sedmi snímcích, které kolem sebe rotují, neustále se navracejí. Laytonův komentář se dobře čte, lze nad ním rozvažovat, ale neměl zvukový ekvivalent. Zvukový tvar sugeroval, možná nezáměrně, využití mikrotonálních postupů.

    Zatímco Berkson i Layton se nějak vztahovali k hudebně dramatickému útvaru, Lucie Páchová se od něj v díle Approximate zcela odřízla. Čtyři interpretky (včetně autorky) se soustředily na vytváření neobvyklých zvuků netradičním způsobem. Pro naplnění jevištního tvaru, který autorka charakterizuje jako „experimentální scénickou operu“, je to ovšem málo. Nepochopil jsem, čemu se chce v duchu názvu kompozice přiblížit, razantně se vzdálila univerzálnímu modernistickému hudebnímu jazyku předchozích dvou kompozic.

    Celkový dojem z večera nebyl povzbudivý.

    Miroslav Tóth: Nulanus

    Autobus odvezl diváky/účastníky z Ostravy do Palkovic, pod vlek na sjezdovku. Tam už na ně a další zájemce, kteří se dopravili samostatně, čekala skupina performerů (Nela H. Kornetová, režisér produkce Pasi Mäkelä a Emese Kovács) a také průvodci-pomocníci. Příroda byla produkci zjevně nakloněna – před odjezdem začínalo pršet, cestou byl déšť silný a intenzivní, na místě však bylo zcela sucho!

    Skladatel chce zobrazit svět po zániku lidí, kdy zůstane pouze umělá inteligence, která si vytvoří na základě zlomků informací o předchozím životě projekci jakoby nového člověka, kterého nazve Hugwald (na Ostravsku toto jméno evokuje Hukvaldy). Stoupali jsme vysekaným chodníkem do svahu až na okraj lesa, vstříc poznání budoucnosti, vedeni pitoreskní postavou v bílém froté koupacím plášti, s maskou na hlavě. Zástup doprovázeli pomocníci s malými reproduktory na jakoby pastýřských holích. Cestu členilo několik zastavení, která nás připravovala na hlavní sdělení, poselství: jsme poslední lidé, musíme se k Zemi chovat ohleduplně, žít úsporně… Tyto proklamace doprovázela primitivní elektronika, spíše manipulace s produkovaným zvukem, zpěvem, a v lese také reálné tajemné troubení pozounů. Nad sjezdovkou létal i dron, při sestupu zpět byla na odstavené rolbě něco jako skupinová intimní scéna. V závěru na úpatí svahu, v party stanu, zaznělo i poděkování Americe za to, že nám objevila brambory!

    Výsledný dojem z podvečerní site-specific akce: dominovalo kosmologické, mystické rozvažování, s výrazným ekologickým akcentem, provázené obvyklou naivitou těchto názorů. Nicméně dílo bylo opravdovější a upřímnější než tři v jednom.

    Luigi Nono: Prometeo

    V komentáři k Tóthově performanci byl zmíněn také prométheovský mýtus, závěrečná kompozice festivalu ho prezentovala se vší vehementností. Zaznělo rozměrné, více než dvouhodinové dílo, jehož cílem není jednoduše odvyprávět Prométheův příběh, nýbrž jej v rámci jednotlivých autonomních segmentů evokovat prostřednictvím hustého pletiva trojjazyčných citací. Výsledný tvar působí především masivním, expresivním zvukem, který je zesilován a elektronicky modifikován. Hudba je dobře uchopitelná pro svou výrazovou sílu, zmnožovanou velkým instrumentálním aparátem (orchestr a komorní skupina), který často opakuje a rozvíjí vokální linku.

    Účinnost díla podpořila i jeho vizuální prezentace: účinkující byli umístěni na velkých nákladních automobilech, dva dirigenti pak na vysokozdvižných plošinách. Toto uspořádání bylo statické, k žádné akci nedocházelo. Posluchači byli rozesazeni mezi těmito objekty.

    Volba námětu (texty pocházejí z Aischyla, Sofokla, Waltera Benjamina, Goetha a dalších) souvisí se skladatelovou snahou pomoci v řešení problémů, přinejmenším jejich pojmenováním (například v opeře Intolleranza 1960). Myslím, že mu byla blízká i Marxova charakteristika Prométhea jako nejvznešenějšího svatého a mučedníka ve filozofickém kalendáři.

    Hudební zpracování látky, která by mohla být plakátovou proklamací, postseriální exprese s důrazem na vokální složku (sólovou i sborovou) apelativně oslovuje posluchače, ačkoli srozumitelnost textu a příběhu je nulová, navíc je multilingvální text při zpracování atomizován jako podklad pro dramatické exklamace. Takže jediné, co působí, je hudba sama.

    Výsledný zážitek z letošního ročníku NODO lze přirovnat ke křivce písmena U: krajní vrcholy byly italské, Sciarrino a Nono, v nejnižším bodu byly práce objednané festivalem (v jednom případě – Lucie Páchová – produkt vypadal jako persifláž, doufejme nezamýšlená).

    • Autor:
    • Publikováno: 18. září 2022

    Komentáře k článku: I opera má svoje Dny

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,