Barokní Gesamtkunstwerk ještě po dvaceti letech
Z mnoha chodů barokní duchovní hostiny, již každoročně připravuje divákům multižánrová přehlídka Theatrum Kuks (letos 24.–28. srpna už po jedenadvacáté), bylo opět co vybírat. Festival věnovaný v maximálně možné žánrové šíři baroku, všeobecně považovanému za styl velkolepý a honosný, je paradoxně zároveň festivalem z nejskromnějších.
Nenápadný, nehalasný, nevykřikující do mediálního světa „hle, já se rodím“ či „hle, já probíhám“, je kukský festival takřka stoprocentně ignorovaný mainstreamovými kulturními médii, včetně veřejnoprávních. A tak jsem si letos znovu ověřil, že nejen k tomuto festivalu, ale k baroku vůbec, neodmyslitelně patří právě paradox, rozpor, kontrast a polarita, jež je podmínkou pohybu. A spojením pólů, jinde protichůdných, je jak Theatrum Kuks, tak poetika jeho rezidentního souboru Geisslers Hofcomoedianten.
Nekonečnost i konečnost existence
Podle Václava Černého je baroko, po bezuzdném pozemšťanství renesance, pokusem o návrat ke gotice. Pokusem, který se (naštěstí) nepovedl. Na to do sebe až příliš vstřebal svobodnou imaginaci renesance (tak jako Geissleři na cestě za barokem do sebe vstřebali i svobodnou imaginaci postmoderny – a dokazují to každým „novobarokním“ představením). Baroko na cestě do nebe místo přímočaré vertikály našlo spirálu. A budeme-li přesto trvat na vertikále, pak jde ovšem o vertikálu protnutou horizontálou, což je vlastně definice kříže. Baroko je nejen Spasitel na kříži, tedy božská velikost v člověku, ale i lidská malost. Opilí halamové, hrající pod Kristem v kostky o jeho svršky (později zajisté dobře prodejné). Tragédie i groteska. Mše i karneval. Hold Ctnostem i výsměch Neřestem. Nekonečnost i konečnost existence, viděná ovšem z pohledu nekonečnosti. To první (nekonečnost) bez špetky druhého (konečnosti), stejně jako to druhé bez kontextu prvého, dopadá na divadle v živé interakci s diváky jaksi neautenticky, dutě, někdy až dunivě prázdně.
Jako příklad může sloužit mé největší zklamání z letošního festivalu, Santini ambiciózního divadla JEDL v Alliprandiho kostele Nejsvětější Trojice. A právě na něj, navnaděn (ne)kritickými pajány recenzí a anket, jsem se po sérii minulých znamenitých kreací těšil jako na samozřejmé vyvrcholení festivalu. O to větší bylo rozčarování. Začalo už elementární neúctou k divákovi, danou akusticky i vizuálně nezvládnutým prostorovým uspořádáním. Protagonistka divadla nás před vchodem důtklivě upozorňovala: Nesedat do lavic, ale dozadu na židličky. Vejdete a vidíte, jak si přesto ti prozíravější vykukové sedli dopředu na lavice (tedy z perspektivy herců po jejich boku či za zády), a my jak poslušné ovce na židličkách kolem vchodu jsme i při nejlepší vůli mohli vidět sotva polovinu pohybových i mimických akcí a slyšeli při nezřetelné dikci s bídou polovinu deklamovaných či zpívaných pasáží.
Navíc jsme byli ochuzeni o přidanou hodnotu každého živého vystoupení skladatele Martina Dohnala, jehož vulkanická energie jindy v přímém kontaktu s divákem bývá zpravidla stejně nezapomenutelným zážitkem jako jeho muzika. Naštěstí byly dobře slyšet, na rozdíl od zpěvu a mluvy herců, aspoň jeho varhany i Kozderkova nádherná barokní trubka. A tak bylo třeba zavřít oči a oddat se jedinému nezpochybnitelnému zážitku celé performance: živé hudbě, neboť o živém divadle, alespoň z toho, co mi performeři nabídli, se mluvit nedalo. Santini připomínal spíše kázání bez jiskry a přesahu, zkamenělé a zvážnělé samo nad sebou. A tím zůstalo představení hodně dlužno slibnému portrétu odvážného myšlení geniálního architekta, jenž meditoval s božskou Sofií a filozofoval hmotou, tvary a mystikou čísel. A jenž byl všechno jiné než akademicky strnulou sochou, rozdávající důstojně svá moudra.
Jak modlitba, tak pšouk
Baroko, zůstaneme-li na Kuksu, jsou jak Braunovi Blahoslavení, tak jejich kamenné parodie, trpaslíci, vysmívající se hlučným jezdeckým zábavám honorace i na odiv stavěné zbožnosti (tedy opaku Braunovy kukské Cudnosti). Slovy barokního gnostika Jakuba Böhmeho (inspirátora novodobějších podob gnóze u J. W. Goetha či u C. G. Junga): teprve čerň, chcete-li stín, dělá z obyčejného průhledného kusu skla zrcadlo. Proto do baroka integrálně patří jak svaté vytržení, tak nesvatý pšouk, jak modlitba, tak drsný gag: humor, jenž se cudně mravopočestnými osvětáři v kápích historiků opisuje jako, ehm, „hrubozrnný“.
Také letos jsme si na vrub festivalu a Geisslerů mohli káravě číst o údajně všudypřítomných vtipech o prdech, kterých prý bylo až přespříliš. Jindy zase bylo až přespříliš i tématu smrti. Ale i jednu z nejkontaktnějších performancí přehlídky, loutkářského Fausta souboru Toy Machine v Novém lomu (v invenční úpravě i scénografii hrajícího režiséra Tomáše Běhala) prý opět bohužel shodilo přespříliš sprostých vtipů (Viktor Hájek a Zuzana Macourková: Jedeme na Kuksu, 1–3, na iDN). Podobné kárání komediantů jako z dílny Armády spásy z (před)minulého století by jistě bylo úsměvné, kdyby neznělo z úst mladých adeptů teatrologie, kteří navíc zřejmě netuší, že Faust, zvláště pak v podání loutkářů, není Goethův námět, jak píší. Pro mne bylo improvizačně uvolněné představení Toy Machine jedinečné už svým zarámováním do samého jádra mýtu o našich každodenních úpisech novodobým ďáblům – marketingovým slizounům v maskách bavičů i politiků, kteří nám to ve finále patřičně spočítají, a přesto se k těm úpisům jako malé děti znovu a znovu hrneme.
Ty, jež pohoršuje to „nízké“ v karnevalové poetice Geisslerů nebo loutkářů, bych odkázal na Jaroslava Haška. Ten jim všem vzkázal, že pohoršují-li se nad „sprostým“ slovníkem hostinského Palivce, pohoršují se vlastně sami nad sebou a nad svým před veřejností ukrývaným sprosťáctvím.
Geisslerské poutě
Součástí přehlídky bývá i obnova dalšího barokního prvku – denních i nočních poutí se šporkovskými divadelními intervencemi. I letos se putovalo za plenérovými divadelními i hudebními kreacemi, například do Stanovic k Poplužnímu dvoru za loveckou štvanicí na chůdách Martina Bohadla, Aleše Pospíšila a Petra Šmída Huberte!, což byla ekologicky nenásilně inovovaná, karnevalová parafráze legendy o svatém Hubertovi. Jindy se putovalo do Nového lomu na vynikající, teprve před pár týdny premiérovanou klauniádu Michaely Váňové a Claudie Eftimiadisové Dryáčnice aneb Čtyři kozy v bylinách (ženský pandán předchozí ryze mužské performance), jež nenásilně propojila stařičké „doktorské“ motivy z nejstarší dochované sbírky scénářů komedie dell’arte se současnými praktikami různých marketérů, vydávajících se za léčitele (přitom autorky se mi svěřily, že samy skutečné alternativní medicíně nejen důvěřují, ale i holdují).
Skutečný vrchol letošní geisslerské „jízdy“ (i jejich dvacetileté kontinuální tvorby) se však konal hned první večer. Byl jím novobarokní opera-disco muzikál Pudl a pudr, po loňské Římské Lukrécii další impozantní pokus o hudebně dramatický tvar. Opět šlo o společný opus režiséra Petra Haška, libretistky Heleny Koblischkové a komponistů Tomáše Hanzlíka a Davida Hlaváče. Je to vlastně barvitá encyklopedie divadla psaná zpěvem, tancem, a hlavně vyzrálým komediálním herectvím i pěvectvím šestice kmenových geisslerských herců. Samozřejmě s mnoha odkazy jak na vznik italské opery a její spanilou jízdu do Čech, na jezuity i kočovné společnosti, tak především na geisslerské opusy minulého dvacetiletí (od zakládajících titulů Amor Tyran či Dvě komedie v komedii až po nedávnou Římskou Lukrécii). Dílo i při své komediantské rozvernosti příliš složité, než abych se na ploše této úvahy pokoušel o jeho rozbor – ten si nechám až na pražskou premiéru na Štvanici.
Komentáře k článku: Barokní Gesamtkunstwerk ještě po dvaceti letech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)