Odložte růžové brýle
Rok od slavnostního otevření nové vršovické kulturní křižovatky roztáhl Vzlet křídla ke druhé sezoně. Pestrý program mísí divadlo, hudbu, výtvarné umění i film (však také kulturní centrum sídlí v bývalém kině) a letos láká především na projekty Jiřího Havelky, Petry Tejnorové či Daniely Špinar. Novou sezonu na konci srpna odstartovala repríza první z trojice studentských inscenací z projektu Území nikoho nazvaná Holky, můžu poprosit?
V „Bravíčkách“ naleznou divačky a diváci během představení nečekaný obsah FOTO DAN KVAPIL
Projekt, zaštítěný hlavní dramaturgyní Vzletu Martou Ljubkovou, ředitelem Petrem Prokopem a režisérem a vedoucím Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Jiřím Havelkou, vznikl ve spolupráci se studenty a absolventy KALD za účelem zmapovat dosud spíše přehlížené komunity a jejich problémy. Jak napovídá název pilotní inscenace, její téměř ryze „holčičí“ tým se v ní zaměřil na ženskou problematiku, konkrétně na každodenní řeholi matek samoživitelek a křivdy dětí vyrůstajících v těchto neúplných a zákonitě většinou sociálně slabších rodinách.
Režisérka Klára Vosecká, dramaturgyně Magdalena Malinová a herečky Anastázie Dobrodinská a Klára Lidinská přizvaly do týmu představitele pohádkových hrdinů a Shakespearových milovníků Zdeňka Piškulu a obsadily ho do role sebevědomého idolu za barem. Děj se totiž odehrává v kavárně, a tak zde tančící Piškula postupně vítá příchozí diváky (většinou spíše divačky), nabízí jim sklenku růžové šťávy, přeslazený růžový cupcake a svou starou podpiskartu, podepsanou jednoduše Idol, načež je posílá usadit se k jednotlivým stolkům. Tam již na ně čekají staré dívčí časopisy, tzv. Bravíčka, a ze stěn na ně shlížejí plakáty jejich někdejších idolů. Perfektní propad do období dospívání, který ještě umocnila náhoda, když si k mému stolku přisedla má někdejší spolužačka (Vzlet letí!).
Sladké vzpomínky však vzápětí zhořkly, když jsem si při listování „Bravíčky“ všimla, že do legendární poradenské rubriky Láska, sex a trápení i na některé další stránky tvůrci vlepili – a do cupcaků zapíchli – současné příspěvky ze sociálních sítí či webových fór, v nichž si matky stěžují třeba na vysoké ceny nebo na domácí násilí. Tedy na problémy, s nimiž se mnohdy netroufají svěřit svému okolí, a raději se z nich anonymně vypisují na internetu.
Nositelkami těchto témat jsou postavy ztvárněné Dobrodinskou a Lidinskou, které sice kavárnu nejprve promění v taneční parket, smyslnými pohledy a čím dál odvážnějšími kreacemi koketujíce s idolem za barem, ten jim ovšem vzápětí nabalí růžový prací prášek s obrázkem mimina a požádá je, zda by mu nevypraly: Holky, můžu poprosit? A růžová vzpomínka na dětství a ideál perfektního muže se rázem rozplynou – ne nadarmo Piškula diváky vyzýval, aby odložili růžové brýle…
Hlavou mi zněl refrén písně Chimér a Kiss jedněch z mých někdejších idolů, kapely UDG: Planeticky jako vždycky zamilovaná, platonicky jako vždycky, zůstaneš sama. V pohybové etudě beze slov herečky ztvárňovaly každodenní dřinu matek samoživitelek, které utíkají od jedné povinnosti ke druhé, nakládají si toho na svá bedra víc, než mohou unést, v časové a finanční tísni a ve snaze postarat se v první řadě o děti odbývají samy sebe suchým rohlíkem, a přitom se ve volných vteřinách snaží udržovat figuru ve víře, že na ně ten pravý přece jen někde čeká. Když se herečky unaví, posadí se ke stolkům mezi diváky a spolu s nimi si vyslechnou chvílemi jen stěží srozumitelné autentické nahrávky s podobnými svědectvími, jaká byla vlepena do časopisů.
Teprve pak přichází na řadu nejsilnější část inscenace, a sice když protagonistky začnou vyprávět vzpomínky z dětství – nejprve přes sebe, aby si divák vyslechl pouze herečku, která k němu sedí blíže, a působí tak jako kamarádka u vedlejšího stolu, a poté postupně nahlas pro celou kavárnu, přičemž se mezi ně se svými vzpomínkami po chvíli vmísí i jejich vysněný idol. Díky množství detailů a civilnímu projevu znějí svědectví autenticky (nejpřesvědčivější byla Klára Lidinská), právě zaměření na detail má ovšem paradoxně zároveň potenciál působit univerzálně, neboť může rozehrát vlastní vzpomínky diváků. Kdo z nás někdy nestál před výlohou a netoužil po hračce, kterou mu rodiče nechtěli koupit?
Tvůrci tak z diváků nevymačkávají soucit násilím, ale vyvolávají ho poměrně sofistikovaně tím, že se více než na matky samoživitelky zaměřují na jejich děti a dětskýma očima se na danou problematiku přimějí podívat i diváky. Matky samoživitelky jsou totiž (naštěstí) skutečně stále menšinou, ale dětmi jsme byli všichni… Nezbývá než popřát divadelní bojovce po stopách vršovických graffiti s názvem Nitro 669, aby na „Území nikoho“ stejně efektivně vylákala širší veřejnost.
Vzlet, Praha – Území nikoho: Holky, můžu poprosit? Režie Klára Vosecká, dramaturgie Magdalena Malinová, zvuk Anna Hokešová, scénografie Anna Šmídová. Premiéra 31. května 2022 (psáno z reprízy 30. srpna).
Komentáře k článku: Odložte růžové brýle
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
